Lidovky.cz

Poslanec Jakubčík ve vosím hnízdě Vatikánu, Židů a nacistů

Slovensko

  16:20
Debata o výrocích zákonodárce za ČSSD ve sněmovně o roli katolické církve za druhé světové války ukazuje zažranost toho, co jsme si zvykli označovat za „komunistické falšování dějin“. A že kritické hlasy, jakkoli nešikovné a nepřesné, nelze uřvat ani přemlčet. Budeme se k nim muset vrátit – bez emocí a totalitních manýrů. Píše Jan Schneider.

PRINT-SCREEN: Poslanec Igor Jakubčík (ČSSD) se v pořadu Události, komentáře omluvil za paušalizaci svého výroku o kolaboraci církve s nacisty foto: Česká pozice

Do vosího hnízda nejen píchl, ale přímo usedl poslanec ČSSD Igor Jakubčík, když ve sněmovně spatra pohovořil o katolické církvi a nacistech. Bude užitečné si zopakovat, co všechno bylo řečeno, ale také, co v reakci na tento výrok řečeno nebylo.

Podle stenozáznamu Jakubčík doslova řekl: „Katolická církev za druhé světové války netrpěla. Byla jedním z největších spojenců nacistického Německa. Katolická církev schvalovala odsuny a vraždy Židů! Katolická církev pomáhala nacistickým zločincům při jejich odchodu do Jižní Ameriky! To jsou historická fakta! Děkuji.“

V pozdější reakci Jakubčík upřesnil, že nemá nic proti současným církvím, které podle něho za komunistické totality trpěly. Co se však dělo za druhé světové války, označil Jakubčík za „černou skvrnu“.

Pravda i nepravda

Jakubčíkovy výroky jsou pravdivé i nepravdivé, záleží na úhlu pohledu. Katolická církev má mnoho právních subjektivit. Označením katolická církev se například v českém prostředí většinou rozumí katolická církev v Čechách, jakkoliv je těžko oddělitelná od svého obecně katolického pozadí. Málokdo ale bude souhlasit s tím, že mluví-li o katolické církvi, mluví o celé katolické církvi.

Z tohoto hlediska byla výstižná poznámka poslance Jaroslava Foldyny: „Ve Španělsku, v Itálii, v Německu, na Slovensku, či v Chorvatsku římskokatolická církev kolaborovala, stejně tak se dá toto najít i u nás. Vatikán se podílel na úniku nacistických pohlavárů před spravedlností. Za protektorátu je řada okamžiků, kdy církevní hodnostáři hajlují po boku nacistů. Je i pravdou, že řada farářů skončila na nacistickém popravišti, ale klér se nepochybně kolaborace dopustil.“

Slovenský štát dokonce Němcům platil za každého deportovaného Žida 500 říšských marek. Ve slovenské vládě měla tehdy katolická církev své zástupce – a ti nebyli Vatikánem exkomunikováni. Byli samozřejmě i slovenští katoličtí disidenti, kněží opačného mínění, ale i skutků! Ti však bohužel neurčovali oficiální linii katolické církve na Slovensku.

Ostatně i v Čechách byl například řád premonstrátů po válce řešen takzvaným „malým dekretem“.

Z tohoto hlediska, s pomocí užšího výměru právní subjektivity částí katolické církve, se zdá, že Jakubčík s tím církevním schvalováním odsunu Židů nebyl až tak úplně mimo mísu.

Uzákonění historických pravd

Jakubčíkův výrok o katolickém schvalování vražd Židů je však asi těžko explicitně dokazatelný, dokonce i v Chorvatsku. Zde se již katolická církev nedopustila takových hrubostí vůči Židům jako inkvizice ve středověku.

Nicméně intence onoho Jakubčíkova složeného výroku má blíže pravdě, než se Jakubčíkovým odpůrcům bude líbit, protože explicitních výroků Vatikánu, které by dokazovaly opak, bylo pramálo. A encykliku ostře odsuzující antisemitismus, kterou měl připravenu papež Pius XI., ale nestačil ji před svou smrtí v roce 1939 zveřejnit, založil jeho kontroverzní nástupce Pius XII. hluboko do šuplíku. Rozhodl se proti nacismu nevyslovovat, ale opatrně pomáhat pronásledovaným.

Kardinál Dominik Duka považuje Jakubčíkovo vystoupení za „šíření lži a nenávisti“, protože „církev u nás i jako celek trpěla, umírala a vzdorovala nacistické totalitě a je mi líto, že někdo může toto zpochybňovat“. Tak panu kardinálovi je líto, že někdo něco může zpochybňovat? Takže takový drobně autoritářský státeček, kde by se dala nasadit pochybovačům uzdička, by vadil méně?

