Pražská kavárna na rozdíl od ostatních dává politice přílišnou váhu

Pro část „pražské kavárny“ je horší a nepochopitelnější, že se někdo o politiku nezajímá, než že stojí na špatné straně politické barikády.

Pavel Matocha 8.11.2019
pražská kavárna | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy pražská kavárna | foto: Richard Cortés, Česká pozice
pražská kavárna

Emocemi zjitřené diskuse o státních pohřbech po úmrtích Karla Gotta a Vlasty Chramostové již utichly, respektive byly překryty podobnými debatami o státních vyznamenáních. Skryt v pozadí ale zůstává společný jmenovatel a možná skutečná podstata diametrálně odlišných názorů – a to nejen na tato dvě témata – mezi takzvanou pražskou kavárnou a zbytkem republiky (vypůjčme si prezidentem zavedenou dichotomii a používejme ji nepejorativně). Je jím váha, jakou oba tábory dávají politice.

Připomeňme nejprve hádky kolem pohřbů. Katolický kněz Tomáš Halík, vedoucí projektu Paměť národa a zakladatel obecně prospěšné společnosti Post Bellum Mikuláš Kroupa i další z takzvané pražské kavárny začali ihned po úmrtí Karla Gotta zpochybňovat jeho morální integritu a hodnoty, které zastával, či nezastával.

Předpokládáme, že oba rozumějí následujícímu – v době truchlení nad zesnulým se nepronášejí věty: „symbolizoval lokajství v normalizaci a šoubyznysu“ (Kroupa, Hospodářské noviny) a kopat do mrtvých, kteří ještě nebyli pohřbeni, je sprosté a buranské. Jak to, že co je zřejmé každému slušnému člověku, oba pánové tak snadno ignorují? Čím je Karel Gott tak iritoval?

Politicky aktivní versus mimo politiku

Nabízím jako vysvětlení to, jak velkou roli hraje politika v jejich životech. Gott byl skvělý zpěvák a velmi slušný člověk, který bližním pomáhal. Zároveň ale zjevně nepřikládal politice příliš velkou váhu. Bral to jako danou realitu našich životů a neměl chuť se do ní míchat. Věnoval se své profesi, životu a lidem kolem sebe. Politickému režimu občas udělal nějaký ústupek, který ale nebral nijak vážně, nepovažoval to za podstatné. A tím politické jedince rozčiloval.

Pohřeb se státními poctami a zádušní mše v Chrámu svatého Víta byly odrazem národního truchlení nad úmrtím nejpopulárnějšího zpěváka uplynulých 50 let, který rozdával radost nejen zpěvem. Mnoha lidem osobně pomohl a proslavil naši zemi v zahraničí jako málokdo. Když pár dnů po Gottově skonu zemřela herečka Vlasta Chramostová, skupina napadající rozhodnutí o pohřbu se státními poctami a bohoslužbou v katedrále pro Gotta začala požadovat to samé pro Chramostovou. Navrhl to předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský a mnozí včetně Kroupy to začali okamžitě sdílet a prosazovat.

Proč by politicky aktivní lidé, navíc s velkým politickým škraloupem, měli být víc než lidé, kteří se snažili žít mimo politiku, dělat co nejlépe svou profesi, žít ve své rodině a pomáhat blízkým?

Proč pak ale vyčítají Gottovi podpis anticharty, když Chramostovou uctívají a adorují, přestože před svým disidentským obdobím a podpisem Charty77 byla aktivní členkou KSČ a spolupracovnicí StB? Chramostová v padesátých letech spolupracovala na budování totalitního systému, roztáčela kola komunistického zla. Byla však politickým jedincem, a to je asi podle Kroupy a Halíka důležitým, pozitivním znakem. Jsou zjevně spíše ochotni přivřít oči nad politickým selháním než tolerovat znevažování politiky.

Proč by politicky aktivní lidé, navíc s velkým politickým škraloupem, měli být víc než lidé, kteří se snažili žít mimo politiku, dělat co nejlépe svou profesi, žít ve své rodině a pomáhat blízkým? Proč by zpěváci nebo lékaři, kteří kvůli možnosti mít normální život a vykonávat svou profesi podepsali antichartu či vstoupili do strany, měli být pro společnost méně prospěšní a zasluhovat menší respekt než někdo jiný, kdo považoval politiku za nejdůležitější oblast života a bojoval s režimem – který často původně pomáhal budovat – jako disident v kotelně?

Zmínění pánové spolu s dalšími z takzvané pražské kavárny zřejmě nepochopili, že jedním z podstatných znaků svobodného a demokratického státu ve srovnání s totalitním režimem je relativní snížení váhy politiky v našich životech, a je to tak správně. Před listopadem 1989 politici rozhodovali i o tom, co jaký podnik bude vyrábět a za kolik prodávat nebo který zpěvák smí veřejně vystupovat, a který nikoli. Politické uvědomění vážilo mnohdy víc než odborná zdatnost, pro řadu pracovních pozic bylo členství v KSČ kvalifikačním kritériem.

Pohyb opačným směrem

A právě osvobozování se od politického diktátu bylo podstatnou součástí transformace v devadesátých letech. V poslední době se bohužel v určitých věcech začínáme pohybovat opačným směrem a dostáváme se zpět na zlověstnou trajektorii totální dominance politiky. Ale to je jiné téma... Pro zmíněnou část takzvané pražské kavárny je horší a nepochopitelnější, že se někdo o politiku nezajímá, než že se postavil na špatnou stranu politické barikády.

Osvobozování se od politického diktátu bylo podstatnou součástí transformace v devadesátých letech. V poslední době se bohužel v určitých věcech začínáme pohybovat opačným směrem a dostáváme se zpět na zlověstnou trajektorii totální dominance politiky.

Snadno omluví, že někdo byl dříve politicky aktivní komunista. Zejména když nyní je na jejich straně, protože správně tuší, že i jim by se mohlo snadno stát, že nenaskočí vždy na správnou politickou vlnu. Pro ostatní je podstatnější, jestli jejich soused je lidsky slušný člověk, jak je zdatný ve své profesi, jak se stará o rodinu, a jestli jim pomůže, když to budou potřebovat. Jeho politické angažmá je už tolik nezajímá a vlastní politické angažmá jim přijde jako pošetilý nápad, což ovšem neznamená, že by politiku vůbec nesledovali. Jsou to dva odlišné přístupy k životu.

Ty zobrazil Milan Kundera v románu Valčík na rozloučenou na protikladu hlavního hrdiny Jakuba, jemuž byla politika středem světa, a doktora Škréty, který léčil ženskou neplodnost a užíval života:

„Poznals život jen z jedné a té nejhorší stránky,“ řekl Jakubovi doktor Škréta. „Nikdy jsi neuměl žít. Vždycky sis myslil, že tvá povinnost je být, jak se říká, u toho. Být ve středu dění. Ale co to bylo to tvoje dění? Politika. A politika je na životě to nejméně podstatné a nejméně hodnotné. Politika je špinavá pěna na řece, zatímco vlastní život řeky se odehrává mnohem hlouběji.

Výzkumy ženské plodnosti trvají už tisíce let. Jsou to spolehlivé a solidní dějiny. A je jim naprosto lhostejné, která vláda je právě u moci. Já, který si navlékám gumovou rukavici a vyšetřuji ženské orgány, jsem mnohem víc ve středu života než ty, který jsi málem přišel o život v samé starosti o blaho lidu.“

Počet příspěvků: 2, poslední 9.11.2019 09:12 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.