Levicový liberál Martin Šimečka na svém blogu v Respektu pod „decentním“ názvemTotalitní definice maďarské rodiny mimo jiné uvedl:
„Je dobrou zprávou, že uprostřed krize (…) se Francouzům a Britům podařilo završit rovnoprávnost v manželství, jež mohou uzavírat i homosexuálové. Je to signál, že demokracie a lidská práva mají šanci i v těžkých časech. Jenže v některých místech Evropy jde vývoj opačným směrem, demokracie upadá a lidská práva jsou cíleně omezována. Takovým úpadkem prochází Maďarsko (…) Jeden dodatek/maďarské ústavy/zavádí definici rodiny, která je chápána výlučně jako oficiálně uzavřené manželství, v němž byly zplozeny děti. (…) samozřejmě, tento dodatek vylučuje možnost uzavřít sňatek mezi homosexuály. Orbán chce zjevně dosáhnout toho, že ve společnosti budou dvě kategorie občanů (…) Je velmi špatnou zprávou pro střední Evropu, že uprostřed krize (…) se maďarská vláda a parlament zabývají tím, jak omezit svobodu svých občanů.“
Tolik zmateností, chyb, omylů, nepravd a polopravd v tak krátkém textu jsem už dlouho nečetl.
- Za prvé: „Totalitní“ označuje režim, ve kterém je celý život člověka pod striktní kontrolou státu a v němž nejen odpůrci státu, ale i ti, kdo s ním neprojevují dostatečné nadšení, jsou bez milosti popravováni. Není známo, že by Viktor Orbán chtěl ve sklepeních Domu teroru na Andrassyho ulici popravovat ty, kdo chtějí žít jinou formu soužití, než je ústavně definovaná rodina.
Šimečka inflačním a promiskuitním použitím termínu „totalitní“ relativizuje hrůznost skutečných totalitarismů, tím zlehčuje utrpení jejich obětí a uráží je. Měl by se jim omluvit – omluvu jim dluží stejně jako i ten, kdo by hon na lišku nazval holokaustem, dlužil omluvu skutečným obětem holocaustu. - Za druhé: Když manželstvím nazvete něco, co manželstvím není, stejně se to pak pouhým nazváním manželstvím nestane. Všichni víme, co je manželství; je to instituce daná přímo lidskou přirozeností (stejně jako rodina, vlastnictví a stát) a stará jako lidstvo samo. Soužití homosexuálů – na které mají dospělí ve svobodné společnosti ve svém soukromí právo – manželstvím není. A stejně se manželstvím nestane, i když je manželstvím nazvete tisíckrát a tisíckrát si to vtělíte do zákonů pod záminkou „završení rovnoprávnosti v manželství.“ Stejně tak můžete pod záminkou „završení rovnoprávnosti různých druhů léta“ tisíckrát jako léto pojmenovat nejen léto, ale i jaro, podzim a zimu – ať jsou si všechna „léta“ rovnoprávná – a tisíckrát si to dáte do zákonů – a přesto se jaro, podzim a zima létem nestanou.
- Za třetí: Pokud si nějaký stát pro své účely definuje rodinu určitým způsobem, neznamená to, že by jiné způsoby proskriboval či zakazoval. Znamená to jen, že chce aktivně podporovat a chránit jen tento typ soužití. Podle Šimečky tak „ve společnosti budou dvě kategorie občanů“ – v tom má pravdu (je to však nutný důsledek demokratického rozhodování o daních a státních výdajích, viz dále) – ale už nemá pravdu, když tvrdí, že to „omezí svobodu občanů“.
V svobodné společnosti každý typ soužití souhlasících dospělých má mít svobodu a toleranci – ať už žijí v párech, triádách, kvartetech, tuctech či kopách, stejno-pohlavních, bi-pohlavních či multi-pohlavních – ale nemá nutně nárok na stejnou podporu, privilegování či dotování ze strany státu. To už by bylo navíc, nad rámec svobody – něčím, na co nikdo nemá automatické právo -, neboť je to vlastně obsahem demokratické politiky; rozhodování o otázce, koho či co bude stát dotovat. Jinými slovy, na dotace či speciální ochranu nemají nárok nutně ani zemědělci ani taxikáři; když se však stát rozhodne ze svých důvodů podporovat zemědělce, neznamená to, že musí nutně podporovat i taxikáře; a neznamená to ani to, že když tak nečiní, porušuje jejich práva či omezuje jejich svobodu. - Za čtvrté: Tím se posouváme k otázce, zda má stát vůbec nějaký typ soužití dospělých aktivně podporovat. Odpovědí je, že kdyby neexistovaly děti, nebyl by pro to žádný důvod. Dospělí jsou schopni – či, lépe řečeno, měli by být – se sami o sebe postarat.
