Lidovky.cz

Pravicový antisemitismus už nehrozí. Levicový ano.

Slovensko

  9:10
Levicový antisemitismus souvisí s postoji Nové levice. Ta považovala a považuje západní civilizaci za špatnou, militaristickou, imperialistickou, kolonialistickou a vykořisťovatelskou. A je radikálně rovnostářská a sekularistická. O důsledcích těchto postojů pro Izrael píše Roman Joch.

K nárůstu projevů antisemitismu do velké míry přispěly reakce na konflikt mezi Izraelem a Gazou z loňského léta (ilustrační snímek). foto: Twitter / The TelegraphReuters

Předseda Federace židovských obcí v České republice Petr Papoušek na začátku srpna v zahraničí prohlásil, že levicový antisemitismus je nebezpečnější než pravicový. V diskusi, jež se o tomto jeho kontroverzním tvrzení vedla, však v podstatě nikdo přesně nestanovil, co pojmy levicový a pravicový antisemitismus znamenají. K jejich vymezení je ale nejprve třeba vysvětlit, co je antisemitismus, filosemitismus, sionismus a antisionismus

Podstata antisemitismu spočívá v odporu a nenávisti k Židům. Jeho protipólem je filosemitismus – obliba Židů, jejích zvyků a kultury. Sionismus představuje přesvědčení, že Židé mají právo na židovský stát na bývalém britském mandátním území Palestině v nějakých hranicích. Dle antisionismu pak Židé toto právo nemají.

Historické souvislosti

Ať někdo je, či není Židem, může být současně filosemitou a sionistou stejně jako antisemitou a antisionistou. Může být ale zároveň antisemitou a sionistou? To je velmi neobvyklá kombinace, která sice už dnes neexistuje, ale v historii tomu tak nebylo.

Naprostá většina hrdých antisionistů jsou současně antisemity, byť to popírají

Například ve druhé polovině třicátých let 20. století, po smrti maršála Jozefa Piłsudského, byla polská vláda současně antisemitská a sionistická. Neměla ráda Židy a spolupracovala se sionistickými organizacemi na jejich vystěhování z Polska do britské Palestiny. Heslo slovenské ľudácké strany pak znělo: „Slovensko Slovákom, Palestínu Židákom.“

Může někdo nebýt antisemitou, ale být k Židům naprosto lhostejný – ani je obdivovat, ani nenávidět –, nebo dokonce filosemitou, a přitom být antisionistou? Teoreticky to možné je, a takoví lidé existují. Tento postoj je však v současnosti velmi vzácný. Naprostá většina hrdých antisionistů jsou současně antisemity, byť to popírají.

Etnicita a náboženství

Pravicový antisemitismus měl historicky podobu buď etnicko-nacionalistickou – my jsme Češi, Němci, Slováci, Poláci, Francouzi či Rusové, ale Židé jsou Židé, tudíž to nejsou „my“, a proto jsou fuj –, nebo náboženskou: židé jsou židé, a my jsme křesťané, a proto jsou židé fuj. V prvním případě píšu Židy s velkým Ž coby označení etnika, ve druhém s malým ž coby označení náboženské víry.

Vedení křesťanských církví i v době pravicového antisemitismu nikdy nevyznávalo etnicko-nacionalistický antisemitismus, ale mnohdy sdílelo náboženský antisemitismus

Tento rozdíl je důležitý i nedůležitý. Důležitý je proto, že vedení křesťanských církví – jak katolické, tak hlavních protestantských – i v době pravicového antisemitismu nikdy nevyznávalo etnicko-nacionalistický antisemitismus, dokonce jej většinou ostře odsuzovalo, ale mnohdy sdílelo náboženský antisemitismus, který lze označit za antijudaismus.

Tento rozdíl je nedůležitý proto, že masy mezi oběma druhy antisemitismu nerozlišovaly – pro ně byly židé jako Židé či Židé jako židé a neměly je rády. To tvořilo základ lidového antisemitismu v první polovině 20. století – a také německého novopohanského nacismu.

