Lidovky.cz

Partajokracii nechceme. Ale ani odborokraturu!

  5:12

Odbory nemají právní legitimaci vytvářet spontánně nějakou čtvrtou státotvornou politickou moc. Nejsou žádným revolučním Konventem.

Čtvrteční politickou „stávku“ zorganizovali čeští odborářští bossové proti současné nepříliš efektivní, leč demokraticky legitimní vládě. Prohlédneme-li si však názvy kritizovaných selhání, je zjevné, že jde o maléry vzniklé za působení bývalých vlád. Většinou spíš pravicových. Politický apel je zjevný. foto: © ČESKÁ POZICEČeská pozice

Čtvrteční politická „stávka“ zorganizovaná českými odborářskými bossy proti současné nepříliš efektivní, leč demokraticky legitimní vládě není žádnou historkou o hodných a špatných hoších a nebohém nevědomém lidu, jejž ti první zachraňují a ti druzí deptají. Náš právní řád nezná žádné samozvané eskadry smrti, jež se mstí za příkoří páchané na obecném dobru a mají licenci na rozhodování jako soudce posledního soudu.

Naše posuzování i odsuzování by však mělo být vyvážené. Vláda je taková, jaká je, ale je legitimní a jedinou ústavní exekutivou oprávněnou v této zemi v rámci svých kompetencí rozhodovat o občanských záležitostech – se souhlasem parlamentu i ve shodě s českými zákony. Je možné si přát, aby ve vládě byl Láďa místo Mirka, či Máňa nebo Stáňa. Tato možnost je však daná jen demokratickými a ústavou předvídanými volbami a efektivní činností, nikoli nečinností parlamentu.

Kmotrovská partajokracie

Jinou věcí je již patnáct let viditelná tragičnost současného volebního systému. Ten přináší volební paty následkem poměrného zastoupení stran. Ale přináší ještě něco: diktát stran při určování pořadí na volebních kandidátkách. A v důsledku kmotrovskou partajokracii a doživotní pašalíky zastupitelů. Kroužkování v minulých volbách bylo jen kosmetickým využitím možností volebního zákona. Veřejnost oprávněně pociťuje, že nežijeme ve skutečné demokracii, ale v partajokracii. Moc se v podstatě odcizila voliči i demokracii.

Náprava spočívá v zákonné iniciativě těch, kdo ji mají, a v parlamentu – ve změně volebního sytému na většinový. A dnešní vůdci velkých politických stran by zjistili, že nemusejí vůbec zůstat v politice.

Nepřipusťme žádnou nezákonnou samozvanou iniciativu nikým - dle ústavy - nezvolených představitelů

Nepřipusťme však žádnou nezákonnou samozvanou iniciativu nikým – dle ústavy – nezvolených představitelů! Odbory dnes mají asi půl milionu členů a jejich „vnitrostranický“ volební a mandátní systém je výhradně jejich vnitřní záležitostí, jež s ústavou nesouvisí. Nemají žádnou právní legitimaci vytvářet spontánně nějakou čtvrtou státotvornou politickou moc. Nejsou žádným revolučním Konventem.

Co je dovoleno občanovi, není dovoleno odborům

Jiné to bývalo za bývalého režimu. Za něj byly odbory součástí Národní fronty a převodovou pákou komunistické strany. Rozdělily rekreace a straně vše odsouhlasily a uvedly do chodu. Pro většinu veřejnosti to o dnešních odborech i kvůli jejich budově Ústřední rady odborů v Praze na Žižkově stále platí. Pouze přilehlé náměstí již nepatří Antonínu Zápotockému, ale ironií osudu Winstonu Churchillovi. Ten však na rozdíl od dnešní vlády uměl i s odbory jednat efektivně. Ostatně, v minulých patnácti letech dosáhla v Británii velkých vítězství Blairova Nová Labour právě díky jednoznačnému vymezení, co patří odborům a co politickým stranám.

