Lidovky.cz

Polsko: Zbytečný povyk kvůli katolickým lékařům

  8:15
Vykonávat lékařské povolání s nejlepším vědomím a svědomím přikazuje lékařům v Česku i v Polsku zákon. Jak je možné, že mnozí považují polskou Deklaraci víry, jejímž cílem je v prvé řadě lidský život a zdraví chránit, za pravý opak – co je ohrožuje?

Polští katoličtí lékaři, Deklarace víry, montáž Richard Cortés foto: Česká pozice

Nedávno zhruba tři tisíce polských lékařů podepsaly Deklaraci víry, šestibodový dokument, který v Polsku vyvolal velký nesouhlas. A pozornost vzbudil i v Česku. Polská média přinášela obrazy zkázy, společnost ovládla hysterie a obavy. Bez širší znalosti problematiky se objevovaly například názory – „nafackovat a zbavit licence“, „nejdřív inkvizice, teď tohle“ či „ani neznají Hippokratovu přísahu“.

Antikatolíci a levicové liberálové se ze všech sil snažili tento dokument veřejnosti představit co nejhůře. Polské ministerstvo zdravotnictví i lékařská komora tlak veřejnosti nutí signatáře této deklarace potrestat. Vytratil se rozum, kritické myšlení i schopnost vlastní interpretace. Přitom šestibodový dokument neobsahuje nic pobuřujícího, tím spíše nového, co by katolík nepraktikoval nebo neschvaloval. Navíc deklarace nijak nezasahuje do práv pacientů na lékařský zásah prováděný profesionálně a zákonně.

Deklarace víry katolických lékařů a studentů medicíny ve věci lidské sexuality a plodnosti. Nám, lékařům připadá povinnost chránit lidský život od jeho počátku.

1. Věřím v jednoho Boha, Pána všehomíra, který stvořil muže a ženu k obrazu svému.

2. Uvědomuji si, že lidské tělo a lidský život jsou darem od Boha – je posvátné a nedotknutelné

– Tělo podléhá zákonům přírody, již však stvořil Bůh.

– Početí člověka a jeho odchod z tohoto světa závisejí výlučně na rozhodnutí Božím. Pokud si takové rozhodnutí přivlastňuje člověk, neporušuje tím pouze Desatero, protože páchá činy, jako je interrupce, antikoncepce, umělé oplodnění, euthanasie, ale oplodněním in vitro odmítá i samotného Stvořitele.

3. Přijímám pravdu, že pohlaví člověka dané Bohem je biologicky determinované a způsobem bytí člověka. Je vznešenou výsadou, neboť mu byly dány orgány, díky nimž se lidé rodičovstvím stávají „spoluúčastníky samotného Boha v díle stvoření“ – povolání k rodičovství je Božím plánem, a pouze Bohem vybraní a svázaní s ním svátostí manželství mají právo užívat těchto orgánů, které ztělesňují svátost v těle lidském.

4. Prohlašuji, že základem důstojnosti a svobody katolického lékaře je výlučně jeho svědomí osvícené Duchem Svatým a naukou katolické církve a má právo konat v souladu se svým svědomím a lékařskou etikou, která bere v úvahu právo odporu proti skutkům v rozporu se svědomím.

5. Uvědomuji si nadřazenost práva Božího nad lidským

– aktuální potřebu postavit se vnuceným nehumánním ideologiím současné civilizace;

– potřebu stálého zlepšování nejen profesní odbornosti, ale i nauky o křesťanské antropologii a teologii těla.

6. Věřím – aniž bych komukoli nutil vlastní názory a přesvědčení –, že katoličtí lékaři mají právo očekávat a vyžadovat respekt vůči svým názorům a svobodu v profesních činnostech ve shodě se svým svědomím.

 „Velmi si vážíme lékařů a členů zdravotnického personálu, kterým ve výkonu jejich povolání nade všemi lidskými zájmy leží na srdci vyšší požadavky jejich křesťanského povolání. Ať tedy i nadále podporují při každé příležitosti řešení vyplývající víry a ze zdravého rozumu a snaží se o nich přesvědčovat a přivádět ostatní ve svém prostředí k jejich respektování. Též ať považují za svou profesionální povinnost nabýt všemožných znalostí v této delikátní oblasti, aby mohli dávat manželům, kteří se s nimi radí, moudré rady a zdravé směrnice, které od nich manželé právem očekávají.“

Pavel VI, Humanae vitae, 27

Modlitby odbornou léčbu nenahradí

V prvním bodě Deklarace víry se vyjadřuje víra v Boha všemohoucího, který stvořil muže a ženu k obrazu svému. Právo na svobodu vyznání platí i u lékařů. Nebo by jimi snad měli být pouze ateisté?

