Hitem posledních dní je konflikt mezi akademickou veřejností a „reformátory“ vysokoškolského systému v čele s odiózním ministrem Dobešem. Této věci se intenzivně věnuje i ČESKÁ POZICE; například Martin Rychlík upozornil na „manifest“ Rudolfa Haňky (MF Dnes z 26. ledna), kterého označuje za „jednoho z garantů změn“ a říká o něm, že na rozdíl od ministra Dobeše má „respekt učenců“. Chtěl bych s názory Rudolfa Haňky polemizovat.
Nepřípustné generalizování
Profesor Rudolf Haňka, MA MSc PhD MIEEE FRSS FRSM FEng, který dlouhá léta působil na cambridgeské univerzitě především v mnoha administrativních funkcích (jeho vlastní vědecký přínos je velmi skromný), v poslední době funguje jako hlavní „nezávislá“ záštita „reformátorů“ českého systému vysokých škol a výzkumu.
Ve svém článku v MF Dnes („Proč se čeští akademici tolik bojí reforem“) správně pojmenovává některé neduhy našich vysokých škol ve srovnání se světovou špičkou (nedostatečnou otevřenost, velmi malou mobilitu profesorů a docentů, nižší vědeckou úroveň).
Podle mého názoru se však dopouští nepřípustných generalizací a projevuje zarážející nedostatek informací či spíše neschopnost je správně interpretovat. Úplně nejhorší ovšem je, že za lék na nepochybně existující neduhy považuje nynější „Dobešovu reformu“, která má ovšem kořeny v „transformaci“ iniciované před několika lety neblahou sestavou Topolánek-Kopicová-Matějů.
Ti nejlepší, nebo druhá liga?
Rudolf Haňka volá po tom, aby profesoři a rektoři byli vybíráni konkurzem široce inzerovaným po celém světě, který umožní vybírat z těch nejlepších, kteří by mohli mít zájem. To je velmi chvályhodný princip. Před několika lety jsme ho uplatnili při výběru osmi vedoucích nových výzkumných skupin na našem ústavu (Václav Hořejší je ředitelem Ústavu molekulární genetiky Akademie věd ČR – pozn. red.). Dostali jsme 26 nabídek, z nichž asi polovina byli mladí Češi působící v jiných českých výzkumných institucích nebo navracející se z dlouhodobých pobytů v zahraničí a polovina cizinci. Tito cizinci rozhodně nebyli nějaká světová extratřída, ale spíše nějaká druhá či spíše třetí liga.
Myslí si snad profesor Haňka, že se do stále ještě zaostávajícího Česka pohrnou světové kapacity?Proč tomu tak bylo? Podmínky pro vědecký výzkum byly v ČR až donedávna tristní; relativně dobré začaly alespoň někde být až kolem roku 2005 (a brzy nato přišlo opět zhoršení související s ekonomickou krizí a hlavně tragickou vědní politikou Topolánkovy vlády). Myslí si snad profesor Haňka, že se do stále ještě zaostávajícího Česka pohrnou světové kapacity? A v neposlední řadě za platy, které jim jsou zdejší univerzity schopny nabídnout? Myslím, že sem přijdou nanejvýš druhořadí cizinci, důchodci, případně ti, kteří mají české manželky.
Rudolf Haňka správně poukazuje na to, že úroveň výzkumu v Česku v průměru stále ještě značně pokulhává ve srovnání se světovou špičkou, dokládá to minimální úspěšností českých vědců v soutěži o pokročilé výzkumné granty vypisované každoročně Evropskou grantovou agenturou (ERC) a do protikladu dává mnohem vyšší úspěšnost rakouských vědců.
Ano, je to tak, dobře to vím, protože sám jsem již několik let členem bruselské odborné komise, která tyto nejprestižnější evropské granty uděluje. Na ČESKÉ POZICI jsem o tom ostatně nedávno psal. Nemohu ale uvěřit, že si Rudolf Haňka není vědom příčin tohoto zaostávání třeba za Rakouskem – tam ty relativně dobré podmínky nemají teprve od roku 2005, ale nejméně o třicet let déle!
Irelevantní školné a stranický kamaráčoft
Je mi zcela nepochopitelné, proč si Rudolf Haňka myslí (pokud si to opravdu myslí), že se obsazování profesorských a rektorských míst, mobilita vysokoškolských pracovníků a úroveň výzkumu na vysokých školách zvýší, pokud projdou navrhované zákony, v nichž jsou asi nejdůležitější dvě věci:
- do Rady vysoké školy bude jmenovat třetinu členů ministr;
- bude zavedeno školné (jehož placení bude odloženo na dobu po absolvování).
(Ke školnému se nebudu vyjadřovat – kritizují ho i jeho někdejší významní zastánci; je evidentní, že je to věc, která je pro řešení jakýchkoli problémů vysokých škol naprosto irelevantní a poslouží coby nový finanční produkt pouze a jedině bankám.)
To, že by mohl ministr jmenovat třetinu členů klíčového orgánu vysoké školy, není zdánlivě nic hrozného – něco podobného existuje i v řadě jiných zemí. Konec konců i dnes jsou ve Správních radách vysokých škol politici a jiné externí osobnosti (jmenované rektorem a Akademickým senátem). Jsou tady však dvě „ale“:
- Při zdejší politické kultuře je prakticky jisté, že si tam ministr najmenuje své stranické kamarády; opravdu si někdo myslí, že hlavní starostí těchto lidí bude zvýšit úroveň vysokých škol, a hlavně že to budou umět?
- Je více než pravděpodobné, že během krátké doby bude přijata malá novela zákona, která tu třetinu jmenovanou ministrem zvýší třeba na polovinu, nebo na ještě více.
Nenáviděná nezávislost
Při všech zřejmých nedokonalostech současného stavu je nesmírně cenné, že veřejné vysoké školy jsou politicky nezávislé; jejich veřejnoprávní status je trnem v oku mnoha politikům, včetně prezidenta. Současná „reforma“ je podle mého názoru prvním krokem k likvidaci tohoto charakteru vysokých škol a k jejich plnému podřízení politikům a podnikatelské lobby. Stát, respektive ministerstvo školství, má i dnes v rukou velmi silné a účinné nástroje, jak působit na odstranění existujících problémů vysokých škol. Dosud se jich ani náznakem nepokusil využít.
Dnešní „reformní“ snahy proto vyznívají naprosto falešně jako zástěrka pro mnohem méně ušlechtilé cíle. Svoji roli bude asi také hrát to, že se na přípravu vynaložilo těch ohromujících 90 bruselských „melounů“, které by v případě ztroskotání „reformy“ asi musely být vráceny.
Od zastánců „reformy“, ať už jsou to politici nebo novináři, slýchám, že je nutno ji provést, protože „lepší alespoň nějaká reforma než žádná“. Je to logika podobná pacientovi, který se u lékaře dožaduje „alespoň nějaké injekce, lhostejno jaké“.