Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Ovládne-li Václav Klaus své ego, pochopí i papežovu hru na chudobu

  22:19

Lidé, zpomalte! Majetek a bohatství nejsou všechno, a smyslem života už vůbec ne. Světlo uviděli i větší hříšníci, než je náš exprezident.

foto: © ČESKÁ POZICE, Alessandro Canu, foto ReutersČeská pozice

Exprezident Václav Klaus ve svém značně komentovaném článku „Souboj o veřejný prostor nekončí“ na adresu papeže Františka napsal:

„Musím říci, že pro mne jsou skoro všechny tyto charakteristiky (papeže Františka) spíše negativní a podezřelé, zejména kázání o korupci…, ale je mi podezřelá i papežova hra na chudobu.“

Klaus by měl plnou pravdu, kdyby chudobu lidem předepisoval, ordinoval či kázal nějaký státník nebo politik. To by bylo od světské moci manichejské, pokrytecké a nudné. Vystříhejme se politiků, kteří velebí chudobu pro chudobu, protože nakonec zbídačí nás všechny. Jenže Klaus zřejmě popletl řád světský a řád duchovní, politický diktát a morální apel. Papež František nemluvil jako státník, ale jako… ehm… ano… papež; morální autorita, náboženský vůdce a pro katolíky náměstek Krista na zemi.

Jaký je tedy křesťanský pohled na chudobu, majetek a bohatství?

Přirozené lidské právo

Především považuje právo na soukromý majetek za základní přirozené lidské právo. Tři instituce jsou přirozené, dané přímo lidskou přirozeností – rodina, soukromé vlastnictví a stát. Společnost, která by chtěla zničit nebo zrušit jednu či více z nich, by byla buď přímo nemožnou, anebo těžce a velice nespravedlivou.

Papež Lev XIII. socialismus, který požadoval zrušit soukromé vlastnictví a nahradit ho kolektivním, odsoudil a zavrhl coby proti spravedlnosti

Například encyklika Rerum Novarum papeže Lva XIII. z roku 1891, kterou vlastně „začala“ katolická sociální nauka, hned v úvodu zmiňuje právo na soukromý majetek jako přirozené lidské právo. Tento papež tedy soudobý socialismus, který požadoval zrušit instituci soukromého vlastnictví a nahradit ho kolektivním – společenským, státním, národním – vlastnictvím, odsoudil a zavrhl coby proti spravedlnosti.

Vzápětí po stvrzení práva na soukromý majetek je ale v encyklice uveden princip „univerzálního určení statků“ – majitel soukromého vlastnictví má svůj majetek užívat a nakládat s ním tak, aby z něj neměl užitek či požitek jen on sám, ale i ostatní lidé.

Dobrý a špatný člověk

Pro stát jsem majitelem svého soukromého vlastnictví (nebo i sebe sama, svého těla) já sám, ale v očích Božích jsem jen jejich správcem, neboť vlastníkem všeho je Bůh. A po smrti budu Bohu skládat účty, jak jsem za života nakládal s jeho vlastnictvím – tedy se sebou samým i svým majetkem. Jak jsem jimi pomohl svým bližním, bratřím a sestrám, Božím dětem.

Svůj majetek mohu k užitku druhých použít mnoha způsoby, jež jsou legitimní – neexistuje jen jediný legitimní způsob. Mohu jej rozdat, darovat, dát na dobré a dobročinné, vzdělávací, charitativní, zdravotnické, kulturní či umělecké účely, ale i tak, že poskytnu lidem práci, zaměstnám je.

Samotný majetek, bohatství či hmota (tělo, sex) nejsou špatné, mravně špatné mohou být jen způsoby jejich použití

A v tomto bodě se dostávám k tomu, že v ortodoxním – jak v katolickém, tak v protestantském – křesťanství na rozdíl od sektářského nejen samotný majetek, ale ani bohatství či hmota (například tělo či sex) nejsou zlem. Kategorie dobra/zla se nevztahují na hmotné věci, ale na vědomé lidské jednání. Samotný majetek, bohatství či hmota (tělo, sex) tedy nejsou špatné, mravně špatné mohou být jen způsoby jejich použití, nakládání s nimi.

Bohatý člověk může své bohatství použít k mnoha dobrým věcem, pomoci velkému počtu lidí, a pak je dobrým člověkem. Anebo může shromažďovat bohatství jen pro bohatství, otročit svému bohatství zbožňovat ho, a pohrdat těmi, kdo nejsou stejně bohatí jako on. Pak je velice špatným člověkem.

(Podobně chudý člověk může nezávidět a žít spokojeně, skromně a smysluplně; anebo se sžírat závistí a nenávistí vůči bohatství druhých či vůči bohatším. Pak je mravně špatným člověkem.)

Mravná a obdivuhodná oběť

Vidět v bohatství a jeho hromadění smysl života je nekřesťanské a modlářské. Člověk, i bohatý, by měl své bohatství považovat za nástroj k činění dobrých skutků, nikoli za cíl sám o sobě.

Mnoho lidí se dobrovolně zavazuje k chudobě a vnímá tento závazek jako své povolání, což je od nich mravná a obdivuhodná oběť

Mnoho lidí se dobrovolně zavazuje k chudobě – nebo k životu v celibátu –, což je legitimní volba, a vnímá tento závazek jako své povolání – a je to od nich mravná a obdivuhodná oběť. Lidé, kteří na sebe dobrovolně vezmou tento závazek, si zaslouží obdiv, nikoli posměšky a pohrdání, jako je „hra na chudobu je mi podezřelá“.

Katolická církev vždy věděla, že takový život není pro všechny lidi, ale jen pro ty, kdo si jej zvolí dobrovolně. Je právem každého, kdo to chce, vlastnit svůj legitimně nabytý majetek a žít například v manželství a mít rodinu.

Morální apel autority

V současnosti, která je na demokratickém Západě a ještě více v postkomunistickém Rusku brutálně a reduktivně materialistická, je správné, když autorita osloví lidi a jde jim příkladem svým morálním apelem: Lidé, zastavte se! Zpomalte trochu! Majetek a bohatství nejsou všechno, a smyslem lidského života už vůbec ne. Existují i jiné skálopevné, neotřesitelné nemateriální hodnoty, které nelze měřit v korunách, dolarech, eurech, rublech, jenech či jüanech.

Řečeno jinak, dobrovolná chudoba má smysl. A to poslední, co materialistický Západ potřebuje, je, aby materialistický expolitik s reduktivně materialistickým viděním světa za to papeže káral. A aniž by ho osobně i jeho život znal, preventivně ho shazoval tím, že jeho řeči a životní styl jsou jenom „hrou na chudobu“.

Existují i jiné neotřesitelné nemateriální hodnoty, které nelze měřit v korunách, dolarech či eurech

Václav Klaus evidentně není s to pochopit, že někdo může svou dobrovolnou chudobu myslet vážně, že to nemusí být jen hra. Tento myšlenkový postoj může být pro někoho nesrozumitelný, nepochopitelný, nevysvětlitelný…

Nakonec však světlo uviděli i větší hříšníci, než je náš exprezident Klaus, a proto má stále šanci. Především by to však chtělo, aby ovládl své ego.

Autor: