Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Proč jsou Vánoce natolik nekřesťanské?

  23:25

Člověk stojí nad povinnostmi, závazky a odpovědností vůči druhému a nový způsob života ovládla jeho svoboda. A té je podřízena i rodina.

foto: © ČESKÁ POZICE, Richard Cortés, foto reutersČeská pozice

Co znamenají Vánoce pro takzvaně nenáboženskou českou společnost? V první řadě nákupní centra, shon a nervozitu, aby bylo na sváteční den vše nakoupeno. Co ale 24. prosince vlastně slavíme? Dle podrážděných reakcí značné části české veřejnosti na vše křesťanské to asi hodnoty křesťanství nebudou.

Současná nekřesťanskost křesťanských svátků, která není jen výsadou českého prostředí, přitom nespočívá ani tolik v tom, že mnozí lidé nejsou schopní dostát přísným křesťanským hodnotám. Jak totiž lze vysledovat mimo jiné na reakci k církevním restitucím, nezřídka se v české společnosti vzedme naprostý odpor vůči křesťanství jako takovému. Na místě jsou pak otázky:

  • Proč lidé v západním sekularizovaném světě vůbec slaví Vánoce?
  • Proč neslaví o pár dnů dříve zimní slunovrat, který by nebyl zatížen natolik provokativní, ba obtěžující zvěstí, jako je ta vánoční o narození vykupitele Ježíše Krista?
Náboženskost a vědeckost

Jednu z možných odpovědí poskytuje letos zesnulý americký filozof Ronald Dworkin ve své posmrtně zveřejněné knize Religion Without God (Náboženství bez Boha). Odlišuje v ní institucionalizované náboženství od spirituality či duchovnosti, přičemž toto odlišení si oblíbili i mnozí čeští ateisté či agnostici.

Dle poměrně známé teze nemá úpadek tradičních forem náboženství nic společného se spiritualitou, ale s odmítnutím církví, hierarchií i jedinců oděných do podivuhodných hábitů, kteří jsou často podezřívaní z morálního povýšenectví. Dworkin proto navrhuje pojímat náboženskost v širší souvislosti – jako přesvědčení, že svět má smysl nezávisle na lidském názoru, vznáší na člověka nároky a vládne mu řád, z nějž vyplývají povinnosti.

Dle poměrně známé teze nemá úpadek tradičních forem náboženství nic společného se spiritualitou, ale s odmítnutím církvíV tomto ohledu není náboženskost v rozporu s vědeckostí. Málokdo by popíral vědeckost Alberta Einsteina, ačkoli tvrdil, že ve světě existuje „něco neproniknutelného lidskými silami, co se zjevuje jako nejvyšší moudrost a nejzářivější krása, kterou naše otupělé schopnosti mohou pochopit jen v nejprimitivnějších formách“. A právě na základě tohoto přesvědčení se i Einstein považoval za hluboce věřícího.

Lítý boj o Boha

Dworkin nazývá tyto lidi spirituálními ateisty a je přesvědčen, že tento jejich postoj je v určitém ohledu hodnotnější než zakotvenost v konkrétní náboženské tradici. Ateistický spirituální pohled totiž představuje základ či původ veškeré institucionalizované náboženské tradice. Mýty, i ty křesťanské, jsou pouhým metaforickým uchopením náboženského přesvědčení o hlubším smyslu světa. A v této souvislosti jsou mýty druhotné – svědectvím o nemohoucnosti vyjádřit svými mdlými a otupělými schopnostmi podstatu všehomíru.

Oporu pro své tvrzení nachází Dworkin v díle Paula Tillicha (1886–1965), amerického teologa a filozofa náboženství německého původu. Ten Boha nepovažoval za značně vzdálenou bytost, ale za hlubinu bytí. Ta není značně vzdálená, ale naopak v niternějším vztahu vůči nám, než jsme sami k sobě.

Dle Dworkina se v západních společnostech vede o Boha a náboženství lítý boj, který je srovnatelný i s náboženskými válkami v minulých stoletích. Podstatné přitom je, že tento boj o Boha a s Bohem se přesunul z politické sféry do kulturní. Již nebojujeme o to, zda ta či ona země bude nositelkou toho či onoho vyznání. Z toho ale nevyplývá, že bychom opět nebojovali o život.

