Lidovky.cz

Otevřený dopis ministryni školství: Inkluze? Dcera to má naopak.

  18:26
Fotografka Darina Kuźmová napsala ve věci inkluze otevřený dopis ministryni školství Kateřině Valachové. Její zkušenost může rodičům pomoci, zda využít inkluze nebo speciální/praktické školy.

Hlavní diagnózy dětí, jež vyžadují individuální přístup. foto: Richard Cortés, Česká pozice

Fotografka Darina Kuźmová, která žije v obci Vendryně v okrese Frýdek-Místek ležící v podhůří Těšínských Beskyd, napsala na základě osobní zkušenosti s inkluzí své dcery otevřený dopis ministryni školství Kateřině Valachové. ČESKÁ POZICE jej celý zveřejňuje.

Vážená paní ministryně,

ráda bych Vám sdělila životní zkušenost s inkluzí svého dítěte z pohledu matky. Moje dcera, nyní 12letá dívka, která podstoupila nespočet vyšetření a dodnes de facto nemá přesnou diagnózu, byla přijata na běžnou školu.

To, že školní rok mé dcery proběhl s jedničkami a dvojkami na papíře, a ve výsledku skončil propadnutím, považuji za velmi neprofesionální. Svědčí to o tom, že učitelský sbor včetně asistentů není na běžných školách odborně vzdělán k vedení dětí s poruchami nebo handicapy.

První třídu absolvovala s jedničkami a dvojkami, na konci školního roku však paní učitelka oznámila ředitelce školy a následně i nám rodičům, že dceru nepustí do druhého ročníku základní školy. Verdikt zněl, že propadá. Propadla s jedničkami a dvojkami, což bylo dosti šokující. Paní učitelka měla k dispozici asistentku pedagoga, která měla pomáhat se vzdělávacím procesem mé dcery.

To, že školní rok mé dcery proběhl s jedničkami a dvojkami na papíře, a ve výsledku skončil propadnutím, považuji za velmi neprofesionální. Svědčí to o tom, že učitelský sbor včetně asistentů není na běžných školách odborně vzdělán k vedení dětí s poruchami nebo handicapy. Není to však jejich vina, protože doposud je školství naší republiky tvořeno i speciálními a praktickými školami právě pro potřeby dětí s postižením.

Ovšem poté, co se objevila jakási touha některých rodičů umístit své dítě do „běžné“ školy, přestože má předpoklady pro vzdělávací systém speciální nebo praktické školy, projevila se i ze strany škol vstřícnost k zařazení těchto dětí do výuky s pomocí asistentů. Tito asistenti jsou sice plní ochoty pracovat s handicapovanými dětmi, bohužel však pro tuto práci nemají dostatečné vzdělání.

Vzhledem k tomu, že škola v obci, kde bydlíme, byla ochotná mou dceru zařadit do vzdělávání a přidělit jí asistenta, jsme byli inkluzí velmi potěšeni. To byl však jen prvotní dobrý dojem z tohoto kroku. Postupem času se moje dcera ostatním dětem mentálně vzdalovala, její vrstevníci dospívali rychleji a pomyslné nůžky v mentální rovině se začaly dost široce rozevírat.

Způsob vzdělávání na běžné škole a škole se speciálním vzdělávacím systémem se diametrálně odlišuje, což by měla být pro naši republiku jedna z oblastí, na kterou bychom mohli být pyšní

V praxi se to projevilo tak, že dcera byla ve většině hodin vzdělávána separovaně od svých spolužáků, tj. byla vzdělávána v oddělené místnosti, aby svým chováním (ADHD) své spolužáky nerušila a naopak nebyla jimi rozptylována. Vypadá to velmi vstřícně, když však moje dcera posléze nastoupila do kolektivu třídy ve škole se speciálním vzdělávacím systémem, projevil se tento krok jako velmi nevyhovující.

Tím, že původní „běžná“ škola poskytla mé dceři určitý komfort vzdělávání v oddělené místnosti, v konečném důsledku vlastně zhoršila její zařazení do vzdělávání a komunikaci v kolektivu. Znamená to, že vstřícný krok školy spočívající v individuálním přístupu k mé dceři jí nakonec uškodil, protože když dcera ve čtvrtém ročníku přestoupila do speciální školy, neuměla pracovat v kolektivu – bylo pro ni velmi stresující, aby pracovala na zadaných úkolech s ostatními dětmi.

