Spolupracovník ČESKÉ POZICE Bohumil Studýnka již napsal o významných událostech v českých i světových dějinách v měsíci srpnu. Dle něho přinášejí spíš prohry. Nyní se zaměřil na podobné události v naší historii v měsíci červenci. Ty se dle něho naopak nesou ve znamení významných vítězství, zásadních rozhodnutí, počátků nové doby i nových symbolů.
Letos 5. a 6. července většina českých obyvatel prožila takzvaný dlouhý víkend. Státní svátky v těchto dnech před víkendem jim totiž umožnily odjezdy na dovolené a na rekreaci. Tyto dva svátky však představují osudové mezníky v české a moravské historii.
První červencový státní svátek se vztahuje k 5. červenci 863. Tehdy podle tvrzení historiků dorazili na Moravu (míněno na Velkou Moravu, raně středověký státní útvar rozkládající se od Karpat až po českou kotlinu) svatí Cyril a Metoděj, věrozvěsti, soluňští bratři a nositelé a misionáři křesťanské víry v byzantském výkladu. Druhý červencový svátek se týká upálení Mistra Jana Husa 6. července 1415 v Kostnici na Bodamském jezeře.
Cyril a Metoděj
Věrozvěsti Cyril a Metoděj přišli na pozvání knížete Rastislava. Šířením křesťanské víry v místním jazyce a k tomu vytvořeným písmem hlaholicí měli působit proti duchovnímu a mocenskému vlivu Franské říše ze Západu. Jejich mise byla úspěšná. Podařilo se jim upevnit identitu slovanských obyvatel tehdejší Velké Moravy, přestože se později velkomoravská koruna stala součástí českého přemyslovského knížectví, čímž se dostala do sféry vlivu a myšlení Západu a do sounáležitosti s ním.
V současnosti je odkaz soluňských bratrů a základů naší kulturní existence vnímán různě – od naprosté lhostejnosti až po politologické hrátky
V současnosti, téměř po 1150 letech, je odkaz soluňských bratrů a základů naší kulturní existence vnímán různě – od naprosté lhostejnosti až po politologické hrátky, jež podsouvají věrozvěstům začátek našeho ovlivňování z východu. Příchod obou věrozvěstů je oslavován na moravském Velehradu, o kterém se však neví, zda existoval už za Velkomoravské říše. Návštěvnost na každoroční velehradské slavnosti značně kolísá, záleží na počasí.
Bratranci Slováci tuto událost slaví na různých místech – například v národnostně vypjatém Komárně. Neví se totiž, kde byla postavena slavobrána, jíž oba bratři do Velkomoravské říše vstoupili.
Jan Hus
Druhý červencový svátek se vztahuje k upálení Mistra Jana Husa 6. července 1415 v Kostnici na Bodamském jezeře, přičemž během něj bývá ještě větší pracovní klid než předchozího dne. Slaví se například v obnovené Betlémské kapli v Praze, kde se každý rok koná oficiální shromáždění. Menší oslava se odehrává v jihočeském Husinci, kde se Jan Hus narodil. Na hradě Krakovci na Rakovnicku ale nebývá téměř nikdo.
Jan Hus jako nikdo jiný před ním zahájil v českém království revoluční kvas a změny. Je klíčovou postavou pro vývoj českého státu na prahu renesance. Svým učením zasáhl českou společnost duchovně, ekonomicky i mocensky. A ovlivnil i její kulturní rozvoj. Ponecháme-li Husův duchovní odkaz teologům a historikům, přinesl mocenský, ekonomický a kulturní úpadek samonosné existence i významu českého státu a ukončil úsilí Karla IV. zvýšit roli tohoto státního útvaru v Evropě, zejména střední.
Během oficiálních oslav tohoto svátku katolická církev, vyčerpaná slavností předchozího dne na Velehradě a za stále jen rozpačitého nadšení Svatého stolce, pokračuje v odmítání kanonizace českého církevního reformátora a drží se daných mezí. Československá církev husitská, jež vznikla za první republiky, masovější uvědomění u českých rekreantů příliš nevyvolává.
Husitská doba
Události v měsíci červenci v husitské době jsou významné. Například 15. července 1410 se bitvy u Grunwaldu, v níž polsko-litevská koalice porazila Řád německých rytířů, zúčastnil i slavný husitský vojevůdce Jan Žižka z Trocnova a údajně v ní přišel o oko. (K jeho strategické a taktické prozíravosti se hlásil i vojevůdce, jako byl americký generál za druhé světové války George Patton.) Čeští žoldnéři byli většinou na vítězné straně, „pracovali“ však pouze tam, kde byl právě k dispozici žold. Ideologie u nich nehrála žádnou roli.
Jan Hus svým učením zasáhl českou společnost duchovně, ekonomicky i mocensky. A ovlivnil i její kulturní rozvoj.Husitská revoluce začala pražskou historickou specialitou – vyhazováním škodících a opotřebovaných politiků z oken. První pražská defenestrace se odehrála 30. července 1419 na Novoměstské radnici a politici při ní padali na nastavená kopí a sudlice. Král Václav IV. z toho měl za pár týdnů smrt. A jeho bratr, král uherský a římský Zikmund, který nastoupil po něm, byl korunován na Pražském hradě českým králem rok poté a rovněž v červenci, konkrétně 28. července 1420.
Nikomu přitom nevadilo, že předtím jej 14. července 1420 porazil na Vítkově Jan Žižka. Na Hradě totiž měli navrch katolíci. V příštím roce, poté, co přestal být v dosahu, mu však Češi kralování odepřeli. V roce 1429 s ním ale zavedli „přátelské“ vztahy a v roce 1436 ho znovu potvrdili českým králem.
