ČESKÁ POZICE zveřejnila rozhovor s profesorem politologie Petrem Drulákem, na který zareagoval Roman Joch. Dle něho je Drulák, který patří k demokratické levici, v hodnocení liberálního kapitalismu ještě velkorysý – chce jej reformovat, leč zachovat. Jeho souputníci z radikální levice jsou mnohem drastičtější – za všemožná i nemožná zla podle nich může „neoliberalismus“, který nechtějí reformovat, ale nahradit něčím jiným, lepším, tedy odstranit, zničit.
Petra Druláka mrzí, že dnešní společnost je příliš egoistická, sobecká: „Liberální systém, jak je nastaven, velmi dobře vyhovuje egoismu, tomu egoistickému v nás.“ Přitom, a v tom je umírněný, „logika soutěže je pro svobodnou společnost důležitá“.
Na jiném místě rozhovoru však říká:
„Paradoxně, aby liberální kapitalistická společnost vzkvétala a nezničila sama sebe, potřebuje prvky, které nejsou kapitalistické či jsou dokonce v rozporu s kapitalismem… Jinak řečeno, část populace by neměla respektovat kapitalistickou logiku peněz, soutěže a egoismu, pokud má jimi zastávaná oblast společnosti fungovat.
U vojáků je to extrém, protože vojáci jsou připravení v určitém momentu dát oběť nejvyšší, položit život, což je z hlediska kapitalismu nerozumné. Nicméně to, co platí pro vojáky, platí v méně vypjaté podobě pro policisty, učitele, lékaře, ženy, které se vzdaly kariéry a vychovávají děti.“
Petr Drulák tím neřekl nic, s čím bych jako člověk pravice nesouhlasil. Dokonce téměř bezvýhradně souhlasím i s následujícím:
„Musíme mít hodnotový systém, který tyto lidi dokáže ocenit. A nejen je, ale každého, kdo se podílí na prosazení zájmu společnosti v oblastech, které kapitalismus neumí ocenit – ať už jde o zajištění bezpečnosti, ale i živou kulturu, výzkum, společenský aktivismus.“
Trochu nesvůj však jsem z jím navrhovaného řešení, z obnovy, renesance či restaurace bratrství – ideálu a praxe bratrství (bratrství z hesla Francouzské revoluce „svoboda, rovnost, bratrství“). Za iluzi, a to nebezpečnou, však považuji Drulákův názor:
„Obroda liberálního kapitalismu – obroda bratrství – vzejde z protestních hnutí. Proč? Protože mohou bratrství – péči, lásku, uznání druhého, službu – nabídnout. Jsou to neegoistické sítě lidí, kteří se snaží o nápravu nějakého segmentu společnosti a jsou schopní svoje požadavky přenést do veřejného prostoru a působit politicky.“
Uvedu tři důvody, proč jsem nesvůj z pojmu „bratrství“ a proč to poslední Drulákovo očekávání či doporučení považuji za iluzi, a dokonce za nebezpečnou.
Spor o solidaritu
Za prvé, Drulák v umírněné formě a radikální levice – například občanská iniciativa ProAlt či internetový Deník Referendum – ve vyhraněné považují liberální kapitalismus, „neoliberalismus“, za náchylný k sobectví a egoismu či je dokonce ztělesňující a s nimi identický.
Spor spočívá v tom, zda má solidaritu a pomoc bližním diktovat stát zdaněním a přerozdělováním, anebo je mají vykonávat sami a dobrovolně lidé
Pro některé stoupence liberálního kapitalismu to platí, nikoli však pro všechny, a z vlastní zkušenosti mohu říct, že ani ne pro většinu. Nejde totiž o spor altruismus, solidarita, socialismus versus egoismus, sobectví a liberální kapitalismus.
Většina klasických liberálů, libertariánů, „neoliberálů“ či liberálních konzervativců, které znám, nemá nic proti solidaritě, pomoci bližním, ani proti péči o komunitu, jen nechtějí, aby byly povinné, státem diktované, vynucované či přikazované, ale dobrovolně a svobodně zvolené.
Skutečný spor tudíž spočívá v tom, zda má solidaritu a pomoc bližním diktovat stát zdaněním a přerozdělováním, anebo je mají vykonávat sami a dobrovolně lidé jako svým svědomím nahlíženou morální povinnost a službu ostatním, komunitě. Je-li solidarita ctnost, a aby jí byla, musí být dobrovolná a svobodně zvolená, anebo synonymum pro státní diktát a přerozdělování – má-li být pomoc bližním v nouzi morální, nebo legální povinností.
Většina liberálů a libertariánů nemá nic proti pomoci chudým, solidaritě a službě komunitě, někteří s ní dokonce zcela souhlasí, jen si myslí, že stát do ní nemá zasahovat, protože pak by šlo buď o omezení svobody a neefektivní zásah, nebo o účelovou frašku, jíž socialističtí politici získávají na sobě závislé voliče. Pomáhat mají buď sami lidé, nebo jako součást dobrovolných a přirozených komunit.
