Brigádní generál Ivo Schwarz předčasně zakončil svou pouť státními službami. Již z nástinu jeho životaběhu lze vyčíst, že nebyl z rodu všeznalých teoretiků. Začínal ve službě praktické, u policie. Pokračoval v jakési utajené nadstavbě, ve službě zpravodajské, odkud to už byl jen krůček ke službě diplomatické. Ta blízkost zpravodajštiny a diplomacie, o jejíž důležitosti tak často a důrazně mluvil nedávno zesnulý Miroslav Polreich, byla u Ivo Schwarze zřetelná a typická. Uměl totiž velmi elegantně řešit situace nejen sporné, ale i nezaviněně dost prekérní (vzpomeňme jen na trapnou aféru s tzv. Havlovou lavičkou v Tel Avivu, v níž obstál výtečně).
Velkou prestiž získal už jako vedoucí odboru mezinárodních vztahů (liaison) na rozvědce (Úřadu pro mezinárodní styky a informace, ÚZSI), kde vše zúročil na postu ředitele. Podle kolegů patřil mezi nejlepší reprezentanty „firmy“ v celé její historii. O mnoho víc se však o působení zpravodajce publikovat nedá, je to asi jako s viditelností špičky ledovce. Avšak jsou ti, kteří vědí – a dobře vědí.
Splněný diplomatický sen
Pak se Ivo Schwarzovi splnil sen, když byl jmenován velvyslancem v Izraeli. S tamními kolegy navázal již jako zpravodajec oboustranně velmi respektované a užitečné kontakty, a v této linii pokračoval pak z pozice diplomatické. Ve vzdělaných zemích jsou zkušenosti a reference mezi diplomaty a zpravodajci velmi sdílené (nejsou totiž naprosto nesmyslně pod odlišnými rezorty, jak je tomu u nás), takže jeho diplomatická mise měla ty nejlepší předpoklady být mimořádně efektivní.
Když jde katolík dělat velvyslance do Vatikánu, je to v pořádku. Ale velvyslanec Schwarz v Izraeli působil vrásky některým svraštěným dušičkám. |
Přiostřím trochu a dodám, že mise nikoliv submisivní, jak zaznívaly určité jedovaté a nepřející šuškandy dokonce i z důležitých míst ve státní instituci, u níž by člověk zejména předpokládal přece jen vysokou kulturu. Když jde katolík dělat velvyslance do Vatikánu, je to v pořádku. Ale velvyslanec Schwarz v Izraeli působil vrásky některým svraštěným dušičkám.
Nicméně Ivo Schwarz bojoval i s tímto – a na zdraví mu to nepřidávalo, byť byl založením sportovec a nezdary, či dokonce porážky ho motivovaly. Byl to člověk velkého rozhledu, což je víc než v této době napsat „vzdělání“. Jeho rozhled byl hluboký, historický, a on – byv takto poučen – byl trpělivý, důsledný, odpovědný, odvážný a statečný. A nestavěl to na odiv, protože v branžích, kde působil, takové věci nemusejí být zjevné na první pohled.
Zůstane ve vzpomínkách
Velmi pěknou charakteristiku mi poskytl jeden Schwarzův vysoce postavený kolega, když řekl, že s Ivem v mnoha věcech nesouhlasil, ale vždy to bylo s respektem. Dlužno dodat, že to je vlastně výpověď oboustranně pozitivní. A je i logická, protože Ivo Schwarz se cítil dobře s těmi, od nichž se mohl něco dozvědět, přičemž respektoval závěrečný debatní bonmot publicisty Jana Campbella: souhlasu netřeba. Ano, jednomyslnosti už bylo dost. Demokracie je inteligentní soužití lidí různých názorů.
Jsme bohatší o setkávání s Ivo Schwarzem, generálem, velvyslancem, ředitelem, styčným důstojníkem, policistou, člověkem, z nějž nečišely jeho funkce a který si na nic nehrál. Jsme chudší o další možná, a dokonce plánovaná setkání. Nejen jeho nedávno narozený vnuk ho bude postrádat. Ve vzpomínkách ale zůstane. Čest jeho památce.
Budeš inspirací dalším generacímMilý Ivo, promiň, ale tentokrát se Ti apríl moc nepovedl. Odejít po Tvém velice těžkém boji právě 1. dubna? Jak symbolické – a smutné… Vzpomínám na naše rozhovory o geopolitické situaci, o Izraeli, o zpravodajské činnosti, antisemitismu. Vzpomínám též na diskuse o Tvém milovaném hokeji, o kterém jsi věděl všechno a já nic. Vzpomínám na jeden úžasný večer v Jaffě, kdy jsi nám už jako velvyslanec vyprávěl, jak odlišně vypadá palestinská otázka z Evropy a Izraele. Vzpomínám na Tvoji lidskou statečnost, odbornou erudici, diplomatický takt a jemný humor. A je mi nesmírně líto, že mohu již pouze vzpomínat… Přáli jsme si ke všem význačným svátkům: k Pesachu, Jom Kipuru, Chanuce. Vzpomínám si ale, že nejraději jsi měl Purim – svátek, který se slaví na památku událostí, ke kterým došlo v Perské říši za vlády krále Achašveroše ve 4. století před naším letopočtem. Tehdy se králův první ministr Haman pokusil vyhladit všechny Židy v říši, ale nakonec se vše v dobré obrátilo a na oslavu vítězství se slaví Purim dodnes. Měl jsi rád veselost, naději a sílu tohoto svátku – a naděje a síla Tě neopouštěly do posledních chvil. Měl jsi být na co hrdý: jako policista jsi byl vždy neochvějně čestný a důsledný, jako ředitel ÚZSI jsi učinil pro bezpečnost naší země a rozvoj zpravodajské komunity obrovský kus práce, jako velvyslanec ČR v Izraeli jsi vynaložil neuvěřitelnou námahu pro posílení a prohloubení vztahů obou nám tak vzácných zemí. Vážili a váží si Tě kolegové i přátelé ze všech oblastí Tvého života, kterým již teď nesmírně chybíš. Neumím a nechci psát o tom, jak moc Tě postrádá Tvá rodina… Milý Ivo, možná se mýlím a tento apríl se přece jenom povedl – vždyť po tak dlouhé námaze, těžké práci a vysilujícím boji se zákeřnou nemocí lze si představit lepší datum pro poslední vzdor? Odešels předčasně, ale u člověka Tvých kvalit by bylo předčasně i za 30 či 50 let. Věřím, že teď, když je vše spočítáno a zváženo, zaslouženě odpočíváš před tváří Hospodinovou a dostals odpovědi na všechny otázky, které jsi si pokládal během svého – tak plodného – života. A chci věřit, že Tvůj osobní příklad a moudrost budou inspirací dalším generacím policistů, zpravodajců, diplomatů – a lidí vůbec. Jsem hrdý a rád, že jsem Tě mohl považovat za přítele. Milý Ivo, alav ha-shalom! László Hajnal, autor je bezpečnostní konzultant. |