Zikmund Lucemburský byl velkým patronem českého království a jako jeho král a císař Svaté říše římské prvořadým evropským politikem za vrcholného středověku. Dokázal například překonat papežské schisma (trojpapežství). Přiměl totiž jednoho z papežů, Jana XXIII., aby svolal nový koncil do Kostnice. Ten roku 1414 rozhodl o abdikaci všech tří papežů a jako nového papeže zvolil Ottu Colonnu, který přijal jméno Martin V. Zikmund založil i česko-uherské podunajské soustátí, jež pak několik století tvořilo hráz proti rozpínavosti Osmanské říše.
Vladislav II. a dobytí Milána
Historicky významné události v měsíci červenci se však v českém státu odehrály již před husitskou dobou. Například v roce 1158 se český kníže a poté druhý český král z rodu Přemyslovců Vladislav II. zúčastnil tažení císaře Fridricha Barbarossy proti severoitalským městům, zejména obléhání dobře opevněného Milána. Po zničení mostů přes řeku Addu císařské vojsko kapitulovalo, nikoli však 23. července Češi.
Podle kronik české vojsko Vladislava II. po dobytí Milána toto město mimořádně krutě vydrancovaloDalimil ve své kronice píše: „Češi pod městskými valy řeku snadno překonali. Rychle a správně takticky se rozhodující Vladislav vojsko rozkazem vypustil celé a získání vítězství u Milána bylo českou zásluhou.“
Císař nešetřil uznáním a českého knížete nechal korunovat králem. Podle kronik české vojsko Vladislava II. po dobytí Milána toto město mimořádně krutě vydrancovalo. I na konci 20. století si to někteří Miláňané pamatovali a říkali: „Ceco barbari.“
Třicetiletá válka a bitva u Custozy
Druhé typicky české řešení zásadní politické situace známé jako druhá pražská defenestrace se odehrálo v roce 1618. Dne 31. července 1619 pak čeští stavové odsouhlasili novou ústavu, iniciovali sesazení dosavadního panovníka a deklarovali ochranu protestantství před netolerantním katolictvím. Tato událost se zasloužila o rozvoj třicetileté války na českém území.
Na jejím konci, 25. července 1648, vtrhla švédská protestantská vojska na Malou Stranu a Pražský hrad. A navzdory tomu, že se právě v té době jednalo o ukončení třicetileté války, vyplenila na přímý rozkaz švédské královny Kristýny I. Rudolfovu galerii. Mnohé cenné umělecké poklady jsou stále k vidění ve stockholmském Národním muzeu.
Český vojevůdce, maršál Jan Josef Václav Radecký, se proslavil 25. července 1848 fenomenálním vítězstvím v bitvě u italské CustozyČeský vojevůdce, maršál Jan Josef Václav Radecký, se zase proslavil 25. července 1848 fenomenálním vítězstvím v bitvě u italské Custozy, kde bojovala císařská rakouská armáda proti italské revoluci za osvobození a sjednocení této země. Z 19. století je však bohužel známější bitva u Sadové (Hradce Králové) 3. července 1866 během prusko-rakouské války. V ní rakouské, a tedy i české královské vojsko pod katastrofálním velením Ludvíka Benedeka zmasakrovala pruská armáda v čele s geniálním pruským vojevůdcem Helmuthem von Moltkem.
Porážka byla následkem zaostávání v technickém pokroku – vítězstvím pušek zadovek nad předovkami –, ale i středoevropského impéria, jež začali budovat Lucemburkové. Ztraceno bylo rozhodující postavení v německé oblasti, severní Itálii i v celém evropském prostoru.
Zborov a Červený Hrádek
Slavná je bitva tří a půl tisíce československých legionářů u Zborova 2. července 1917 za první světové války. Legie v ní v rámci takzvané Kerenského ofenzivy poprvé vstoupily do války a hned vítězně. Útokem prorazily čtyři rakousko-uherské linie do hloubky zhruba pěti kilometrů. A v této bitvě český generál Jan Syrový přišel stejně jako Jan Žižka u Grunwaldu o oko. Vadou na kráse této premiéry bylo, že proti legionářům stály české pluky – pětatřicátníci z Plzně a 75. jindřichohradecký.
KSČ vedla 17. července 1989 v Červeném Hrádku tajné jednání, na němž pronesl památný projev její tehdejší generální tajemník Milouš JakešPlzeň vešla do historie i svou městskou částí Červený Hrádek. Komunistická strana Československa v ní 17. července 1989 vedla tajné jednání, na němž pronesl památný projev její tehdejší generální tajemník Milouš Jakeš. Ten bizarní a směšný projev, jenž si v té době bylo možné vyslechnout na zahraničních rozhlasových stanicích a ve kterém odsoudil manifest Několik vět a označil i dnes významnou zpěvačku Hanu Zagorovou za „hodnou holku“ s nadbytečně vysokými příjmy.
Slyší-li však letos v červenci čeští občané projevy politiků v parlamentu i mimo něj, nabývají dojmu, že se bizarní duch Červeného Hrádku vrátil. Tehdy to byla komedie, dnes tragédie. Že by byla na řadě další pražská defenestrace?
P.S.
V nejnovějších našich dějinách vyhlásila 17. července 1992 v dosud suverénní České a Slovenské federativní republice (ČSFR) tehdejší Slovenská národní rada Deklaraci o svrchovanosti Slovenské republiky, nikoli však jako pokračování zmíněné velkomoravské tradice. Následně 20. července 1992 odstoupil tehdejší československý prezident Václav Havel. A zastupující hlavou státu se z titulu Ústavy stal Jan Stráský. Ten je dnes známý svým bojem o kůrovce na Šumavě.