Příčina egoismu
Za druhé, pojem „bratrství“ znepokojuje kvůli třem událostem.
- Prvními dvěma bratry byli Kain a Ábel a všichni víme, jak ten druhý dopadl, a co mu provedl ten první. Od té doby je třeba mít se na pozoru před každým, kdo tvrdí, že je mi bratrem.
- Tím se dostáváme k „bratrské pomoci“, kterou nám v roce 1968 poskytl tehdejší generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu Leonid Brežněv, a k „bratrství se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“.
- A nakonec heslo „svoboda, rovnost, bratrství“. Je sice ušlechtilé, ale používala ho za Velkého teroru v letech 1793 až 1794 jakobínská tyranie ve Francii. V praxi pak představovalo rovnost v useknutých hlavách gilotinou, svobodu žádnou a bratrství těch, které na kárách vezli pod gilotinu – šlechtici, duchovní, měšťané či sedláci byli v danou chvíli bratry a sestrami. O takové „bratrství“ není třeba příliš usilovat.
Slovo „soudruh“ mohl být v minulosti pozitivní význam, ale komunismus ho zdiskreditoval. Svastika mohla být zajímavým symbolem a starověký římský pozdrav zdviženou pravicí důstojný a čestný, ale nacismus je oba zdiskreditoval. Nevím, jak vám, ale pro mne je jakobíny zdiskreditované heslo „svoboda, rovnost, bratrství“ výsměchem všem třem ideálům.
Za třetí, Drulák a radikální levice opomíjejí uvést hlavní příčinu egoismu – radikální individualismus a atomizaci současné masové společnosti –, a vždy za ni považují kapitalismus a „neoliberalismus“. Někteří kapitalisté a libertáriáni jsou skutečně sobci a individualisté, ale jak jsem již uvedl, netýká se to všech, a součástí kapitalismu ani liberalismu není nic, co by lidi nutilo jimi být. Za atomizaci a radikální individualismus současné masové společnosti může primárně něco jiného…
Jako Irving Kristol
Tam, kde Petr Drulák nejvíce varuje před excesy liberálního kapitalismu a egoismem, připomíná Irvinga Kristola, zakladatele a „kmotra“ amerického neokonzervatismu. Ten byl v mládí několik měsíců trockistou, pak několik desetiletí patřil k demokratické levici – nejprve byl demokratický socialista a poté centristický demokratický liberál – a nakonec se na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. století stal neokonzervativcem.
Tam, kde Drulák nejvíce varuje před excesy liberálního kapitalismu a egoismem, připomíná Irvinga Kristola, zakladatele amerického neokonzervatismu
Kristol považoval demokracii i kapitalismus podobně jako Winston Churchill za „velice špatné, leč lepší, mnohem lepší než cokoli alternativního nebo cokoli, co bylo dosud vyzkoušeno“. Dle něho je však součástí demokracie (politické svobody) a kapitalismu (ekonomické svobody a schopnosti produkovat bohatství) sebedestruktivní touha po moci a bohatství.
A pokud tuto touhu nekoriguje morálka, tedy ta tradiční židovsko-křesťanská, nakonec zničí demokracii i kapitalismus. Oba systémy mohou dobře fungovat jen v morálním, ideálně náboženském židovsko-křesťanském (konfuciánském nebo v případě elit stoickém) rámci. Bez něj se časem samy sežerou.
Náboženství a patriotismus
U Druláka i radikální levice nejvíce postrádám levicovou sebereflexi. Čím levice, konkrétně morálně-kulturní (lépe řečeno, nemorálně-antikulturní), přispěla k atomizaci společnosti, radikálnímu individualismu a k sobectví: „Já, já, já, jenom já, mé ego, mé pocity, mé touhy, mé slasti über Alles!“
Co v dějinách nejvíce vedlo lidi, aby se starali a pečovali o věci, jež je a jejich ego přesahují, ke službě tomu, co je více než oni, a nemyslet jen na sebe? Tři instituce – náboženství, patriotismus a rodina. A jaký byl v uplynulých 50 letech či dnes je postoj levice k nim? V lepším případě pohrdavý, v horším, a mnohem častějším, otevřeně nepřátelský.
Levice považuje náboženství za předsudek a současně pohrdá patriotismem a vysmívá se mu
Levice považuje náboženství za předsudek, popřípadě padoušství. Patriotismem pohrdá a stejně jako náboženství se mu vysmívá. Obviňuje jej z rozpoutání válek, přičemž správně chápaný patriotismus za ně nemohl, protože byly dílem militarismu, nacionalismu a dvou totalitarismů, z nichž první byl radikálně levicový (komunismus) a druhý (nacismus) přinejmenším obsahoval silné levicové prvky. Díky patriotismu však napadení a svobodomyslní v těchto válkách nejen nebyli poraženi, ale nakonec v nich i zvítězili.