Katolická církev

Katolická církev byla v době svého ostrého antijudaismu současně ostře proti etnickému antisemitismu. Papež Pius XII. tvrdě kritizoval nacistickou politiku vůči Židům v okupovaném Nizozemsku a jejich transporty do koncentračních táborů v okupovaném Polsku.

Nacisté zareagovali tak, že okamžitě do koncentračních táborů odvezli nejen nizozemské židy, ale i Židy, kteří konvertovali ke křesťanství, tedy křesťany židovského původu – například svatou Edithu Steinovou a její sestru. (Edith Steinová byla významná filozofka a dnes ji katolická církev považuje za jednu z učitelek Evropy).

Hlavní křesťanské církve už nejsou stejně ostře antijudaistické jako v minulosti a protestantští evangelikálové jsou dokonce ostře proizraelští

Pius XII. poté přestal nacisty kritizovat, aby se jejich represe ještě nezhoršily, což mu dodnes mnozí zazlívají, ale v tichosti dělal vše pro záchranu italských Židů. Proto byl po druhé světové válce považován za jednoho z největších zachránců Židů.

V roce 1963 však bývalý člen hitlerjugend Rolf Hochhuth zveřejnil divadelní hru „Náměstek“, která naznačovala, že Pius XII. byl „Hitlerův papež“. V roce 1978 generál Ion Mihai Pacepa, šéf rumunské Ceauşescuovy tajné služby Securitate, dezertoval na Západ a prozradil, že šlo o operaci KGB, jež měla pošpinit katolickou církev. (Hochhuth, věřen své nacisticko-komunistické orientaci, později napsal hry kritizující Winstona Churchilla a NATO a stal se přítelem a obhájcem anglického historika Davida Irvinga, popírače holocaustu.)

V uplynulých 50 letech etnický antisemitismus i náboženský antijudaismus na pravici buď úplně zmizely anebo byly marginalizované. Hlavní křesťanské církve už nejsou stejně ostře antijudaistické jako v minulosti a protestantští evangelikálové jsou dokonce ostře proizraelští.

Americký neokonzervativec Norman Podhoretz v diskusi o své knize Why Are Jews Liberals na podzim 2009 ve Washingtonu dokonce prohlásil, že nejfanatičtější prosionistický projev, který v životě slyšel, měl na levici kontroverzní americký lídr konzervativní protestantské pravice Pat Robertson na prestižní bezpečnostní konferenci v izraelském městě Netanya. Pravicový (křesťanský) antisemitismus coby hrozba Židům je minulostí.

Pět důsledků

Levicový antisemitismus a jeho příčiny souvisejí s postoji Nové levice na konci šedesátých let 20. století, která se mezitím stala hlavním proudem současné západní levice. Tato tehdy nová – dnes už jen levice – považovala a považuje svou západní civilizaci za obzvlášť špatnou, militaristickou, imperialistickou, kolonialistickou a vykořisťovatelskou. A je radikálně rovnostářská a sekularistická. Z toho vyplývá pět důsledků.

1) Antikolonialismus

Kolonialismus byl špatný a díky levici Britové dávno opustili Egypt, Francouzi Alžír a Američané byli „vypráskáni“ z Vietnamu, tak proč Židé v Izraeli stále něco pohledávají. Izrael je jen další západní kolonialistickou zemí, která utiskuje nevinné arabské obyvatele, a proto by měl zaniknout stejně jako ostatní koloniální režimy.

Izrael je jen další západní kolonialistickou zemí, která utiskuje nevinné arabské obyvatele, a proto by měl zaniknout stejně jako ostatní koloniální režimy

Tento „argument“ opomíjí fakt, že pouze část Židů v Izraeli tvoří imigranti z Evropy – aškenázové –, zatímco další – sefardové – patří k odvěkým obyvatelům Orientu, Levanty a Blízkého východu, kteří v daném regionu žili dávno předtím, než se do něj invazí až v 7. století dostali muslimští Arabové. (Stejně jsou egyptští křesťané – Koptové – původními Egypťany, pokřesťanštěnými potomky Egypťanů, kteří stavěli pyramidy a žili v Egyptě několik tisíciletí předtím, než tam v 7. století doputovali dnes většinoví muslimští Arabové.)

