Proč Evropský parlament chrání svobodu médií a náboženského vyznání?

Je třeba sledovat míru a proces pronikání islámské šaríi do našeho práva a jak se na něm podílejí západní politici. Dokud se to smí.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Alessandro CanuČeská pozice

Evropský parlament (EP) schválil 13. června dva návrhy, jejichž význam několikanásobně přesahuje tu mizivou pozornost, kterou jim evropská média věnovala, či spíše nevěnovala. První se týká ochrany svobody médií, druhý ochrany svobody náboženského vyznání.

Z 50bodového usnesení 2011/2081 (INI) o svobodě tisku a sdělovacích prostředků ve světě ve stručnosti několik nejdůležitějších:

  • Primární povinností vlád je zaručovat a chránit svobodu médií, čímž jsou zároveň plně odpovědné za veškeré jejich omezování.
  • Média musejí fungovat nezávisle na tlaku politických a finančních prostředků.
  • Svobodná, nezávislá a pluralitní média tvoří základní kameny a záruky svobody, demokracie a pluralismu.
  • V Evropě i mimo ni se odehrává trend degradace prostředí svobody médií.
  • Perzekuce novinářů, ale i existence zákonů, regulací a silně koncentrovaného mediálního vlastnictví vytvářejí klima strachu a autocenzury, a tím ohrožují přístup k informacím a svobodu slova.
  • Sílí kriminalizace slova a omezování projevu zneužíváním zákonů o difamaci, rouhání a pomluvě.

Kratší druhé doporučení EP Evropské radě k návrhu pokynů Evropské unie na podporu a ochranu svobody náboženského vyznání nebo přesvědčení – 2013/2082 (INI) – protestuje proti:

  • „veškerým pokusům kriminalizovat svobodu projevu ve vztahu k věcem náboženským, například zákonům o rouhání“;
  • „všem formám násilí a diskriminace“, se zvláštní pozorností věnovanou „situaci těch, kdo mění náboženské vyznání nebo předsvědčení a jsou v řadě zemí terčem společenského útlaku, zastrašování nebo přímého násilí“.
Perzekuce novinářů

V obou usneseních EP vyzývá EU k plnění povinnosti prosazovat ochranu slova a víry ve světě a tvrdě postupovat proti zemím, které tuto perzekuci umožňují. Razantně tedy vyjadřují tradiční duch staré dobré svobodné západní civilizace. I nejzarytějšímu euroskeptikovi se z nich musí zatajit dech úžasem a úctou. Napadají však otázky:

  • Proč EP potřebuje schvalovat obě usnesení právě teď?
  • Nepatří snad jejich obsah k idejím, které jsou v EU natolik zakořeněné, že není důvod je připomínat?
  • Že by evropským parlamentářům ležel na srdci osud novinářů na celém světě? Konkrétně oněch 27 vězněných v Číně, 42 v Íránu nebo těch nám trochu bližších 94 v Turecku? Třeba jako připomínka, že horký kandidát na členství v EU je největším věznitelem novinářů na světě, proti němuž by unie měla „tvrdě postupovat“?
  • Nebo že by si europoslanci začínali všímat „degradace prostředí svobody“ a „klimatu strachu a autocenzury“ v samotné EU? Něčeho, co zatím uniklo pozornosti skutečných evropských vládců v Evropské komisi, kterou takto zaokrouhleně EP vyzývá k „plnění povinnosti ochrany slova a víry“? Kterou snad neplní? Nebo dokonce sama zaviňuje?

Omezování novinářské svobody finančně likvidačními soudními spory o „ochraně osobnosti“ je už dávno ve všech evropských zemích na denním pořádku. Jeho účinky posiluje například v Británii nový Levesonův „královský výnos“, který de facto znemožňuje médiím zveřejňovat i pravdivé, a pro veřejnost důležité informace o veřejných osobnostech, které o takovou „ochranu osobnosti“ požádají. Jde však o víc.

Islamizace světa

Z Turecka se na Evropu valí – za téměř totálního mediálního zatmění – protimediální tsunami „Istanbulský proces“, kterým se „moderní islámská demokracie“ postavila jednoznačně nejen na stranu, nýbrž do čela vyhraněně protizápadního spojenectví Organizace islámské spolupráce (OIC).

Přijetí požadavku OIC na uzákonění urážky víry jako zločinu by znamenalo konec informační svobody, o kterou Západ usiluje téměř čtyři století

OIC sdružuje 56 islámských států a Palestinskou autonomii a v Organizaci spojených národů (OSN) hlasuje jako jeden blok. Netají se programem islamizace světa a prostřednictvím OSN spolu s naivně nebo vědomě spolupracujícími západními vládami a nevládními organizacemi (NGO) se snaží nastolit v celém světě cenzuru, proti níž by ty nejtvrdší komunistické cenzury byly procházkou po zelené louce.

Orwellovským newspeakem se označuje za nejvýznamnější pokrok v šíření svobody slova a zaštiťuje se právem „nebýt urážen“, povýšeným nad právo svobodného informování. A stojí pevně na islámském právu šaría, podle něhož je zločinem (v právu šaría hrdelním) jakékoli sdělení, které jakýkoli muslim shledá urážlivé vůči své víře, i kdyby bylo stoprocentně pravdivé.

Jde výlučně o ochranu islámu v neislámských zemích, nikoli o ochranu jiných náboženství v islámských zemích. Přijetí požadavku OIC na uzákonění urážky víry jako zločinu by znamenalo konec informační svobody, o kterou Západ usiluje téměř čtyři století a donedávna bedlivě střežil.

