Polemika o bratrství: Jochovo nedorozumění a smyšlenky

Mechanický návrat k tradicím, jež jsou buď částečně, či zcela mrtvé, nic neřeší – duchovní oživení od něj čekat nemůžeme, píše Petr Drulák.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

Na některé teze – o levici, kapitalismu, náboženství, především však o bratrství – v rozhovoru pod názvem Petr Drulák: Zabědněnost českých politiků je naším rizikem, který profesor politologie poskytl ČESKÉ POZICI, zareagoval z konzervativního hlediska Roman Joch. Nyní na jeho článek Polemika: Nebezpečné iluze Petra Druláka o bratrství zveřejňujeme reakci Petra Druláka.

Roman Joch je „nesvůj“ z pojmu bratrství a doporučení, která v souvislosti s ním formuluji v rozhovoru pro ČESKOU POZICI, dokonce považuje za iluzorní a nebezpečná. Nutno předeslat, že část jeho polemiky pochází z nedorozumění.

Joch se totiž vymezuje vůči mému pojetí bratrství pouze na základě zmíněného rozhovoru. A nebere v úvahu, co o bratrství píšu ve své knize Politika nezájmu. Česko a Západ v krizi, o niž v rozhovoru jde. Navíc myšlenky, které v rozhovoru zastávám, si po svém domýšlí do mě cizích podob, s nimiž pak polemizuje.

Kdyby se držel pouze toho, co bylo řečeno, nemohl by mi připisovat přesvědčení, že „bratrství vyvolá politika, politická akce či státní moc“ a peskovat mě, že jsem se nepoučil z historie, která ukazuje, jak myšlenku bratrství zneužili jakobíni a různá totalitní hnutí. Nic takového totiž neříkám a před politickým zneužitím bratrství také varuji.

Uvádět bratrství do souvislosti s pravicí a levicí je stejně podivné, jako když takovou souvislost hledáme ve výběru jídla, morálce či rodinném životě

Pokud by se Joch s knihou alespoň zběžně seznámil, asi by zjistil, že sdílím jeho tezi, že bratrství lze ve společnosti naplnit pouze duchovním oživením. Jeho polemika však není pouze výsledkem nedorozumění, nýbrž zahrnuje i několik postřehů, u nichž bych se chtěl blíže zastavit. Týkají se levice, kapitalismu a náboženství.

Podivné souvislosti

Joch se hlásí k pravicovému stanovisku a z něj kritizuje mé údajně levicové názory a pak levici jako takovou. Levicové nálepce se nebráním tam, kde má smysl, například v sociálních a ekonomických otázkách, ale v diskusi o bratrství je zcela nemístná. Bratrství předchází politice, a tím i dělení na pravici a levici. Označuje onen tmel, který přetváří skupinu jednotlivců ve společnost, čímž představuje předpolitickou podmínku politiky jako takové.

Uvádět bratrství do souvislosti s pravicí a levicí je proto stejně podivné, jako když takovou souvislost hledáme ve výběru jídla, morálce či rodinném životě. Mistrem těchto prazvláštních konstrukcí byl svého času Václav Klaus, který označoval za levicové třeba pití vody z plastové lahve či konzumaci zeleninového salátu oproti pravicovému čokoládovému krému.

Jochovy představy o levici nejsou od těchto konstrukcí příliš daleko. Levice podle něho podrývá morální autoritu a rozkládá rodinu, osobní životy levičáků v protestních hnutích jsou pak nutně „rozervané, neuspořádané a chaotické“. Ptát se, proč by tomu tak mělo být, je stejné jako se ptát, kde je levicovost zeleninového salátu.

Když se kapitalistická logika střetne se společností a jejími tradičními institucemi, jako jsou rodina či náboženství, pak je rozkládá a korumpuje

Mohli bychom se také ptát, jak by Mirek Topolánek, Petr Nečas, Karel Schwarzenberg a další představitelé české pravice mohli svými příkladnými osobními životy co nejlépe poučit rozervané levičáky. Tyto otázky si však ušetříme, pokud uznáme, že o některých věcech nemá smysl uvažovat z hlediska pravice a levice. Bratrství mezi ně patří.