Dle amerického filozofa Ronalda Dworkina se v západních společnostech vede o Boha lítý boj, který je srovnatelný i s náboženskými válkamiUž se nerodíme do konkrétního náboženského rámce, který nám předali rodiče a v jehož mezích i bezpečí vedli život. Místo toho musíme sami aktivně přijímat či odmítat hodnoty – principy, kterým se nechceme zpronevěřit, byť dostaneme tu nejlákavější nabídku –, či si klást otázku, zda mají smysl.

Dle Dworkina se dnes bojuje o to dát životu jednotný smysl a zamezit, aby se propadl do epizod postrádajících návaznost a vnitřní jednotu. Proto je nesmyslné označovat za nenáboženskou dobu, v níž se s náboženskými tématy setkáváme téměř denně v médiích a knihy se spirituální tématikou patří k nejprodávanějším.

Vzájemné ovlivňování

Výrazně odlišný postoj ke vztahu náboženství a spirituality v současné západní společnosti zaujímá americká společenská badatelka Mary Eberstadtová ve své knize How the West Really Lost God: A New Theory of Secularization (Jak Západ skutečně přišel o Boha. Nová teorie sekularizace). Ta odmítá Dworkinovo rozlišení na náboženství a spiritualitu a tvrdí, že pouze pokud spiritualita nabude konkrétní podoby, k níž se veřejně přihlásíme před souvěrci, stává se plodnou.

Nespojíme-li svou proklamovanou víru či duchovnost s konkrétním institucionálním (a jakkoliv nedokonalým) rámcem, je spíše pravidlem než výjimkou, že se ze spirituality stane prázdná floskule. Nejsme-li totiž schopní nechat svou vírou prostoupit vlastní život konkrétními rituály, které mu dávají nový tvar, je přihlášení se ke spiritualitě planým verbálním ujišťováním druhých i sebe samých.

Odloučení instituce od víry je pro moderní dobu typické – člověk nechce být vázán vnějšími omezeními, povinnostmi, závazky, aniž by si však uvědomoval, že duchovnost lze rozvíjet pouze v disciplinovanosti, jejíž smysl spočívá v tom, že mu často nevychází vstříc. O rozvíjení duchovnosti však můžeme hovořit pouze tehdy, pokud se věřící a instituce vzájemně ovlivňují.

Dějiny lidské spirituality pak ukazují, že nejduchovnější nebyli nejméně propojení, ale ti, kdo vedli, byť značně vzpurný, dialog s institucemi. Žít v náboženských institucích a vést s nimi kritický dialog proto nepředstavuje rezignaci na duchovnost, ale naopak první krok k jejímu naplnění.

Úpadek náboženství a rodiny

Hlavní sdělení Eberstadtové, ačkoliv je úzce spojené se závazky, které konkrétní institucionalizované náboženství klade na své věřící, však spočívá v něčem jiném – úpadek náboženství jde společně s úpadkem tradiční rodiny a jejích hodnot. Dle sekularizačního paradigmatu – náboženství je v moderních společnostech nevyhnutelně vytlačované do soukromí – nastal úpadek rodinných hodnot poté, co začala ustupovat moc náboženství.

Eberstadtová příčinu a následek obrací – nikoliv úpadek náboženství v západním světě vedl k úpadku rodiny, ale naopak ten vyvolal úpadek náboženskosti a moci náboženství. To se totiž předává v rodinách a jeho kontinuita stojí a padá se schopností rodičů naučit své děti žít v náboženském rámci. Navíc se často začínají účastnit náboženských rituálů v době, kdy se jim narodí děti. I dosud nepraktikující křesťané se v této zásadní době hlásí k hodnotám, které zastává církev, a zároveň chtějí uvést své dítě do duchovního světa, jejž bude postupně objevovat.

Eberstadtová píše, že francouzskému osvícenství a jeho otevřeně protináboženskému postoji předcházel jiný, a podstatně vážnější společenský otřes, který doposud zůstal skryt pozornosti společenských vědců. Zatímco se v letech 1668 až 1675 narodilo mimo manželství jen jedno dítě z 59, o sto let později už to bylo jedno ze čtyř. Až v následujícím období pak sílí sekularizační sklony ve všech společenských třídách. Podobná situace nastala i v ostatních evropských zemích.

Nový způsob života

Dle Eberstadtové byla sexuální revoluce v šedesátých letech minulého století spojená nejen s prudkým nárůstem rozpadlých rodin, ale i s úprkem od tradičních náboženských institucí. Od té chvíle hraje klíčovou roli nový způsob života, který vyznává náboženství pouze ve formě prázdné spirituality – jako okrasu. A v tom se Eberstadtová shoduje s Dworkinem.