Rozpor s Všeobecnou deklarací lidských práv

Základ Istanbulského procesu tvoří Káhirská deklarace lidských práv OIC z roku 1990, jež v souvislosti se svobodou slova v článku 22 stanovuje:

„Každý bude mít právo vyjadřovat svůj názor svobodně způsobem, který by nebyl v rozporu se zásadami práva šaría. Každý bude mít právo hájit správné, propagovat dobré a varovat před špatným a zlým podle norem islámského práva šaría. Informace jsou pro společnost životní nutností. Nesmějí se využívat nebo zneužívat způsobem, který by porušoval důstojnost proroků, podkopával morální a etické hodnoty nebo rozštěpoval, korumpoval či poškozoval společnost a oslaboval její víru. Nedovoluje se podněcovat nacionalistickou nebo doktrinální nenávist či činit cokoli, co by mohlo podněcovat jakoukoli formu rasové diskriminace.“

Málokomu, kdo ví, že právo šaría uzákoňuje islám jako jedinou svrchovanou víru diskriminující všechny ostatní, hrozí smrtí odpadlíkům od islámu a neuznává rovná práva žen, mohlo uniknout, že tato deklarace je v přímém rozporu s Všeobecnou deklarací lidských práv OSN. V kontextu svobody slova ji porušuje už odvoláním na právo šaría, které zakazuje kritiku čehokoli islámského.

Právo šaría uzákoňuje islám jako jedinou svrchovanou víru diskriminující všechny ostatní

Různé varianty káhirské deklarace a rezoluce proti „islamofobii“ však byly nabízeny k hlasování OSN, až se v roce 2011 vytříbily v přijetí rezoluce 16/18, která byla formulovaná „zápaďáčtěji“, a tudíž přijatelněji – díky „evropanství“ generálního tajemníka OIC, tureckého profesora Ekmeneddina Ihsanoglu. Ten islámský program formuloval jako „boj proti netoleranci, negativním stereotypům, stigmatizaci, diskriminaci, nabádání k násilí a násilí vůči osobám kvůli jejich náboženskému vyznání a předsvědčení“.

Test následků

Přání bývá otcem myšlenky, a proto se svět zatetelil radostí, že islám přijímá západní pohled na lidská práva. Opět mu však uniklo, že to, proti čemu rezoluce údajně má bojovat, tvoří samotnou podstatu islámského práva. I dal se svět do jednání s OIC o začlenění rezoluce do západních právních systémů.

První konference se sešla v Istanbulu, a to, čemu se začalo říkat „Istanbulský proces“, se rozjelo plnou parou do světa. Ten mezi povšechnými formulacemi o zákazu difamace náboženského vyznání obecně přehlédl tuto konkrétní formulaci:

„Vyzýváme ke globálnímu uvědomění nebezpečných následků růstu islamofobie na světový mír a bezpečnost.“

A tuto ještě konkrétnější:

„OIC zdůrazňuje význam omezení práva na svobodu názorů a projevu ve strukturovaném multilaterálním rámci a ve světle událostí, jako je pálení Koránu, podle testu následků.“

Trestným činem nebude reakce, jakkoli násilná či vražedná, nýbrž čin, který ji „vyprovokoval“

„Testem následků“ je to, co ta či ona „událost“ způsobí. V praxi to znamená: jakákoli událost či čin se podle nově zavedených zákonů bude posuzovat podle toho, jak na ni někdo zareaguje. Trestným činem tedy nebude reakce, jakkoli násilná či vražedná, nýbrž čin, který ji „vyprovokoval“. Podle tohoto Kongresem USA dosud neschváleného „zákona“ už byl odsouzen (i když formálně za jiný čin) autor internetového filmu zesměšňujícího proroka Mohameda, jehož „následkem“ byly vraždy Američanů v arabských zemích.

Pronikání práva šaría

Aby se podobným „následkům“ zabránilo, „testem následků“ je i jen hrozba násilné reakce na chystaný čin, přičemž trestným se stane i samotné chystání onoho činu (a možná i podezření z jeho chystání), jemuž bude zákon moci předejít, aby „následky“ nevyprovokoval.

„Testem následků“ je i jen hrozba násilné reakce na chystaný čin, přičemž trestným se stane i samotné chystání onoho činu

Na základě tohoto, britským parlamentem rovněž dosud neschváleného zákona byl už před pár lety z Británie vyhoštěn holandský poslanec Geert Wilders. A to po pohrůžce lorda Ahmeda, že proti němu zorganizuje demonstraci deseti tisíc muslimů. Nejnověji, 25. června, britská vláda na žádost místních imámů zakázala vstup americkým novinářům Robertu Spencerovi a Pamele Gellerové. S tímto odůvodněním v dopise britské ministryně vnitra Theresy Mayové Spencerovi:

„Údajně jste řekl, že islám je náboženství a myšlenkový systém schvalující válku proti bezvěrcům za účelem nastolení společenského modelu, který je zcela neslučitelný se západní společností.“

Vysvětlení britské veřejnosti pak podal její náměstek:

„Je to správné rozhodnutí. Spojené království by se nikdy nemělo stát scénou pobuřujících řečníků propagujících nenávist.“

To se stalo týden poté, co Británie pustila kázat v britských mešitách saúdskoarabského šejka Muhammada Arifiho proslulého například výrokem:

„Oddanost džihádu ke cti Alláhovi a touha prolévat krev, rozbíjet lebky a usekávat údy pro Alláha a na obranu jeho víry jsou nepochybně čest pro věřícího.“

Je třeba pozorně sledovat do jaké míry a jakým procesem do našeho práva proniká islámská šaría a jak se na něm západní politici podílejí. Dokud se to smí.