Příliš zelený „zelený ministr“

Kompromis mezi zemědělským a obecně lidským podnikáním v krajině a rozumnou ochranou životního prostředí se u nás dlouhodobě nedaří. Výjimkou není ani současný ministr životního prostředí Richard Brabec. V praxi je však často „zelenější než zelení“, píše Petr Havel.

Ministr životního prostředí Richard Brabec (ANO) | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Ministr životního prostředí Richard Brabec (ANO) | foto: MAFRA - Petr Topič
Ministr životního prostředí Richard Brabec (ANO)

Zejména v minulém století, ale i řadu let na počátku tohoto století byl stav prostředí, ve kterém žijeme, ostentativně přehlížen a systematicky zhoršován, i prostřednictvím přístupu k příslušným legislativním pravidlům a pojmům zakotveným v zákonech i vyhláškách. I když to jistě není nejpodstatnější, je docela ilustrativní, že ještě nedávno bylo zvíře v našich zákonech schováno pod výrazem „věc“.

Tento přístup se ale časem velmi výrazně změnil zejména pod tlakem světové a evropské zelené lobby, která ve své podstatě postavila onu „věc“ nad rozumné soužití člověka s přírodou a prosadila biopaliva a obnovitelné zdroje energie, ústící do nevhodné struktury porostů na zemědělské půdě a nekonečných ploch fotovoltaických článků, které vytáhly, vytahují a ještě dlouho vytahovat budou z kapes celé společnosti nesmyslně velké množství peněz. Téměř všichni vědí nebo alespoň tuší, že ani jeden z uvedených přístupů není vhodný – poučení ale, zdá se, nepřichází.

Přituhne

Například v osobě současného ministra životního prostředí Richarda Brabce. Když byla zveřejněna jeho nominace na tento post, mnozí zelení aktivisté měli nepochybně velké problémy s rizikem srdečního kolapsu. Praxe ale ukazuje, že Brabec je v mnohých ohledech „zelenější než zelení“. Podle všeho hlavně proto, že základní strategickou a exekutivní linii určují na Brabcově ministerstvu lidé, kteří vycítili ne zcela detailní orientaci nového ministra v problematice, která mu byla svěřena, a stali se tak jeho hlavními a preferovanými našeptavači.

Odrazem je již i personální politika ministerstva, především pak odvolání šéfa Národního parku (NP) Šumava Jiřího Mánka. Je přitom jasné, že při dlouhodobém zpolitizování pojetí NP Šumava a s tím spojených hlubokých a v krátké době asi nezasypatelných názorových příkopů, nelze očekávat žádné všeobecné spásonosné řešení, které by bylo přijato jako správné. Lze ale podotknout, že odvolaný ředitel Mánek byl jedním z mála, kterému se podařilo na Šumavě to, co není (nejen v Česku) zas tak obvyklé – vytvořit a v praxi realizovat pro ochránce přírody a obyvatele Šumavy funkční kompromis. Pakliže bylo toto oceněno vyhazovem, je jasné, že na Šumavě „zeleně přituhne“. Mánek totiž Šumavu přece jen v mezích možností ochrany přírody otevřel více, než bylo obvyklé, což je ovšem pro některé názorové platformy neodpustitelný hřích.

Jsme-li u národních parků, pak nasvědčuje vše tomu, že Brabec bude podporovat vznik dalšího, již mnohonásobně a řadou argumentů odmítnutého Národního parku Křivoklátsko. Jestliže na ne zas tak hustě obydlené Šumavě bylo a je největším problémem omezení aktivit lidí a obcí z titulu takto chráněného území, pak v hustě obydleném Křivoklátsku je takový problém mnohonásobně vyšší.

V zásadě lze předpokládat, že vznikem NP Křivoklátsko si naše společnost zadělává na „Šumavu II“ se všemi neduhy, které tuto vleklou a ve své podstatě optimálně neřešitelnou kauzu provázejí. I když to již mnohokrát zaznělo, je možná právě v případě Křivoklátska třeba zopakovat, že není možné vytvářet oblasti s redukcí jakýchkoli zásahů člověka do přírody tam, kde do ní již člověk mnohonásobně zasáhl a kvůli tomu se nevratně, a mimochodem ne vždy negativně, změnily místní životní podmínky. Což jinými slovy znamená, že Křivoklátsko je jedinečné a krásné území i díky existenci člověka a třeba i na něj navázaných organismů. Není prostě všechno pouze černé, nebo bílé.

Systémová rizika

Národní parky a jejich obhajoba je nicméně zřejmě ideovým a v podstatě legitimním úkolem ministra životního prostředí. Jenže tím aktivity ministra Brabce nekončí. Zatím poslední jeho ambicí je třeba i znovuzavedení stavu, kdy majitel pozemku nemůže na svém pozemku pokácet strom. Tuto někdejší povinnost zrušil Brabcův předchůdce Tomáš Chalupa, a dlužno konstatovat, že to byl jednoznačně krok správným směrem, který kromě dotčených majitelů pozemků přivítali všichni, včetně zástupců měst a obcí i někteří rozumní ochránci přírody. Současný ministr, nominovaný v barvách deklarované pravice, ale hodlá vytvářet zcela nepravicové legislativní prostředí, neboť omezuje práva vlastníků pozemků. Úmyslu vytvořit nový národní park navíc ani ministrův šéf, zoufale se snažící ušetřit výdaje ze státního rozpočtu, zřejmě nezatleská – realizací takového kroku by totiž samozřejmě (a zbytečně) nároky na výdaje státu vzrostly.

Současný směr politiky ministerstva životního prostředí ale zakládá mnohem systémovější rizika – totiž nesoulad funkčních opatření na skutečnou a potřebnou ochranu krajiny před rizikem vodních a větrných erozí s ministerstvem zemědělství. To by mělo z podstaty věci krajinu a půdu také chránit, ale také zároveň usilovat o přijatelné podmínky pro podnikatele, nejen zemědělce, kteří krajinu využívají. Pakliže se přitom bude pojetí „udržitelného rozvoje“ obou zmíněných ministerstev od sebe na rámec konstruktivní diskuse odchylovat, lze očekávat opětovnou, a možná ještě větší eskalaci problémů, které činnost těchto ministerstev po celé polistopadové období provázely – resortismu, naschválů a ve finále zbytečně utrácených peněz daňových poplatníků.

Racionálnější přístup zatím podle všeho volí ministr zemědělství Marian Jurečka. Rozdíl je zejména v tom, že zatímco si řada zemědělců potřebu omezit nešetrné zásahy do přírody a krajiny uvědomuje, řada ochránců přírody z tohoto prostředí člověka jakoby vypustila. Ačkoli je jeho nedílnou, často negativní, ale i pozitivní součástí.