Na konci července navštívil při příležitosti Světových dnů mládeže v Rio de Janeiru papež František na týden Brazílii. Nad významem této jeho první zahraniční cesty se zamýšlí Michal Semín. A klade si otázku: Vyznává papež František a jeho předchůdce Benedikt XVI. stejné katolické náboženství?
Při letu z „katolického Woodstocku“ – Světových dnů mládeže – v Rio de Janeiru zpět do Věčného města odpovídal papež František na otázky novinářů přítomných na palubě letadla. Oproti svému předchůdci Benediktu XVI., jenž odpovídal pouze na předem vybrané dotazy, reagoval František bez přípravy na všechny.
Tento rozdíl však není tím, co zakládá důvod k domněnce, že emeritní papež začíná být svědkem demontáže části svého díla z doby, kdy byl papežem služebním. Než se budu věnovat značně medializovaným poznámkám papeže Františka o homosexualitě, nelze přehlédnout rozdílný způsob slavení bohoslužby obou papežů.
Kdo viděl 28. července televizní přenos závěrečné papežské mše z pláže Copacabana, na níž místní nudisty vystřídali neokatoličky v bikinách a biskupové připomínající svými tanečními pohyby klienty z nedalekého ústavu pro mentálně postižené, a vzpomene si přitom – v kontextu liturgie po Druhém vatikánském koncilu – na určitý návrat k tradičním formám bohopocty za Benedikta XVI., musí se ptát: Jde v obou případech o projev jednoho a téhož náboženství?
Vysoká cena
Mše papeže Františka nemají s katolickou liturgií příliš společného, laik by je nerozeznal od bohoslužeb letničních protestantských společností. Ostatně v Brazílii, kde se Světové dny mládeže konaly, tyto společnosti početně vzrostly nejen díky značnému přílivu peněz od souvěrců z USA, ale i v důsledku příchodu velkého počtu odpadlých katolíků.
Mše papeže Františka nemají s katolickou liturgií příliš společného, laik by je nerozeznal od bohoslužeb letničních protestantských společností
Zatímco v roce 1970, krátce po skončení modernizačního Druhého vatikánského koncilu (1962–1965), se podle agentury Pew Research Center k římskokatolické církvi hlásilo 92 procent Brazilců, v roce 2010 to bylo již jen 65 procent. V téže době narostl počet protestantů z pěti na 22 procent. V samotném Riu tvoří dnes katolíci dokonce menšinu – 46 procent.
Z průběhu Světových dnů mládeže se zdá, že papež František, a jistě nejen on, považuje vnější formy evangelikálního a letničního hnutí za vhodný pastorační prostředek i pro katolickou církev, patrně v domnění, že se tím zastaví úbytek katolíků, přinejmenším v latinskoamerických zemích. Cena za tuto zatím neúspěšnou pastorační strategii je však vysoká – nauková konfúze a relativizace katolické identity.
Útok na tradiční katolíky nelze vyloučit
I mnoho nekatolíků si možná vzpomene, jak liberální kruhy kritizovaly Benedikta XVI., protože v apoštolském listu Summorum Pontificum (SP) uznal právo kněží sloužit podle liturgických knih, všeobecně užívaných mnoho století až do roku 1970, kdy byly bezprecedentně zavedeny nové, vyjadřující liberalizační a ekumenické intence koncilu.
V tomto dokumentu se uvádí, že kněží ke sloužení tradiční mše svaté nepotřebují předchozí souhlas představených. Jedna z kongregací, jejíž kněží, i když ne výlučně, s odvoláním se na SP tradiční liturgii slouží, jsou františkáni Neposkvrněné. Papež František však 11. července podepsal dekret, jímž právo uznané svým předchůdcem těmto kněžím odnímá.
Mediální bouři vyvolala Františkova slova, jimiž odpověděl na dotaz o „gayovské lobby“ ve VatikánuJde o předzvěst širšího útoku na tradičně smýšlející katolíky? Nelze to vyloučit, zejména když víme, jak o nich současný papež smýšlí. V projevu k latinskoamerickým biskupům 29. července se zamýšlel nad překážkami při pastoraci, přičemž mezi nimi uvedl mentalitu tradičních katolíků:
„Pelagiánská nabídka. Objevuje se ve formě restaurování. Usiluje o pouhé disciplinární řešení nešvarů v církvi, o restauraci překonaných zvyků a forem, které už nejsou schopny mít ani kulturní význam. V Latinské Americe je patrná v malých skupinách, některých nových řeholních kongregacích, které mají přehnanou tendenci k věroučnému či disciplinárnímu ,bezpečí‘. V zásadě je statická, i když pěstuje involuční dynamiku ad intra. Snaží se ,recyklovat‘ ztracenou minulost.“
„Gayovská lobby“ ve Vatikánu
Katolíci věrní tradici považují tuto charakteristiku za karikaturu a právem se ptají: Proč, když je katolická tradice natolik pastoračně neplodná, mají tradičně zaměřené kněžské semináře mnohem více uchazečů o duchovní povolání než semináře moderní? Ani jim není jasné, proč je jejich smýšlení dáváno do souvislosti s pelagianismem, jenž se historicky i teologicky řadí k opačnému ideovému proudu.