Jediný důvod pro státní speciální podporu jsou jen jeho nejmenší, nejmladší občané v jejich nejkřehčí, nejzranitelnější fázi – tedy děti. Je těžké dobře vychovat děti v rodině (stejně jako je těžké udržet manželství), a proto by rodina i manželství měly dostat od státu veškerou podporu, která je prozíravá. A jak vám řeknou všichni pediatři a dětští psychologové, pro zdravý vývoj dítěte je nejlepší stabilní úplná rodina. Pro děti neexistuje žádná rovnocenná náhrada za stabilní úplnou rodinu.
Statistiky z multi-etnických, multi-rasových společností se sociálními a třídními rozdíly ukazují, že faktorem s nejvyšší korelací pro úspěch a hodnotný život ve společnosti (a s nejnižší pro společenské patologie) není etnikum, rasa či bohatství nebo chudoba rodiny dítěte, nýbrž to, zda vyrůstalo v úplné stabilní rodině, anebo nikoli.
Jinými slovy, jsou-li hlavním (a podle mě vlastně jediným) důvodem pro aktivní státní podporu nějakého typu soužití děti a je-li pro děti nejlepší úplná stabilní rodina, pak pro státní moc dává smysl podporovat a privilegovat jedině manželskou rodinu s dětmi. A když stát jeden typ soužití podporuje a jiný nepodporuje, neznamená to, že omezuje práva či svobodu těch druhých.
Nejpalčivější stránka problému
A konečně za páté se dostáváme k nejpalčivější, emocemi nabité stránce problému, která způsobuje, proč Šimečka použil tak přehnaných a nepřiměřených – ba až přímo hysterických – terminů typu „totalitní definice rodiny“. K aspektu, který řeže až na kost, neboť se týká soukromých životů lidí.
Mějme pravici/levici nikoli jen na jedné ose (větší role státu v ekonomice, neboli socialismus, neboli více rovnosti na úkor svobody – rovná se levice; menší role státu v ekonomice, neboli trh, neboli více svobody i za cenu společenských nerovností – rovná se pravice), nýbrž na osách dvou. Jedna bude charakterizovat ekonomicko-sociální postoje levice a pravice; ta druhá kulturně-morální. Máme tedy dvě na sobě nezávislé (jen teoreticky, o tom ale později) dimenze, a tedy celkem čtyři různé kombinace. Jaké to jsou?
- Jedna je ta, která hledí příznivě na socialistické postoje ekonomické a sociální, a libertinské postoje morálně-sexuálně-kulturní. Tuto pozici nazvěme levicově liberální.
- Druhá je ta, která zastává socialistické postoje ekonomické a sociální, ale tradicionalistické ty morálně-kulturně-sexuální. Nazvěme ji paternalistická.
- Třetí je ta, která zastává klasicky liberální postoje ekonomické a sociální a libertinské ty kulturně-morálně-sexuální. Označme ji jako libertariánskou.
- A nakonec je tady ta, která je klasicky liberální v otázkách ekonomických a sociálních, ale tradicionalistická v těch morálně-kulturně-sexuálních. Nazvěme ji konzervativní.
Vidíme, že levicově liberální pozice je protipólem té konzervativní; a paternalistická je protipólem té libertariánské.
V praxi však nejsou všechny čtyři pozice stejně životaschopné. V realitě ta paternalistická a ta libertariánská mají tendenci „scvrkávat“ se ve prospěch levicově liberální nebo konzervativní – podle toho, jak kdo považuje subjektivně co za jak důležité.
Proč? Protože v reálném životě ty dvě dimenze (ekonomicko-sociální a kulturně-morální) nejsou na sobě plně nezávislé, neboť určitý postoj v rámci jedné z nich vede k určitému postoji v rámci druhé z nich.
Konkrétně, libertinský postoj v kulturně-morálně-sexuálních otázkách je pro životní styl mnohem nákladnější než ten tradicionalistický. To proto, že je méně odpovědný – či, lépe řečeno, více neodpovědný –, a tudíž má své dopady, včetně těch finančních, včetně těch fiskálních. Ty sice nepředstavují problém pro nejbohatší, leč pro ostatní už ano.
