Nedávno jsme byli v Praze svědky demonstrace hnutí Extinction Rebellion neboli Rebelie proti vyhynutí. Nešlo o jednorázovou událost, ale o součást sílícího společenského proudu naléhavě upozorňujícího na dvě současné vážné hrozby – celosvětové ohrožení živé přírody spojené s vymíráním biologických druhů a globální klimatickou krizi. Na tu se zaměřují i středoškoláci se svými Pátky pro budoucnost.
Rebelové ovšem soudí, že situace je natolik mimořádně vážná, že lidi je třeba naléhavě vyburcovat, a neváhají proto sahat k prostředkům na hraně zákona. Způsoby, kterými se snaží své názory prosazovat, lidi často iritují. Věcná diskuse pak nepřichází v úvahu. Zkusme nepodlehnout této optice. Rozhodně musíme uznat, že obě témata, jak živá příroda, tak klima, jsou obrovskými environmentálními problémy dnešního světa. Zaměříme se na druhé z nich, na současnou klimatickou krizi.
Hrozivé vyhlídky
V geologické minulosti se zemské klima měnilo – na kosmické poměry – pozoruhodně málo. V období uplynulých dvou milionů let se střídaly doby ledové a meziledové, jež zásadně změnily podobu přírody, ačkoliv se lišily jen o několik stupňů Celsia. Změny jsou zčásti působeny vlivy mimozemskými, jako jsou mírně se měnící parametry oběžné dráhy Země okolo Slunce nebo intenzita slunečního záření; mnohem větší význam mají parametry pozemské a na prvním místě složení ovzduší.
Změny klimatu, na které desítky let upozorňují klimatologové, fyzici, chemici, biologové či hydrologové a další přírodovědci, dnes postupují rychleji, než se dosud předpokládalo. Vyhlídky do budoucnosti jsou navíc hrozivé, nejvarovnější scénáře budoucího vývoje předpokládají průměrnou míru oteplení do konce století až o šest stupňů Celsia. |
Atmosféra, jež obsahuje skleníkové plyny, působí jako průhledná pokrývka, připomínající sklo skleníku, jež chrání zemský povrch před nehostinnými kosmickými poměry. Skleníkovému efektu vděčíme za dnešní vcelku příjemnou průměrnou globální teplotu okolo 15 stupňů Celsia – bez něj by teplota na Zemi byla o 33 stupňů Celsia nižší a život by nebyl možný. Lidé spalují fosilní paliva, která obsahují velké zásoby uhlíku uložené v zemi po desítky a stovky milionů let, čímž uvolňují do ovzduší jeden z nejdůležitějších skleníkových plynů – oxid uhličitý (CO2).
Přirozený skleníkový efekt se tím zvyšuje, což je hlavní příčina dnešního oteplení a globální klimatické krize. Změny klimatu, na které desítky let upozorňují klimatologové, fyzici, chemici, biologové či hydrologové a další přírodovědci, dnes postupují rychleji, než se dosud předpokládalo. Vyhlídky do budoucnosti jsou navíc hrozivé, nejvarovnější scénáře budoucího vývoje předpokládají průměrnou míru oteplení do konce století až o šest stupňů Celsia, což by znamenalo natolik drastické zhoršení podmínek pro lidskou civilizaci, že by se pravděpodobně totálně zhroutila.
Téměř stoprocentní konsenzus
Některá území by se stala neobyvatelná kvůli vysokým teplotám nad 50 stupňů Celsia (při vlně veder v létě 2019 stoupaly v Evropě nesnesitelné teploty „jen“ nad 40 stupňů Celsia), nastal by rozvrat zemědělství, kritický nedostatek vodních zdrojů, mnoho přímořských a ostrovních oblastí by bylo zatopeno. Hladina moří by se zvedla o jeden metr nebo i víc, roztály by ledovce nejen v Alpách, ale i v Andách a v Himálaji, jež jsou zdrojem vody pro stamiliony lidí, a mnoho dalšího.
