Pastafariáni a jejich církev Létajícího špagetového monstra ovládli svým nesmlouvavým ostrovtipem český internet a s cedníkem na hlavě klepou na dveře tuzemských úřadů, které se jejich vírou musejí chtě nechtě zabývat. Když byl zveřejněn první článek o pastafariánství v Česku, tleskali a lajkovali čeští uživatelé sociálních sítí, seč jim síly stačily. Vždyť tito vtipní lidé tak důmyslně demaskují… Demaskují? Co vlastně v české společnosti demaskují?
Podívejme se stručně, ale ve vší vážnosti na dílo zakladatele a proroka pastafariánské církve Bobbyho Hendersona, zasaďme jeho myšlenky do českého kontextu a položme si otázku, jaký v něm mají smysl.
Kritika vědy
Fyzik, spisovatel a špagetový prorok Henderson začal svou veřejnou životní pouť sporem s kansaským školským úřadem, který se snažil prosadit biblický kreacionismus neboli teorii inteligentního designu do osnov středních škol, čímž by byl postaven, co se vědeckosti týče, na úroveň Darwinovy evoluční teorie. Zastánci kreacionismu tvrdili, že tato evoluční teorie není o nic dokazatelnější než učení, že Bůh stvořil veškerenstvo v šesti dnech a sedmý odpočíval.
Dokud lépe neobjasníme vznik Země, jde v případě pastafariánů jen o relativně racionální pokus o uchopení tajemství veškerenstva
Hendersonova osvěta, v jejímž rámci poslal dopis školskému úřadu státu Kansas, se vykládá tak, že předložil parodii na kreacionismus ve smyslu: vy věříte, že Bůh šest dní tvořil a sedmý odpočíval, a já zase, že veškerenstvo nevzniklo Božím působením, ale Létajícího špagetového monstra a jeho chapadel, kterými vše uspořádalo.
Není pochyb, že Henderson předkládá parodii na kreacionismus. Zároveň je ale minimálně ve svém evangeliu Létajícího špagetového monstra kritický nejen k tradičnímu kreacionismu a jeho dogmatům, ale i k vědecké straně, neboť i ta má svá dogmata. Henderson uznává, že evoluční teorie je pouhou teorií, která umožňuje nahlédnout určité souvislosti, jež bychom bez ní nedokázali.
To však neznamená, že ji lze bez výhrad dokázat – věda je totiž slepými místy prostoupená. S touto nevědomostí bychom se však měli naučit zacházet otevřeněji a nepředkládat teorii či určitý způsob chápání jako nenapadnutelný a jediný správný pohled na svět. To je také jeden z hlavních cílů pastafariánství – odmítnout jakékoliv dogma. Proto se pastafariáni vyznačují epistemologickou skromností – dokud lépe neobjasníme vznik Země, jde v jejich případě jen o relativně racionální pokus o uchopení tajemství veškerenstva.
Vtipná odpověď
Henderson upozornil na problém americké společnosti. A nejde jen o problematický a v jeho díle satirizovaný pokus chápat Boží stvoření jako vědecký fakt. Podobně totiž ve svém evangeliu Létajícího špagetového monstra upozorňuje na nesmyslnost doslovného čtení Bible – nejčastěji americkými fundamentalistickými církvemi. S oběma Hendersonovými výpady lze souhlasit. Je nesmyslné vykládat Boží stvoření, jak je vyloženo v Bibli, společně s Darwinovou teorií.
Létající špagetové monstrum je vtipnou odpovědí na fundamentalistické použití náboženství ve veřejném prostoru
Boží stvoření popsané ve Starém zákoně je nedílnou a organickou součástí Bible, jež člověku zprostředkovává světový názor a především pohled na člověka ve světě. Bible nehovoří k člověku jako k vysoce vyvinutému racionálnímu živočichu, ale jako k oduševnělé bytosti, jejímž úkolem je zhostit se ve vší vážnosti výzev, které před ní staví život. Chápat Bibli jako přírodovědecké nebo fyzikální pojednání je proto nemístné. Podobně nelze biblické příkazy přenášet jedna ku jedné na náš svět, jak činí bibličtí fundamentalisté.
Na podobně fundamentalistické použití náboženství ve veřejném prostoru je Létající špagetové monstrum vtipnou odpovědí. Problém začíná tam, kde je přívrženci vytrhávají z kontextu a – možná až fundamentalisticky – aplikují v prostředí, ve kterém nemá co pohledávat.
Osudová chvíle
Položme si nyní otázku ohledně funkce pastafariánství v českém prostředí. K nejožehavějším problémům českého veřejného prostoru určitě nepatří doslovný výklad Bible. A naše děti ani neohrožuje vlivná lobbistická skupina fundamentalistických křesťanů. Ani se v českém veřejném prostoru nepohybuje mnoho fundamentalistických křesťanů, kteří by chtěli legislativně prosadit zákaz rozvodu, interrupce či omezit práva homosexuálů, a pokud se u nás objevují, jsou terčem více či méně otevřeného posměchu.
Osudová chvíle českého pastafariána nastává, když se volá po rovném právu pro všechny
Určitá nová kontextualizace pastafariánství však přece jen existuje. Osudová chvíle českého pastafariána nastává, když se volá po rovném právu pro všechny. Muslimská žena se na oficiální dokument vyfotografovat se zahalenými vlasy může, a když ona může, proč ne já? Copak nežijeme v demokratické společnosti, která přiznává rovná práva všem? Ptá se pastafarián.
Nemůže-li se pastafarián vyfotografovat s cedníkem na hlavě, má údajně jít o omezení demokratických svobod. K tomu je však možné dodat, že Jiří X. Doležal ukázal, že v českých podmínkách není problém vyjednat si na Městském úřadu Prahy 6 fotografii se zahalenou hlavou, i když jste Jiří X. Doležal, tedy muž.