Kardinál je velkým příznivcem uzákoněných „historických pravd“. Jistě, prosazují se těžko. Ti, kdo je iniciují, takticky používají Židy coby jakousi „diamantovou vrtnou korunku“, proti níž těžko něco obstojí. Ve jménu šesti miliónů zavražděných se jako podivná úlitba nejprve zakáže pochybovat o holokaustu – ale pak následují ty zákony, o něž ve skutečnosti jde.

Prosadí se církevní restituce, uzákoní se jediné správné hodnocení dějin, pomalu se nacismus vyviňuje poukazem na to, že komunismus prý byl větší zlo, pročež vlastně nacismus prý nebyl až tak zlý. Židé, cikáni a ostatní oběti holt prominou. Plíživě se tím připravuje půda pro to, co v obavách předvídal již Simon Wiesenthal a co bychom dnešním jazykem mohli nazvat „legalizací výnosů“ z největší loupeže ve světových dějinách.

Rozbouřená atmosféra

Jakubčík se později snažil upřesnit svůj výrok, a zašel možná příliš daleko. Současným „antikomunistům“ to asi nebude znít dobře, ale skutečností zůstává, že někteří z katolických kněží ve střední či východní Evropě, které by bylo možno zahrnout pod smířlivý Jakubčíkův výrok o „katolické církvi, která za komunistické totality trpěla“, byli teprve v té době dostiženi důsledky svých vlastních činů za války. Jednou už musí být natvrdo řečeno, že nikoliv všichni „komunističtí“ vězni byli potrestáni neoprávněně!

A zase a opět – není to výrok o všech uvězněných kněžích. Byli i tací, kteří nepodlehli antikomunistickému fanatismu a nespolčili se s každým ďáblovým zplozencem, jemuž ulpívala na rukou například česká, polská, ukrajinská, ruská, židovská, cikánská, srbská, anglická, francouzská (ale i německá či rakouská!) krev – jen když se prohlásil za bojovníka proti komunismu. Ne každý kněz byl ochoten této ďábelské ideji posloužit holokaustem.

„Je neštěstí, když vítězí ideologie nad zdravým názorem a když to propukne v takové míře, jak jsme tady byli svědky. Já bych doporučoval, aby kolega korigoval svoje nešťastné vyjádření, které tady zaznělo s plnou nenávistí,“ řekl v reakci na tuto rozbouřenou atmosféru lidovec Ludvík Hovorka. Z hlediska řečeného Hovorkův výrok však čteme úplně opačně. A to aniž bychom opomněli Hovorkovi vytknout příšerný termín „zdravý názor“, který nás vrací zase někam úplně jinam.

Opomenutí kritiků

Ministr kultury a poslanec za KDU-ČSL Daniel Herman řekl, že Jakubčíkovy výroky o kolaboraci církve neodpovídají historickým faktům. Neřekl však, v čem. Styděl se Herman, když údajně křičel při Jakubčíkově projevu „hanba!“, protože to bylo ve skutečnosti ještě horší? Nebylo tomu tak, Herman se nerozčiloval nad tím, o čem se mluví, ale nad tím, že se o tom mluví.

Jak mohla složitá otázka právní subjektivity různých segmentů katolické církve relativizovat (ne)pravdivost Jakubčíkových výroků, jsme si řekli. Na co ale žádný Jakubčíkův kritik nezareagoval ani slůvkem, bylo jeho konstatování vydatné pomoci Vatikánu, tedy ústředí katolické církve, nacistickým zločincům na útěku.

Tyto hanebné aktivity vyvrcholily ještě za války „Operací Sunrise“, kterou oficiální prameny datují až od února 1945. Proud válečných zločinců a jejich lupu do „bezpečných přístavů“ pak pokračoval ještě nejméně deset let po válce. A kněží jako Alois Hudal či Krunoslav Draganović o tom věděli sakramentsky dost.

To vše jako by Jakubčíkovi kritici přeslechli. Proto je tato debata dobrá – ukazuje zažranost toho, co jsme si zvykli označovat za „komunistické falšování dějin“, totiž jejich jednostranné čtení a lecčeho zamlčování. Zde to vyvstalo v plné nahotě, čímž se prokázalo, že to je hanba nikoliv (jen) komunistická. A že kritické hlasy, jakkoliv nešikovné a nepřesné, nelze uřvat ani přemlčet. Budeme se k nim muset vrátit, klidně a bez emocí. A bez totalitních manýrů.

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.