Téměř stoprocentní konsenzus vědecké obce, odborníků ze všech důležitých oborů, je jednoznačný – současná klimatická krize způsobená zvýšením skleníkového efektu v důsledku lidské činnosti přináší obrovská nebezpečí, proto je třeba přijmout adekvátní adaptační opatření a zároveň se pokoušet průběh krize zmírnit. |
U nás v České republice krize klimatu vysušuje krajinu a následně hrozí nedostatkem nejcennějšího zdroje – vody. Častější přívalové deště splachují z polí cennou ornici, trápí nás vlny veder. Jedním z důsledků je i kůrovcová kalamita a mohli bychom pokračovat.
Na vědecké výsledky se odvolávají jak „rebelové“, tak stávkující středoškoláci. Naléhavě žádají, aby politici konali razantněji, aby se pokusili účinně čelit nebezpečím, která klimatická krize přináší už dnes a jež se budou zvětšovat v blízké i vzdálenější budoucnosti. Snaží se lidi probudit, ale jde to ztuha. Emocionalita jejich projevů často budí negativní reakce veřejnosti, ale situace je velmi vážná.
Lidé se intuitivně brání zneklidňující zprávy přijmout a hledají důvody, proč je odmítnout. Dosavadní dějiny jim dávají za pravdu, žádná paralela k dnešní klimatické krizi v historii neexistuje. Současná situace je bezprecedentní. Téměř stoprocentní konsenzus vědecké obce, odborníků ze všech důležitých oborů, je jednoznačný – současná klimatická krize způsobená zvýšením skleníkového efektu v důsledku lidské činnosti přináší obrovská nebezpečí, proto je třeba přijmout adekvátní adaptační opatření a zároveň se pokoušet průběh krize zmírnit.
Změna návyků
A tady je největší problém. Současná podoba civilizace, jejíchž výsledků si všichni rádi užíváme, je spojena s využíváním energie z fosilních zdrojů, a tedy s emisemi CO2 – proto byl formulován cíl dosáhnout uhlíkové neutrality. Znamená to zcela vyloučit spalování uhlí, ropy i zemního plynu v elektrárnách, ve výtopnách i v autech, změnit zemědělské i lesní hospodaření, dopravní systémy, způsoby výstavby, četné průmyslové postupy. Mnohé technologické postupy zmizí, ale uplatní se nové, inovativní.
Jsme v situaci pacienta, který byl seznámen s vážnou diagnózou a jemuž byl předepsán účinný, ale dost drastický léčebný režim, který bude znamenat i změnu jeho osobních návyků. Ano, může se svobodně rozhodnout a léčbu odmítnout bez ohledu na následky. Podobně jsme na tom teď my, nerozhodujeme se však jen sami za sebe, ale i za své děti, jejich děti… |
Tento manévr se značně dotkne života celé společnosti, všech lidí. Třídění odpadů, šetření vodou nebo omezení spotřeby chemických přípravků, jakkoliv chvályhodné, nebudou stačit, půjde o hlubokou proměnu zvyklostí v oblasti spotřeby, rekreace, mobility, bydlení či diety. To vše nepochybně ovlivní dnešní způsob života, na který jsme si zvykli a jejž máme rádi. Slyšíme argumenty, že jde o pokus o novou totalitu a útok na lidskou svobodu. Potřebné změny však nelze uskutečnit jinak než v demokratické společnosti.
Jsou zcela závislé na tom, zda je lidé sami přijmou, nařizování shora nemůže vést k žádnému dobrému výsledku. Platí to i v mezinárodní oblasti, ani zde to nepůjde bez konsenzu. A pokud jde o lidskou svobodu, jsme v situaci pacienta, který byl seznámen s vážnou diagnózou a jemuž byl předepsán účinný, ale dost drastický léčebný režim, který bude znamenat i změnu jeho osobních návyků. Ano, může se svobodně rozhodnout a léčbu odmítnout bez ohledu na následky. Podobně jsme na tom teď my, nerozhodujeme se však jen sami za sebe, ale i za své děti, jejich děti…