Rodina
Jaký postoj levice zaujímá k rodině, nejrealističtější přirozené škole, v níž se lidé od nejútlejšího věku učí soužití různých povah, toleranci a vzájemné pomoci – tedy opaku egoismu? Současná socialistická, liberální a feministická levice vede válku proti tradiční rodině s otcem, matkou a dětmi, její svobodě a autonomii na přílišných státních zásazích a regulacích.
Tato levice se ze všech sil snaží rozbít kompaktnost rodiny, co nejvíce její členy individualizovat a navázat každého z nich přímo na stát a státní podporu, a tím omezit jejich vzájemnou závislost. Právě toto levicové úsilí o odstranění autority rodičů u dětí a jednoty a kompaktnosti manželů – o zničení rodiny coby společenské jednotky a o její náhradu individualizovanými členy ve stejném, rovném a závislém vztahu ke státu – je hlavním zdrojem individualismu a egoismu. A způsobily jej současné politické tlaky.
Levicové úsilí o odstranění autority rodičů u dětí a jednoty a kompaktnosti manželů je hlavním zdrojem individualismu a egoismu
Intelektuální levice svým bojem proti morální autoritě vně člověka, tradičním či náboženským hodnotám a proti objektivnímu morálnímu řádu dosáhla toho, že v masové společnosti zůstala atomizovaná individualistická ega, která suverénně vládnou svým životem a jsou pro sebe arbitry dobra a zla. Navzdory tomu levice viní z egoismu a individualismu liberální a konzervativní pravici.
Pouze náboženské či duchovní oživení
Všechny prokapitalistické, leč značně religiózní komunity v dějinách – ortodoxní Židé, konfuciánští Číňané s citem pro rodinu a podnikavost, v minulosti výrazně protestantské Nizozemsko, Anglie, Skotsko či USA, katolická města ve Flandrech či v severní Itálii, Bavorsko po druhé světové válce – se vyznačují silným duchem i praxí kapitalismu a současně jimi proniká náboženská víra a rodinné hodnoty, nikoliv egoismus či radikální individualismus.
Tyto komunity si svépomocí pěstují kulturu a umění bez otravujícího, buzerujícího, regulujícího a přerozdělujícího vlivu státu na každodenní život. Z toho vyplývá, že za egoismus je zodpovědný spíše morálně hodnotový než ekonomický individualismus (kapitalismus).
To je důvod, proč nevěřím, že opravdové bratrství vyvolá politika, politická akce či státní moc. Pokud v to Petr Drulák doufá, pak se nepoučil z historie a přivolává duch jakobínů, komunistů a nacistů. Ti všichni také chtěli bratrské komunity, ale vynucené a vnucené státní mocí, což je naivní a současně nebezpečná iluze.
Opravdové bratrství a minimalizaci egoismu lze ve společnosti uskutečnit jen náboženským či duchovním oživením. Kdyby tedy levicoví lidé chtěli méně egoistickou a individualistickou společnost, pak by neměli usilovat rozsáhlejší stát, ale o to, aby se Židé stali více židovští a ostatní více křesťanští, popřípadě více konfuciánští či stoičtí.
Odmítání vnější morální autority
Existuje ještě jeden důvod, proč nevěřím očekávání Petra Druláka a jeho tezi, že současná protestní sociální hnutí, jako je Occupy Wall Street či Indignados, obrodí liberální kapitalismus a bratrství, neboť dle něho „mohou bratrství – péči, lásku, uznání druhého, službu – nabídnout. Jsou to neegoistické sítě lidí, kteří se snaží o nápravu nějakého segmentu společnosti.“
Opravdové bratrství a minimalizaci egoismu lze ve společnosti uskutečnit jen náboženským či duchovním oživenímV minulosti totiž už moudře pravil Konfucius: „Chtěli-li muži v dávných dobách ve svých státech dobrou vládu, nejprve si udělali pořádek ve vlastních rodinách.“ To platilo tehdy, platí dnes a bude platit navždy. A to jak pro muže, tak pro ženy, abych vyhověl „genderové rovnosti“.
Většina lidí z těchto protestních sociálních hnutí je sice silně moralistních a moralizujících, ale současně odmítá morálku a morální autoritu vně nich – zaujímá k nim anarchistický postoj. (Přitom požadují silný stát a státní moc.) A v důsledku tohoto svého morálního anarchismu jsou jejich osobní životy rozervané, neuspořádané a chaotické. Dle Petra Druláka nás však mají poučovat, jak žít, a vést k lepšímu životu. Jsou to ti praví?