Tyto aspekty nedávných výroků a činů papeže Františka mediální mainstream nezaregistroval patrně i proto, že je považuje za interní problém katolické církve nezasahující do obecnějšího společenského dění. O to větší mediální bouři vyvolala Františkova slova, jimiž odpověděl na dotaz o „gayovské lobby“ ve Vatikánu, o níž papež nedávno hovořil:
„O homosexuální lobby se hodně píše, ale zatím jsem ve Vatikánu nenarazil na nikoho, kdo by to, že je gay, měl uvedeno v občanském průkazu. Myslím, že musíme rozlišovat mezi takovým člověkem a tendencí vytvářet lobby. Pokud je někdo homosexuál, hledá Pána a má dobrou vůli – kdo jsem pak já, abych ho mohl soudit?
Katechismus katolické církve to pěkně vyjadřuje, když říká, že tito lidé nemají být nespravedlivě diskriminováni. Tedy problém není mít tyto sklony, pokud je tu nějaký problém, tak je to utváření zájmových skupin, ať se již jedná o lobby gayů, lakomců, politiků, zednářů či mnohé jiné. To je pro mne větší problém. A moc děkuji za tuto otázku.“
Problém homosexuality
Nelze se divit, že liberální média použila tyto výroky k šíření domněnky, že se postoj katolické církve k homosexualitě začíná pod vlivem nového papeže měnit, že již není natolik kategoricky odmítavý. Jakkoli se tato média instrumentálně řídí heslem „vrtěti Františkem“, nelze nevidět, že papežovy výroky opravdu nejsou v souladu s tím, jak o homosexualitě učitelský úřad katolické církve konzistentně smýšlí.
Liberální média použila Františkovy výroky k šíření domněnky, že se postoj katolické církve k homosexualitě začíná pod jeho vlivem měnit
Jakkoli je z hlediska morální teologie oprávněné činit rozdíl mezi sklonem a činem, i samotný sklon k homosexuálnímu chování se objektivně vymyká přirozenému řádu, a proto jej nelze považovat za dobrý. Výrok papeže Františka, že „není problém mít tyto sklony“, nemá oporu ani v tradiční mravouce, ani v antropologii. Řekl by totéž na adresu kleptomana? Či homosexuála s výrazně pedofilními sklony? Opravdu se homosexualita stává problémem až ve chvíli, kdy je prosazována lobbistickými metodami?
Také tímto svým postojem se papež František dostal do střetu se svým předchůdcem. Za pontifikátu Benedikta XVI., konkrétně v roce 2005, vydala Kongregace pro katolickou výchovu instrukce, v nichž se praví:
„Není možné přijmout do semináře a připustit ke svátostnému svěcení ty, kdo praktikují homosexualitu, kdo projevují hluboce zakořeněné homosexuální sklony, nebo podporují takzvanou gayovskou kulturu. Zmíněné osoby se totiž nacházejí v situaci, která závažně brání správným vztahům k mužům a ženám.
V žádném případě nelze zanedbávat negativní důsledky, které mohou vyplynout ze svěcení lidí s hluboce zakořeněnými homosexuálními sklony. Pokud by oproti tomu šlo o homosexuální sklony, které jsou pouze výrazem přechodného problému, například problém neukončeného procesu dospívání, i ty musejí být jasně překonány minimálně tři roky před udělením jáhenského svěcení.“
Obhajoba neobhajitelného
Ve světle Františkova vstřícného stanoviska k homosexuálům vyjádřeného již tím, že akceptuje výraz „gay“, lze lépe porozumět i jeho pokračující podpoře monsignora Battista Riccy nedávno jmenovaného papežským prelátem v Institutu náboženských děl (takzvané vatikánské bance), i když bylo hodnověrně doloženo, že se aktivně zapojoval do života homosexuální komunity v Uruguaji, kde působil v diplomatických službách Svatého stolce.
Ještě nenadešla chvíle, aby měli sarkastičtí komentátoři oprávněný důvod přejmenovávat římského biskupa na papeže Gaye I.
Vzhledem k „hluboce zakořeněným homosexuálním sklonům“ tohoto hodnostáře je třeba si všimnout i toho, že je ředitelem tří ubytovacích zařízení ve Vatikánu (včetně Domu svaté Marty, kde přebývá papež František), jenž má dohled nad tím, kde je který kněz ubytován.
Ještě nenadešla chvíle, aby měli sarkastičtí komentátoři v blogosféře oprávněný důvod přejmenovávat římského biskupa na papeže Gaye I. Jsou však pravdě nejspíš blíže než ti, kdo se z důvodu slepé loajality k osobě nového papeže Františka snaží obhájit neobhajitelné.