Nová levice ve svém protizápadním antikolonialistickém zanícení dovádí „logiku“ slovenských ľudáků před 70 až 80 lety k dokonalosti: „Slovensko Slovákom, Palestínu Židákom“, ale s tím, že ani Palestinu.

2) Odpor proti západnímu použití vojenské síly, takzvanému „militarismu“

Západ je špatný – například kapitalistický, rasistický či vykořisťovatelský –, proto i západní použití síly kdekoli v zahraničí je špatné. Jenže Izrael je (sou)částí Západu, která za své přežití a právo na existenci bojuje, protože nemůže jinak, a vítězí, neboť by nepřežila a zanikla. Z hlediska Nové levice to je neodpustitelné – „zlí“ totiž mají dobrovolně souhlasit se svými porážkami a ústupem, což Izrael to nečiní. Proto ta nenávist k němu.

3) Rovnostářství

I když arabští občané státu Izrael mají plná politická a občanská práva a jsou rovnoprávní s židovskými občany, arabská populace na Západním břehu Jordánu, jejž obsadil Izrael, izraelské občanství nemá, a ani nikdy neměla (v minulosti měla jordánské), a tudíž ani nemá stejná politická práva jako izraelští občané. A to je pro levici netolerovatelné.

Izrael je vstřícnější k judaismu než jakýkoli jiný dnešní západní stát ke křesťanství

Pro pravicového člověka, který dává přednost svobodě před rovností, to velký problém nepředstavuje. Izraelská společnost zaručuje osobní a politickou svobodu, zatímco preference Arabů na Západním břehu i v pásmu Gazy jsou silně neliberální a proti svobodě.

4) Sekularismus

Nová levice nenávidí náboženský původ západní civilizace – především křesťanský, ale také židovský –, neboť jak křesťanství, tak judaismus mají stejný základ. Věří, že Bůh mluvil s Abrahámem, Izákem a Jákobem a předal Mojžíšovi na hoře Sinaj dvě desky s Desaterem, tedy návod, jak správně žít.

Izrael je vstřícnější k judaismu než jakýkoli jiný dnešní západní stát ke křesťanství. Pro stoupence sekularismu je však skandální „nadržovat“ jednomu náboženství. Pravice (křesťanská), která se zbavila antijudaismu či jej upozadila, vnímá na sekularizovaném Západě židy jako nejbližší křesťanství a přála by si, aby západní země byly přinejmenším stejně vstřícné ke křesťanství, jako je Izrael k judaismu.

Řečeno jinak, čím jsou lidé sekularizovanější, tím méně mají rádi či podporují Izrael. A čím více jsou religiózní (židovsky či křesťansky, zejména protestanti), tím větší sympatie mají k Izraeli.

5) Multikulturalismus

Je-li Západ natolik špatný, ostatní kultury či civilizace natolik špatné být nemohou, neboť byly a jsou obětí špatného Západu. Takže většina levice kvůli svému multikulturalismu považuje muslimy – imigranty na Západě a v Evropě nebo žijící v arabském světě, v Pásmu Gazy a na Západním břehu – především za slabé a nevinné oběti špatného Západu a Izraele.

Většina levice kvůli svému multikulturalismu považuje muslimy především za slabé a nevinné oběti špatného Západu a Izraele

Většina pravice se naopak domnívá, že muslimové, přesněji řečeno jejich politická, radikální islamistická reprezentace, nenávidí západní hodnoty svobody a individuálních lidských práv, a tudíž Západ ohrožuje. Oběťmi mezi muslimy jsou pro pravici muslimské dívky, které jejich příbuzní mrzačí či vraždí z fanatických důvodů. Většina levice toleruje muslimy a islamisty. Většina pravice nedůvěřuje muslimům a zaujímá tvrdý postoji k islamistům.