Dle druhého bodu je lidské tělo darem od Boha a jako takové posvátné a nedotknutelné. Za nedotknutelné považují lidské tělo a jeho integritu snad všechny lidsko-právní dokumenty druhé poloviny 20. století.

Tělo podléhá přírodě, již stvořil Bůh. Někdo sice nemusí souhlasit s druhou částí výroku, první se mi však jeví nezpochybnitelnou. Zbytek druhého bodu je však mnohem kontroverznější. Prohlašují-li lékaři, že početí člověka a jeho odchodu z tohoto světa je v rukou Božích, pak to neznamená, že by někomu odmítli pomoc. To by byla nesprávná interpretace – v deklaraci se nepíše, že modlitby nahradí odbornou léčbu. Nejde o odmítání transfuzí nebo chirurgických operací na záchranu života, ale zákroků, které jsou za hranicí medicíny k uzdravení nebo léčbě pacienta.

Polští lékaři prohlašují, že se odmítají podílet na interrupci a eutanazii. To za prvé pramení z jejich práva na morální přesvědčení a svědomí, za druhé společnost dosud nedospěla k natolik jasnému stanovisku, aby bylo možné odpůrce interrupcí a eutanazií považovat za bláznivé zpátečníky hodné odsouzení. Tím spíše, že jsou zatím v Polsku nezákonné.

Hippokratova přísaha

Kritikům, dle nichž je deklarace proti Hippokratově přísaze, z ní ocituji: „Lékařské úkony budu konat v zájmu a ve prospěch nemocného, dle svých schopností a svého úsudku. Vystříhám se všeho, co by bylo ke škodě a co by nebylo správné. Nepodám nikomu smrtící prostředek, ani kdyby mne o to kdokoli požádal, a nikomu také nebudu radit (jak zemřít). Žádné ženě nedám prostředek k vyhnání plodu.“

V případě antikoncepce a umělého oplodnění si lze v Polsku i v Česku najít odborníka, který je schopný a ochotný daný zákrok provést. Chtít však po lékařích, aby dělali, co je mimo rámec služeb, které by mělo poskytovat veřejné zdravotnictví, se nemá opodstatnění pro výkon lékařského povolání, zejména pokud jde o natolik morálně problematická témata, jako je antikoncepce a umělé oplodnění.

Myslet si, že ateismus je v sekularizované době jediným správným měřítkem morálky, je projevem ignorance a pýchy, nehledě na to, že každé rozhodnutí má své důsledky. Nic není černobílé a z každého pravidla existují výjimky, kdy je nutné přihlédnout k okolnostem a volit „menší zlo“.

Podle mne by například spáchal trestný čin lékař, který by odmítl vykonat interrupci, přestože by plod ohrožoval život matky. Pokud však odmítne vykonat zákrok na 15leté dívce, která si „nedala pozor“, je to zcela na jeho vědomí a svědomí. Často je také podceňována nebo vynechávána odpovědnost matky. Ta totiž v momentě početí nerozhoduje jen sama za sebe, ale i za dosud nenarozenou lidskou bytost. (Mimochodem, o tom, že by se měl k interrupci vyjádřit i otec, nechce většina žen ani slyšet, což je diskriminace na druhou.)

Interrupce a eutanazie

Problematika interrupcí je složitá. V Polsku jsou zakázané, a proto ženy buď hledají pomoc v zahraničí, nebo využívají služeb „andělíčkářek“, což je nežádoucí. Pokud se žena pro takový zákrok rozhodne, musí dostat profesionální lékařskou péči – k interrupci však musí být výjimečný důvod. Pokud by se takový postoj stal součástí zákona, nemuseli by interrupci provádět katoličtí lékaři, popřípadě ve státní službě. Specializovaných klinik s profesionálními zaměstnanci, kteří by podobné morální zábrany neměli, by se určitě našlo dost i v Polsku.

Příliš liberální přístup k interrupcím vede často k vážným následkům, například v některých britských přistěhovaleckých komunitách narostla porodnost chlapců v poměru k dívkám natolik, že by to bez umělých zásahů nebylo možné. Poté, co rodiče zjistí pohlaví plodu, rozhodnou se pro interrupci, není-li podle jejich představ. V Británii a Walesu bylo pouze v roce 2010 provedeno 189 574 interrupcí – tedy zhruba 520 předčasně ukončených životů denně –, přičemž jejich počet každoročně narůstá.

Stejně lze nahlížet na eutanazii. Co je jiným než vědomým, cíleným a předčasným ukončením života, tedy vraždou? Mnoho století smrt patřila k životu a poslední chvíle člověka na tomto světě byly posvátné. Zpohodlněla snad naše civilizace natolik, že nezvládneme přirozeně zemřít, a proto potřebujeme cizí pomoc? Spíše to je regrese a degenerace než jeden z pokroků humanismu a lékařské vědy. Povolit eutanazii by bylo amorální a popíralo by úctu k životu. Polští katoličtí lékaři, kteří podepsali deklaraci, chtějí léčit, nikoliv sloužit nepřirozeným přáním a sebezničení.