Dopady kapitalismu

Naopak pravolevé dělení může mít smysl v diskusi o kapitalismu, i když nikoli tak, jak ho používá Joch. Soudí, že součástí kapitalismu a liberalismu není nic, co by lidi nutilo být individualisty a sobci. Kapitalismu sice připisuje individualismus ekonomický, ale ten odlišuje od morálního individualismu a hodnotového relativismu, které spojuje s levicí.

Pomíjí tím skutečnost, že kapitalismus není pouze hodnotově neutrální systém výroby a distribuce, nýbrž systém, který podporuje velmi úzkou racionalitu jednání s určitými hodnotami a jenž v sobě skrývá totalizující tendenci ovládnout svojí logikou a hodnotami celou společnost.

V kapitalistickém systému lze všechno koupit, nic nemá vlastní nezpochybnitelnou hodnotu, a naopak vše má svoji cenu. Když se kapitalistická logika střetne se společností a jejími tradičními institucemi, jako jsou rodina či náboženství, pak je rozkládá a korumpuje. Na to si kapitalismus vystačí sám i bez „levicového“ relativismu.

Těchto neblahých dopadů kapitalismu si všimla řada významných myslitelů, které nelze klasifikovat ani jako levicové, ani jako neokonzervativní, a dokonce ani jako antikapitalistické – od významného ekonoma Josefa Schumpetera (1883–1950) až po papeže Františka.

Duchovní rámec

S Jochem se shodujeme ve významu, který přisuzujeme duchovnímu rámci, jehož historickými projevy byla různá náboženství a patriotismy. Politická zneužití bratrství, před nimiž Joch oprávněně varuje, většinou nabývala podobu náboženského fanatismu či národního šovinismu.

To však nemůže být argumentem proti náboženství či dokonce proti bratrství jako takovému. Zneužít se dá vše. V tom bychom s Jochem mohli být v podstatě za jedno. Rozcházíme se však v hodnocení jednak historického soužití bratrství a kapitalismu, jednak ve výhledu do budoucna.

Joch poukazuje na historické příklady společenství, kde se kapitalismus rozvíjel společně s vírou a rodinnými hodnotami – od židovských komunit v Evropě přes protestantské Nizozemsko, americké osadníky, katolická města v severní Itálii až ke konfuciánským komunitám zahraničních Číňanů. Některé případy jsou poučné, nizozemský model rovněž zmiňuji ve své knize, všechny však ukazují na dvě věci:

  • Za prvé, kapitalismus vzkvétal ve společnostech, které pěstovaly nekapitalistické hodnoty zaštítěné například církvemi, nikoliv navzdory těmto hodnotám, ale proto, že právě je potřeboval k vlastní reprodukci.
  • Za druhé, svou expanzí kapitalismus tyto hodnoty a instituce nakonec ovládl, a tím i zničil.
Staronová tradice

Není náhodou, že Joch se pro podobné příklady obrací do minulosti, a nikoliv k současnosti. Z toho pak i vyplývá rozdílný recept pro budoucnost. Duchovní obrození, k němuž se oba hlásíme, neznamená, že židé by se měli stát židovštějšími, konfuciáni konfuciánštějšími a křesťané křesťanštějšími, jak navrhuje Joch.

Globalizovaný kapitalismus by měl být naším dobrým sluhou, nikoliv zlým, sebevražedným pánem

Mechanický návrat k tradicím, které jsou buď částečně, nebo zcela mrtvé, nic neřeší. Může mít svůj smysl jako radikální forma útěku před světem, či naopak jako zajímavá konzumní nálepka, ale duchovní oživení od něho čekat nemůžeme.

Je však možné identifikovat na půdorysu těchto tradic životaschopné prvky, z nichž vzejde duchovní pohyb zakládající staronovou tradici, která odpovídá podmínkám a problémům dnešního globalizovaného světa. Tradici, která znovu poskytne duchovní rámec lidskému působení a jež bude mimo jiné pomáhat také tomu, aby globalizovaný kapitalismus byl naším dobrým sluhou, a nikoliv zlým, sebevražedným pánem.

Počet příspěvků: 3, poslední 18.4.2014 11:02 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.