Křesťanská inspirace
Jaký je vztah českého pastafariána a jeho cedníku? Pastafarián tvrdí, že jej bude mít na hlavě pouze na fotografii, v běžném životě však nikoli, protože se obává výsměchu či jiné perzekuce. To je chabá výmluva. Věřící během mnoha staletí, ba i tisíciletí totiž dokazují, že víra je natolik znakem jejich identity, že pro ni vytrpí i nejbrutálnější perzekuce, například křesťané, jejichž učení pastafariáni parodují.
Křesťanský způsob života, který v sobě nesl odhodlání položit za své ideje život, může dodnes inspirovat
Významným podnětem k šíření křesťanství v prvních stoletích jeho existence byla osobní statečnost křesťanů a jejich nebojácnost nikoliv vůči úšklebkům, kterých se obávají pastafariáni, ale mučivé smrti. Tento křesťanský způsob života, který v sobě nesl odhodlání položit za své ideje život, může dodnes inspirovat. Oproti tomu pastafarián s cedníkem v igelitce asi velký dojem neudělá.
Náboženské znaky a rituály mají nezastupitelnou funkci i v tom, že věřícího vydělují z většinové společnosti. Záměrným vydělením jsou také vysvětlovány třeba náročné stravovací návyky židů nebo časté modlitby muslimů. Věřící mají mít stále na paměti, že jsou vydělení z běžné nevěřící společnosti, a právě obtíže zakoušené v každodenním životě je mají neustále upomínat na jejich víru.
Nemístná parodie
Cedník na hlavě je ideální způsob vydělení. V tolerantní české společnosti by pastafariáni určitě netrpěli žádnými fyzickými ústrky, ani by je nikdo nezavíral do vězení. Nejsou-li ale schopní snášet kvůli své víře ani posměšek, měli by vzít aspoň vážněji vlastní posvátnou knihu, v níž se píše, že pastafariáni by měli všude chodit s pirátskými insigniemi.
Ač jsem pastafariánství nepropadla, nepřipadá mi jako velký problém přelepit si kvůli své víře po pirátsku jedno oko. Pravděpodobnost ústrků nebude stejně vysoká jako v případě cedníku na hlavě. Leckdo totiž bude pod páskou předpokládat nemocné oko.
Jde-li pouze o to dát si na hlavu před úředníkem cedník, neměli by pastafariáni nazývat své chování náboženským
Pastafariáni mohou namítnout, že o to jim přece nejde: věřícími nejsou, je to parodie a snaha upozornit na nerovný přístup ke všem občanům. Není-li však pastariánství víra ani náboženský způsob života, jde-li pouze o to dát si na hlavu před úředníkem cedník, neměli by pastafariáni nazývat své chování náboženským, a tudíž by ani neměli mít právo na občanku s cedníkem. Je-li to jejich víra, měli by ji – chtějí-li mít cedník na hlavě v občance – žít důsledněji a brát ji vážněji.
Namítnou-li pastafariáni, že jde o parodii na náboženství, pak je v českém prostředí nemístná. Nevěřící, kteří nechtějí nic vědět o náboženství, nemají v českém prostředí důvod k obavám. Nebudou-li vyhledávat náboženské spolky, mohou prožít život religiozitou zcela nepoznamenaný. Parodují-li ale ty, kdo dospěli k víře ať už studiem, výchovou v rodině anebo ty, kdo našli ve víře oporu v těžké době, pak tomu příliš nerozumím. Pastafariánství totiž hlásí především toleranci, a výsměch, kterého se pastafariáni tolik obávají, není jejím nejlepším dokladem.
Vpád do otevřených dveří
Navzdory tomu, anebo právě proto by pastafariáni měli dostat větší prostor. Umožnila bych jim mít fotografie s cedníkem na hlavách ve všech svých průkazech, a následně i při každém legitimování. Také bych vyzvala české spoluobčany, aby se pastafariánům neposmívali, protože pak by mohli nosit cedník skutečně všude a nemuseli by jej muset potupně schovávat v igelitové tašce. Především by se však ukázalo, kdo pastafariánství bere vážně a kdo jen oportunisticky parazituje na jiných náboženských tradicích.
Pastafariánství je v Česku vpádem do otevřených dveří – pravidla sice obcházíme, ale vážnost ve vztahu k vlastnímu životu, druhým i k institucím nám chybí
Neochota pastafariánů nosit cedník každodenně na hlavě totiž vůbec není nepodstatná – je projevem jejich nedostatku vážnosti. Pastafariánům chybí vážnost, jíž se vyznačují mnozí věřící (ale i nevěřící), kteří se odpovědně snaží žít život, jejž zasvětili hodnotám, kterými mu chtějí dát formu a celistvost. A zdůrazňuji, že lidé, kteří se snaží, aby jejich život a charakter měl vnitřní jednotu, nemusejí být v žádném případě tradičně religiózní.
Náboženské tradice mohou být vhodným vodítkem, neboť představují bohatství duchovního výcviku a nabízejí, jak se každodenně utkávat se svými neřestmi. Nikomu, kdo se snaží vést takový život, bych se vysmívat nedokázala. I z tohoto hlediska je pastafariánství v České republice vpádem do otevřených dveří. Dokážeme se vysmívat čemukoliv, ve zpochybňování názoru druhého jsme mistři, pravidla obcházíme s větším či menším důvtipem, ale vážnost, s níž bychom se vztahovali k vlastnímu životu, druhým i k institucím, nám chybí. Takže milí pastafariáni, cedníky na hlavu!