Všech těchto pět důsledků má vážný dopad, ale nejvážnější a nejdůležitější je v posledních letech ten pátý – ideologická aliance či spojenectví západní sekularizované levice a islamistů. Ta jde tak daleko, že multikulturní levice je ochotná se vzdát, pokud jde o muslimskou komunitu, i pro sebe natolik vážných zásad, jako jsou „práva žen a homosexuálů“, jejichž kritiku neustále vytýká křesťanské pravici.

Antisionismus a antisemitismus

Je antisionismus, tedy nepřátelství ke státu Izrael či kritika jeho samotného, popřípadě jeho konkrétní politiky, nutně antisemitismem?

Pokud někdo kritizuje konkrétní politiku Izraele, již považuje za špatnou – ať už má, či nemá pravdu –, a současně stejnou politiku u ostatních zemí, nejspíš antisemitou není. Pokud někdo kritizuje Izrael za něco, co je dle něho špatné, a současně za to i ostatní země – a méně nebo více podle toho, zda to dělají méně nebo více – nejspíš antisemitou není. A pokud někdo kritizuje, co považuje za izraelské porušování lidských práv Arabů, a zároveň arabské země, neboť porušují lidská práva svých Arabů, nejspíš antisemitou není.

Dnešní levicový antisionismus většinou projevem antisemitismu je

Pokud však někdo kritizuje Izrael za něco, co dělá, ale zárovně nekritizuje žádnou jinou zemi, které dělají totéž; anebo kritizuje ostatní země za to, co dělají, a totéž dělá i Izrael, přičemž tyto země kritizuje neúměrně méně než Izrael; či pokud kritizuje Izrael za domnělé či skutečné porušování lidských práv Arabů, ale zároveň nekritizuje arabské země, které porušují lidská práva svých Arabů, pak s největší pravděpodobností antisemitou je.

V této souvislosti dnešní levicový antisionismus většinou projevem antisemitismu je.

Podivná kritika

Mezi Středozemním mořem a řekou Jordán žije 12,05 milionu lidí – z toho 8,15 milionu jsou občané státu Izrael, z nichž 6,1 milionu, necelých 75 procent jsou Židé; 2,1 milionu Arabů, kteří izraelskými občany nejsou, na Západním břehu; a 1,8 milionu Arabů v Pásmu Gazy.

Podivná je také kritika Izraele kvůli nepoměru ztrát na arabské a izraelské straně v nedávném konfliktu v Gaze

Na celé Zemi žije 7,25 miliardy lidí, z čehož vyplývá, že na bývalém britském mandátním území Palestiny žije jen 1,66 promile obyvatel z celosvětového počtu. Pokud někdo kritizuje Izrael a jeho politiku, jež se týká jen 1,66 promile lidstva, ale mlčí o mnohem horší politice mnoha jiných režimů – dokonce tvrdí, že židovský stát Izrael v důsledku této své politiky nemá právo na existenci, zatímco tyto země mají –, jeho problémem antisemitismus je.

Podivná je také kritika Izraele kvůli nepoměru ztrát na arabské a izraelské straně v nedávném konfliktu v Gaze. Mnohem vyšší palestinské ztráty včetně civilistů než izraelské prý jsou důkazem brutality a špatnosti politiky Izraele. Zamlčuje se však, že tento nepoměr byl důsledkem dvou faktů.

  • Za prvé, Hamás záměrně rozmisťoval své zbraně mezi civilisty, aby jich bylo zabito co nejvíce a svět Izrael odsuzoval.
  • Za druhé, izraelské ztráty civilistů byly nízké, protože Izrael používá protiraketovou obranu. Kdyby ji však neměl, byly by tyto ztráty stejné jako v Gaze, ne-li vyšší, neboť Hamás chce na rozdíl od Izraele zabít co nejvyšší počet civilistů protivníka, což by se zřejmě kritikům Izraele líbilo.

Pikantní je, že ti, kdo u nás odsuzují Izrael za tuto „disproporci“, a mlčí o jejích příčinách, jsou až na výjimky totožní s těmi, kteří v letech 2006 až 2009 vystupovali proti protiraketové obraně na území České republiky.

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.