Ondráček tvrdí, že pojem „fízl“ byl používán na označení tajných policistů a jejich spolupracovníků, kdežto on sloužil u uniformované policie. Podle Kalouska pojem „komunistický fízl“ není urážlivý a odpovídá standardům obecné češtiny.
Poslanec za KSČM Zdeněk Ondráček.
V písemné reakci na rozhodnutí sněmovního výboru pak mimo jiné napsal, že „toto rozhodnutí je jejich hanbou a já se na jejich hanbě podílet nebudu. Odvolal jsem se k Poslanecké sněmovně a samozřejmě se neomluvím.“ A Ondráčka označil také za „bývalou Jakešovu mlátičku z Palachova týdne“ (sněmovna se bude záležitostí zabývat příští týden ve čtvrtek).
Kde je logika?
Vraťme se k tomu, co Kalousek v inkriminovaném projevu ve sněmovně řekl:
- „Poslanecká sněmovna má funkci nejenom zákonodárnou, ale taky kontrolní. Vy opravdu na tu kontrolní funkci chcete rezignovat? Vy ji nechcete mít? V duchu té komunistické mlátičky, která mluvila přede mnou a u které mi je úplně jedno, jestli byla, nebo nebyla na Václavském náměstí, protože to prostě byl komunistický fízl a jeho názory nemůžu brát vážně?“
To by potom nedávalo logiku, pokud není vůbec marnost ji u bývalého ministra financí hledat. Jestli Ondráčka nechtěl urazit, pak by se rozplynulo v prach Kalouskovo zdůvodnění, proč by Ondráčkovy názory nemohl brát vážně.
Je ale s podivem, proč se Kalousek tak štengruje. Vždyť by se pro tu svou omluvu vůbec nemusel hrbit a pitvořit. Stačí, aby se rozpomněl, jakým jazykem mluvil o svých komunistických soudruzích z Národní fronty, k níž od roku 1984 jako člen Československé strany lidové patřil. Jedna dvě vzpomínkové větičky o vedoucí úloze komunistické strany a její nerozborné jednotě se stranou lidovou, a může se z něj zase stát zásadový a nesmiřitelný antikomunista.
Když kádrovat...
Šéfredaktor Respektu Erik Tabery jde ve svém kádrování ještě dál. Jeho představy o fungování parlamentního demokratického systému jsou skutečně revolučně výstřední. Doufá totiž, že se Kalousek neomluví: „Ondráček je bývalý člen Sboru národní bezpečnosti a zasahoval během Palachova týdne v roce 1989. Komu jinému už bychom tu měli říkat komunistický fízl?“
Kdybychom chtěli zůstat na parlamentní půdě, nabídli bychom mu na stříbrném podnosu nyní již europoslance Jaroslava Štětinu |
Poradíme Eriku Taberymu, který je mlád a nesnaží se rozumět věcem, které nezažil, ale solipsisticky věří tomu, že svět byl takový, jak si jej ve své mysli představuje: fízl je opravdu termín, označující neuniformovaného policistu nebo jeho pomahače, na to se stačí podívat do slovníku českého jazyka. Nebudeme přetvářet češtinu podle Taberyho kádrovacích manýrů.
Takže, komu jinému by měl Tabery říkat „komunistický fízl“? Kdybychom chtěli zůstat na parlamentní půdě, nabídli bychom mu na stříbrném podnosu nyní již europoslance Jaromíra Štětinu. Faksimile jeho vlastní rukou psaného závazku spolupráce Státní bezpečnosti je k dohledání na internetu a Štětina jej nepopřel. Dobrovolnost závazku je zřejmá již z toho, že agent Štětina si vymínil spolupracovat „v zahraničí“! (Nechtěl bych vidět, jak by vypadal chrup agenta získávaného nátlakem, který by se snažil vymínit si něco podobného!)
Europoslanec Jaromír Štětina (TOP09/STAN)
Reálnost Štětinovy spolupráce je potvrzena uvedením konkrétních jmen jeho spolupracovníků, kteří podle Štětiny mohli na pracovišti rozmnožovat Chartu 77. Faksimile „úředního záznamu“ o jeho výpovědi je též k dohledání (na webu „Slepecká hůl“). Takový „bonz“ mohl na jaře 1977 znamenat kriminál – namátkou stačí vzpomenout případ Jiřího Chmela, který uspořádal večírek, kde se podepisovala Charta 77. To nějaký Štětinovi podobný fízl nahlásil StB a Chmel dostal za „pobuřování“ osmnáct měsíců natvrdo.
Je vidět, že Tabery by se ani jako kádrovák neuživil, když jeho jinak revolučně bdělé (a zjemnělým demokratickým manýrům odolné) pozornosti unikla taková ryba!