Dále bych ráda podotkla, že dcera byla do poloviny čtvrtého ročníku vzdělávána na běžné základní škole, kde byl veškerý pedagogický sbor nakloněn a otevřen vzdělávání dětí s postižením a jeho zařazení na jejich školu, tedy vlastně přizpůsobení celé školy tomu, že byli ochotni mít mezi sebou děti s postižením, neboť moje dcera tam nebyla jediná.

Ano, mohlo by se zdát, že by to mělo být běžné, avšak není to samozřejmostí. Inteligentní a vzdělaní lidé, ale i inteligentní děti plně rozumí, když se někdo odlišuje, a chápou, že je třeba vzít tyto lidi a děti mezi sebe a respektovat je. Vzdělaná společnost to akceptuje a je to velmi důležité pro běžný život. Ale vzdělávání dětí s postižením má své specifické potřeby, pokud jde o způsob výuky, její tempo atd.

Zcela zdravé děti nemohou nikdy porovnávat své výkony s dětmi s postižení. Pakliže takto učiní, dostává se dítě s postižením vždy na konec, což znamená demotivaci v jakékoli oblasti školních aktivit.

Proto se na Vás, paní ministryně, obracím se svými zkušenostmi s inkluzí mé dcery a posléze s jejím přeřazením na speciální školu; chci Vám totiž sdělit, jak velké pokroky v chování a porozumění probírané látce moje dcera učinila tím, že přestoupila na speciální školu.

Způsob vzdělávání na běžné škole a škole se speciálním vzdělávacím systémem se diametrálně odlišuje, což by měla být pro naši republiku jedna z oblastí, na kterou bychom mohli být pyšní. Pedagogové se speciálním vzděláním mají odborný přístup k dětem s postižením a dokáží jim ve vyučování vysvětlit látku způsobem, kterému děti porozumí, což je naprosto stěžejní pro jejich zvládání základního vzdělávání a následně i života.

Konkrétně mohu z vlastní zkušenosti uvést příklad, že moje dcera na běžné základní škole neporozuměla matematice a za pět a půl roku (první třídu opakovala) se neposunula z místa v oblasti počítání do 10, zatímco po pěti týdnech na základní škole se speciálním vzdělávacím systémem zvládla násobilku 2, 3, 4, 5 a 6, a to právě díky odbornému vedení speciální pedagožky.

Podobných příkladů ze života mé dcery je spousta a my, rodiče, jsme si položili jen jednu otázku: „Proč jsme svou dceru nepřeřadili na speciální základní školu již dříve?“ Jako rodiče můžeme jen děkovat, že běžná škola, která přijala naši dceru do vzdělávání pod vedením asistenta pedagoga, byla velmi vstřícná a ochotná naši dceru přijmout nejen z hlediska vzdělávání, ale i toho lidského. Avšak není chybou této školy, že na něco takového není plně připravena.

Dát těmto dětem šanci vzdělávat se tempem, které zvládají, protože se jim nedostalo zcela plného zdraví, by mělo být pro naši společnost prioritou

Je logické, že počet požadavků ze strany škol mít asistenta pedagoga je vyšší než počet dostupných kvalifikovaných asistentů. Proto byly a jsou zřízeny školy se speciálním vzdělávacím systémem, který nejenže odborně přistupuje ke vzdělávání a vedení dětí s postižením, ale dává těmto dětem pocit důležitosti na jejich mentální úrovni, což v běžné škole není možné.

Zcela zdravé děti nemohou nikdy porovnávat své výkony s dětmi s postižení. Pakliže takto učiní, dostává se dítě s postižením vždy na konec, což znamená demotivaci v jakékoli oblasti školních aktivit. Každý jedinec má potřebu být v něčem dobrý, a když je stále jen poslední, stává se pro něj toto prostředí frustrujícím.

Na závěr bych ráda zmínila, že jsem vždy propagovala vnímání dětí s postižením jako obohacující pro celou společnost v tom smyslu, že my se v jejich přítomnosti učíme akceptovat, že jsme odlišní. Stále jsem přesvědčena, že to tak má být, avšak vzdělávání je oblast života, v níž by mělo být hlavním zájmem společnosti umožnit handicapovaným dětem vzdělávání dle individuálních potřeb a následného uplatnění v osobním životě.

Dát těmto dětem šanci vzdělávat se tempem, které zvládají, protože se jim nedostalo zcela plného zdraví, by mělo být pro naši společnost prioritou.

S úctou

Ve Vendryni, 26. 5. 2016
Darina Kuźmová
739 94 Vendryně 1081

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.