Dnes již odbory rekreace nerozdávají, ale příležitostně distribuují modré píšťalky, trubky, mávátka a praporky. A přitom se odvolávají na něco, nač nemají žádné právo se odvolávat – na ústavní pořádek a na své právo být nezávislou politickou silou. Ústavní pořádek však politické stávky nikde neuvádí, a proto nepatří do rovné a demokratické politické soutěže.

Ústavním pořádkem předvídaný prováděcí zákon hovoří jen o kolektivním zaměstnaneckém vyjednávání. Nepřipouští žádné zasahování zájmových, korporativních a podobných uskupení do politického rozhodování. Nemluvě o braní rukojmí a znemožňování svobody pohybu a výkonu práv občanů jakýmikoli blokádami.

Vlády zanedbaly povinnost, jež se týká zdokonalování právního řádu. Jednoznačně totiž nedefinovaly, co zájmové spolky smějí, či nesmějí. Občan může vše, co zákon nezakazuje. To ale neplatí pro pro zájmový spolek. Občan musí navíc dbát na širší právní vědomí, morálku a dobré mravy. A nikdo jiný.

Dobré mravy dle principu per analogiam legis (na skutkovou podstatu neřešenou zákonem se aplikuje právní norma, která je obsažená ve stejném zákoně a jež upravuje skutkovou podstatu nejpodobnější) uplatnila zřejmě vláda v případě stávky u soudu. V krajním případě by to mohl posoudit Ústavní soud. Soudní moc rozhodla předběžným opatřením. Jinak bychom žili v systému, jejž by bylo možné nazvat „odborokraturou“.

Dnešní situace se podobá Odysseově volbě mezi vše pohlcujícím mořským vírem nestvůry Charybdy a hladovými hlavami Scylly

Stanovení a ohlášení stávky odboráři až poslední úřední den před jejím konáním je nedůstojnou fintou, a proto neplatí.

Ovládání infrastruktury

Všechny vlády od roku 1993 zanedbaly dotvořit právní řád jednoznačným vymezením stávky a jejího rozsahu, aby takové vymezení chránilo demokracii. Přitom si mohly si vzít za vzor například Francii. (Vzhledem ke středoevropské tradici by však byl vhodnější model německý.) Aby bylo jasné, kdo smí, či nesmí blokováním čehokoli omezit svobody všech občanů garantované ústavním pořádkem.

Vlády zanedbaly právní úpravy i v jiné oblasti. Všeobecnými volbami nevolené parciální uskupení odborů se v důsledku svého efektivního zaměstnaneckého přístupu k ovládaní infrastruktury podobá přirozeným monopolům na elektřinu, vodu a plyn, jež vyžadují zákonnou regulaci. Na dopravní infrastruktury však zákonodárce zapomněl. Kufřík amerického prezidenta s tlačítky na spuštění atomových raket nesmí ovládat jeho ochranka ani náhodný kolemjdoucí. Ústava USA je k tomu nepověřila. Totéž platí pro elektrické sítě a jaderné elektrárny. Naši zákonodárci by proto měli začít konat. A vláda důstojně a efektivně jednat.

Ani vlevo, ani vpravo

Český občan se dnes podobá Odysseovi při volbě, jak proplout Messinskou úžinou mezi vše pohlcujícím mořským vírem nestvůry Charybdy a hladovými hlavami Scylly. Nechce ani partajokracii, ani odborokraturu.

Díky rozumnému a obratnému manévru se Odysseus dvakrát vyhnul Scylle i Charybdě. Neznám stranu, ze které Messinskou úžinu proplouval. Pokud z východu, pak Charybda je vlevo a do svého víru vše pohlcuje. A vpravo Scylla s mnoha hlavami, jež vždy zkonzumují šest životů. Pokud však plul ze západu, pak je ono levo-pravé matoucí rozhodování opačné.

Podívejte se na videoreportáž ČESKÉ POZICE ze čtvrteční demonstrace odborářů v Praze.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.