Před pár týdny jsem měl možnost se na vlastní kůži přesvědčit, jak pracuje česká policie. Bohužel musím konstatovat, že jako běžný občan jsem spokojen nebyl a jako bývalý policista jsem byl zděšen. Nevytýkám to ani tak policistům, s nimiž jsem přišel do styku, i když i tam bych si uměl představit lepší přístup, ale zejména systému a byrokracii. Ale popořádku.
Koncem května jsem měl schůzku s klientem, který jako místo setkání určil luxusní kavárnu v centru Prahy na Náměstí republiky. Ještě jako mladému policistovi mi vždy říkali: Vyhýbej se podnikům, kde jedno kafe stojí víc než celý oběd. Zřejmě měli pravdu.
Po dosednutí jsem si svoji tašku neodložil jako obvykle na lavici vedle sebe nebo na vedlejší židli, ale vedle nohy pod stolek. Klient se objevil během dvou minut. Když si přisedl, prohodili jsme několik zdvořilostních vět a chtěl jsem si udělat poznámku do diáře. Taška však nikde. Osm nebo deset minut nepozornosti, a byl jsem okraden. Poprvé v životě, po více než 23 letech služby u policie a jen několik měsíců po ukončení aktivní služby.
V Benediktské ulici
Trochu mne ten pokyn policie zarazil, ale nechtěl jsem dělat chytrého
Ihned jsem začal tašku shánět, ale vše marné. Můj spolustojovník zatím telefonoval na policii, aby věc oznámil. Odpověděli mu, abych si došel na nejbližší služebnu, tedy na místní oddělení do Benediktské ulice, a tam podal oznámení. Trochu mne ten pokyn policie zarazil, ale nechtěl jsem dělat chytrého.
Pracovníci kavárny mi ochotně umožnili shlédnout záznamy z průmyslových kamer, které však snímají jiné prostory kavárny. Odešel jsem tedy do Benediktské. Tam se mne ujal muž v civilním oděvu, kterému jsem ve stručnosti sdělil, co se mi stalo, a žádal jej o pomoc. S určitou znalostí věci a sdělením, že jsem bývalý policista, jsem navrhoval určitý postup, kterým by se dalo pátrat takzvaně po horké stopě. Od krádeže totiž ještě neuběhlo ani 30 minut a usoudil jsem, že ukradené věci nebudou pachateli k ničemu, a tak se jich poměrně rychle zbaví.
Byl jsem ujištěn, že policie udělá vše, co bude potřeba, a vyzván, abych zatím vyplnil nějaký formulář. To zabralo jen pár minut, ale policejní recepční po mě chtěl stále něco doplňovat až do nejmenších detailů, jako například rozměr pouzdra na brýle, z čeho bylo vyrobeno, jaké bylo barvy, kdy a za kolik jsem jej pořídil a na kolik si jej cením. Vzhledem k obsahu tašky počtu položek jsem to v tu chvíli nepovažoval za nutné a chtěl jsem hovořit s policistou. Chtěl jsem totiž žádat, aby o události byli informováni kolegové v terénu, kteří by se mohli po tašce a jejím obsahu podívat.
Marně. Asi po hodině na recepci, kde jsme s dalšími dvěma či třemi oznamovateli střídavě vyřizovali podobné záležitosti, jsem poprvé spatřil uniformovaného policistu. Řekl, že dostal na starost můj případ a že sepíše protokol. V ruce měl podklady od recepčního, které si ještě nechal dovysvětlit. Bohužel jediné co tohoto policistu v danou chvíli zajímalo, byla celková škoda, která mi měla krádeží vzniknout. Ani on neslyšel na moji žádost: provést pátrání v okolí místa krádeže. Dohodli jsme se tedy, že on si bude sepisovat oznámení a já půjdu pátrat a za hodinu se vrátím.
Okradený v akci
Vrátil jsem se před kavárnu a zapřemýšlel jsem jako pachatel. Co bych asi udělal? Pak jsem šel a hledal. Za 15 minut jsem zhruba dvě stovky metrů od kavárny našel v odpadkovém koši podstatnou část svých věcí. Opatrně jsem je vyjmul a šel zpět na služebnu, kde jsem svůj nález nahlásil. Také jsem tam sdělil, že v místě nálezu je policejní kamera a že by bylo dobré shlédnout záznam. Policista šel se mnou na místo a přes vysílačku zjistil, že kamera nic nezaznamenala, že byla otočena jinam. Škoda, já jsem však tento záznam vidět nemohl.
O ohledání místa činu a místa nálezu nemohla být ani řeč. To se dnes již asi nedělá.
Policistovi jsem ovšem ještě na místě řekl, kudy předpokládám, že pachatelé z kavárny odešli, a že na trase jsem zaznamenal dalších zhruba 10 až 12 průmyslových kamer. Pak jsme se vrátili na služebnu a dopsali policejní protokol.
Věci, které jsem si nalezl v odpadkovém koši, nikdo nechtěl vidět, natož na nich hledat nějaké stopy. O ohledání místa činu a místa nálezu nemohla být ani řeč. To se dnes již asi nedělá.
Po drobných opravách byl protokol podepsán po více než třech hodinách od oznámení. Z věcí, které mi byly odcizeny a nepodařilo se mi je najít, chyběla aktovka, cestovní pasy, průkaz veterána Policie ČR a nějaké drobnosti. Nic zásadního a podstatného, ale určitě mě to zamrzelo. Ne pro škodu, ale pro to, co jsem na policii zažil a čemu jsem se tak bránil uvěřit.
Odloženo
Více než měsíc jsem čekal, co policie zjistí a vypátrá. Obsílky jsem se dočkal před několika dny. Policie mi oznámila očekávané: že se jí nepodařilo pachatele zjistit, a věc proto odložila. V odůvodnění bylo uvedeno, že policie po podání oznámení pátrala, a to i ve spolupráci s kriminálkou, ale nic nevypátrala.
Jako poškozený jsem využil svého práva a požádal o nahlédnutí do spisu. Zjistil jsem tak, že celý spisový materiál obsahuje jedenáct písemností, a to včetně mého oznámení, čtyř poučení poškozených a usnesení o odložení věci. Celé pátrání je obsaženo ve třech služebních záznamech. Postrádal jsem něco jako ohledání místa činu, jakoukoli žádost o součinnost s kriminální policií či policií městskou, žádosti o poskytnutí kamerových záznamů z uváděných 10 až 12 kamer, z nichž některé jsou i policejní, popřípadě jejich vyhodnocení. Z celého mi proto vyplývá, že policie mým oznámením věc „nabrala“, a to přidělením čísla jednacího, a po uplynutí lhůty odložila.
Stále jsem věřil, že policie zde ještě nějak funguje a plní úkoly, které jí jsou dány zákonem
Vím, že nemohu očekávat, že policie pro jednu ukradenou tašku vyvine stejné úsilí jako v případě uneseného dítěte. Neočekával jsem zázraky ani to, že by se některé z věcí později našly, ale stále jsem věřil, že policie zde ještě nějak funguje a plní úkoly, které jí jsou dány zákonem. Bohužel musím konstatovat, že v tomto případě jsem byl zklamán.
Asi řadu bývalých kolegů naštvu a dám jim důvod k negativním emocím, ale mě kdysi policejní práci učili jinak a tak jsem ji i vykonával. Doba se však změnila, moc změnila. Jsem však od přírody optimista, a tak budu stále doufat, že jinde to funguje lépe. Všem policistům, kteří vykonávají svoji nelehkou profesi odpovědně, se omlouvám.