Je jen málo těch, kdo chtějí co největší svobodu pro sebe, své jednání, a pak jsou ochotni být za své jednání plně odpovědni a nést jeho následky v plné míře
Jaké finanční/fiskální dopady? Chci si žít jako libertin, proto ty, státe a společnosti, z daní (či povinného zdravotního „pojištění“) všech mi plať antikoncepci, potraty, léčbu nemocí (sexuálně přenosných, ale nejen těch; i těch plynoucích z alkoholismu, nikotinismu, gamblerství atd.) – a když už to dítě počnu a nezabiji, leč porodím, pak jako svobodná matka-samoživitelka nemám na ně dost peněz, tak mi – na to všechno – státe plať!
Státe, já jsem libertin(ka), a ty jsi oslíčku, otřes se!
Proto si v praxi paternalisté a libertariáni musejí vybrat, co je pro ně důležitější, a tedy se přiklonit k levicově-liberální, anebo konzervativní pozici. A většina z nich si vybere a přikloní se.
To je ten problém libertarianismu! Já osobně považuji libertarianismus za druhou nejobdivuhodnější pozici z těch, které znám, a osobně mám mezi libertariány spoustu přátel – abych použil parafrázi známého klišé, „někteří z mých nejlepších přátel jsou libertariáni, ale…“ – ale ten problém s libertariány a libertarianismem je ten, že skutečně konzistentních libertariánů je málo – těch, kdo chtějí co největší svobodu pro sebe, své jednání, a pak jsou ochotni být za své jednání plně odpovědni a nést jeho následky v plné míře a nepožadovat, aby na ně dopláceli ostatní občané svými daněmi.
Když jsou však libertariáni nadmíru úspěšní při získávání konvertitů, povede se jim přesvědčit lidi, aby byli liberálními v morálně-kulturních otázkách – ale pak už tito lidé nejsou tak konsistentní jako libertariáni, a požadují pro sebe státá blahobytu (Welfare State), jenž by se o ně a následky jejich svobodného libertinského jednání postaral.
To je ten problém s libertariány…
Až se odpovědní definitivně rozčílí
Ale vraťme se k levicovým liberálům, jako je Martin Šimečka.
Určitě by namítli: „Vy jste ale krutí! To vám není líto těch dětí? Přece dítě za své rodiče (a jejich volby) nemůže! A když se dítě narodí do ,rodiny‘ matky-samoživitelky, není správné mu pomoci (rozumí se z peněz všech ostatních daňových poplatníků)?“
Ano, dítě nemůže za to, komu se narodí. Ale za to nemohou ani děti ostatní, včetně těch, které se narodí rodičům, jež se snaží žít zodpovědně, dobře vychovávat své děti, starat se o ně, dodržovat zákony, platit daně – a pak být vysokými daněmi ožebračováni ve prospěch těch, kdo nežijí tak odpovědně jako oni! Jak k tomu – vysokým daním svých odpovědných rodičů – přijdou děti tyto?
Takže nedivil bych se, kdyby dříve nebo později nastalo něco jako revolta odpovědných – odpovědných daňových poplatníků –, kteří živí nejen sebe a své děti, ale svými daněmi i mnohé jiné, méně odpovědné. Kdyby nastala kontra-reakce rozhněvaných; kdyby jejich rozhořčení je vedlo k tomu, co americká angličtina vyjadřuje termínem backlash (zuřivé švihnutí či drápnutí směrem dozadu, vůči „vlastním“, kteří nás rozčilují a trýzní…).
„Pardálové, žijte blaze! Ale za své! Už ani halíř, už ani korunu, už ani cent, už ani euro z našich daní na váš životní styl!“
A kteří by měli plné zuby levicových liberálů jako Martin Šimečka, jež obhajují „svobodu a lidská práva pro všechny“ (odpovědné i neodpovědné) – ale z daní samozřejmě jen těch odpovědných – a kteří (když se tito odpovědní pokusí nepřímo podpořit životní styl odpovědný, aniž by zakazovali jakékoli jiné), tyto odpovědné poučují a mentorují a plísní, že jsou prý totalitní, autoritářští, netolerantní, fašistoidní či nevím jací ještě; až se ti odpovědní definitivně rozčílí a levicovým liberálům jako Martin Šimečka dají jasně a nedvouznačně najevo:
„Pardálové, žijte blaze! Ale za své! Už ani halíř, už ani korunu, už ani cent, už ani euro z našich daní na váš životní styl!“
Hmmmm, co potřebujeme – co Evropa potřebuje jako sůl – je pořádná vzpoura daňových poplatníků.
Pořádná!