Právo odporovat

Třetí bod Deklarace víry zdůrazňuje biologickou determinace pohlaví. Muž se ženou plodí děti, čímž se podílejí na Božím díle stvoření. Považovat to za nepřirozené nebo pobuřující, může jen ten, kdo nechápe, co je příroda. Spor snad může vyvolat konzervativní část o manželství. Není však ničím nová – neliší se od katolického katechismu. Posvátnost manželství může ateistům v 21. století připadat směšná, měli by si však uvědomit vlastní kulturní kořeny a projevit aspoň elementární respekt k přesvědčení jiných lidí, když už ne snahu je pochopit.

Čtvrtý bod uvádí, že podstatou důstojnosti a svobody (teologické, tedy možnost volit dobré a zlé) katolického lékaře je výlučně jeho svědomí osvícené Duchem Svatým a naukou katolické církve. Ten má právo konat ve shodě se svým svědomím a lékařskou etikou, jejíž součástí je právo odporovat činům, které by byly proti jeho svědomí.

Vypustíme-li Ducha Svatého a katolickou církev kvůli lepší přijatelnosti pro ateisty, pak z toho pouze vyplývá, že je lékař povinen jednat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a ve shodě s lékařskou etikou, tedy nikoli proti zájmům pacienta, jeho života a zdraví. Tuto povinnost jak v Česku, tak v Polsku stanoví sekulární zákon, takže opět nic nového. Antikatolík se možná obává, že místo antibiotik bude léčen svěcenou vodou, ale po podpisu deklarace se chování lékařů a jejich praxe nijak nezmění.

Stěžejní je zřejmě právo katolických lékařů odporovat – upozorňovat na to, co je dle nich ve společnosti špatně. Tím Deklarace víry naplňuje jejich právo na svobodu svědomí, vyznání, volby a slova. Kdo a z jakého titulu proti nim vystupuje, poukazuje na ně a tvrdí, že jsou zpátečníci? Katoličtí lékaři pouze zvolili tuto deklaraci jako způsob k odstartování společenské diskuse. Nikomu nic nenutí, zavazují jen sami sebe, aniž by poškozovali nebo chtěli poškodit kohokoliv jiného.

Přirozené právo

V pátém bodě se píše, že katoličtí lékaři nadřazují právo Boží nad lidské, vystupují proti nehumánním ideologiím současné civilizace a zdůrazňují neustálé zlepšování nejen odborné vědy, ale i nauky o křesťanské antropologii a teologii těla. Nadřazeností Božího práva nad lidským upozorňují, že případná legalizace „medicínských smrtí“ popírala přirozené právo – ať už má základ v přírodě, Bohu nebo v lidských antropologických znacích –, které je nazadatelné a společné všem lidem.

Přirozené právo, byť někteří nevědomě, uznávají všichni a je součástí ústav mnoha států a lidských práv, například na život či na důstojnost. Ani nadřazenost přirozeného práva není ničím novým. Je paradoxní, že se kritici deklarace ohánějí právem na život a zdraví, přičemž úkony, které její signatáři odmítají provádět, jej poškozují nebo ničí.

Právo, na jehož základě nacisté internovali Židy v koncentračních táborech, kde je vyhlazovali, bylo lidským, nikoliv přirozeným právem. Z tohoto hlediska je „Boží“ (přirozené) právo lidskému vždy nadřazené. Důsledkem amorálního myšlení pak je převaha techniky nad etikou, přičemž technikou a pokrokem jsou obhajované i hanebné činy. Kdyby sekulární právo určovalo, co je a není morální, žili bychom v podivném světě. To, co je podle právu, totiž nemusí být vždy čestné.

Otázky

V šestém bodu se polští katoličtí lékaři vyznávají, aniž by komukoli vnucovali svůj postoj, že mají právo očekávat a vyžadovat úctu ke svým názorům a ke svobodě provádět své profesní úkony ve shodě se svým svědomím. Opět nic nového. Jak už jsem napsal, vykonávat lékařské povolání s nejlepším vědomím a svědomím přikazuje lékařům v Česku i v Polsku zákon. Nakonec několik otázek?

  • Jak je možné, že mnozí považují Deklaraci víry, jejímž cílem je v prvé řadě lidský život a zdraví chránit, za pravý opak – co je ohrožuje?
  • Proč nemáme trest smrti, ale povolujeme interrupce a eutanazii?
  • Chráníme, nebo nechráníme lidský život?

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.