Od šedesátých let 20. století hraje klíčovou roli nový způsob života, který vyznává náboženství pouze ve formě prázdné spirituality – jako okrasuČlověk stojí nad povinnostmi, závazky a odpovědností vůči druhému a nový způsob života ovládla jeho svoboda. A této svobodě je následně podřízena i rodina, která se stává otázkou osobní volby, přičemž rozhodnutí ve prospěch založení rodiny může být kdykoliv zavrženo. Není nemravné opustit svého životního partnera, případně děti – setrvat v nešťastném manželství nebo si odchod od rodiny nedokázat náležitě obhájit je považované spíše za morální slabost.

Shoduje-li se Eberstadtová s Dworkinem ve výrazné změně způsobu života, jehož součástí je náboženství, v jiných otázkách se s ním zcela rozchází. Nejenže se symbolickému ztvárnění lidské spirituality nelze vyhnout, ale je i jediným možným způsobem, jak žít svou spiritualitu. Mýty či symboly nejsou pokřivením hlubiny bytí, ale jediné, jejichž prostřednictvím ji lze uvést do života. Nejenže nevyčerpávají veškerou hlubinu bytí, ale přibližují k ní, pokud na ně přistoupíme. Veškerou duchovnost naopak zmaříme, ztotožníme-li se s proklamovanou vírou v to, o čem nevíme, co je.

Křesťanské ideály a současnost

Na této věci se pak ukazuje současný klíčový problém křesťanství. Ono samo, a především vánoční příběh, je založené na rodinném příběhu. Bůh je milující otec, Marie matka, která v bezpodmínečné poslušnosti vůči neznámu přijala Ducha svatého, a Ježíš syn, jenž se vydal v bezpodmínečné poslušnosti svému otci. Rodinnou lásku sice může zažehnout erós, milenecká láska, ale musí být prohloubena do křesťanské lásky – agapé.

Vytvořit v milenecké lásce hlubší, rodinnou, a proto bezpodmínečnou lásku, je obrovská dřinaVytvořit v milenecké lásce hlubší, rodinnou, a proto bezpodmínečnou lásku, je obrovská dřina. A právě ji křesťanství ukládá člověku. Láska je povinnost a jako taková i jedinou branou k duchovnosti. Takové metafory a povinnosti jsou však dnes naprosto nesrozumitelné. Eberstadtová ukazuje neslučitelnost křesťanských ideálů a současné situace na třech příkladech:

  • Co si má desetiletý chlapec počít s myšlenkou, že Bůh je otec, je-li nad jeho dětské síly představit si pod pojmem otec něco pozitivního, jestliže mu maminka přivedla domů v krátkém časovém sledu několik nových tatínků?
  • Co si má pomyslet patnáctiletá dívka o Panně Marii, když z obavy před nechtěným těhotenstvím začala používat antikoncepci?
  • Jak vážně má brát dítě navštěvující o víkendech svého otce slova své maminky, že tatínek je cizoložník riskující peklo, nežije-li s ní, ale s novou přítelkyní?
Nesoulad praxe a disciplinovanosti

Reakcí na tento nesoulad praxe a náboženské disciplinovanosti je v západním světě odmítnutí institucionalizovaného náboženství, jež ukládá povinnosti, a přijetí naprosto nevymezené, nezformované, a tudíž i prázdné duchovnosti.

Reakcí na nesoulad praxe a náboženské disciplinovanosti je v západním světě odmítnutí institucionalizovaného náboženství, jež ukládá povinnostiDle Eberstadtové není cestou ke spokojenějšímu, či dokonce duchovnějšímu životu redukce křesťanství na co nejméně závazné minimum. Za tolik potřebnou hráz proti svobodě, již vnímáme jako svévoli – proti přesvědčení, že člověk může kdykoliv začít nový příběh s novými hrdiny, i tomu, že druhý, jakkoliv mi byl v minulosti blízký, může být kdykoliv opuštěn –, považuje křesťanský názor na život.

Jediná, a strastiplná cesta k sebemenšímu nároku na duchovnost vede přes odpírání si vlastních tužeb pro dobro druhého. Jedině tím, že si nevyjdeme při každé příležitosti vstříc, ale překonáme se, pečujeme o svou duši. A právě o to v křesťanství jde. Z tohoto hlediska je rodinný život – často mimořádně obtížné duchovní cvičení – velmi solidním odrazovým můstkem ke každé další duchovnosti.