Před časem jsem sledoval v rozhlase diskusní pořad se zástupcem organizace bojující za „práva zvířat“. Ten velmi naléhavě argumentoval proti používání zvířat pro pokusné účely, a dokonce použil srovnání s pokusy na lidech prováděných nechvalně známým dr. Mengelem.
V biomedicínském výzkumu, který je mým „denním chlebem“, patří pokusná zvířata (zvláště myši, ale i potkani, žáby drápatky nebo rybky zebřičky) k běžnému standardu. Jak tedy vidím potenciální etickou problematičnost jejich používání? Je srovnání s dr. Mengelem na místě?
Zvířecí duše
V první řadě musím říci, že jako každý elementárně vnímavý člověk vidím, že třeba moje fenka (která bohužel před rokem odešla v požehnaném věku téměř 16 let do psího nebe) byla skutečně bytostí s „duší“, cosi jako „hloupý člověk“ nebo mentálně zaostalé (ale emocionálně velmi bohaté) dítě, rozhodně nikoli nějaký biologický automat ovládaný předem naprogramovanými reflexy (jak nám to někteří učitelé říkali před 50 lety ve škole).
Je-li tomu tak, je nasnadě otázka, zda a do jaké míry se máme takto dívat i na hospodářská či experimentální zvířata. Oč je takové jateční prase nebo pokusná myš horší než domácí pes či kočka?
A tady vidím zásadní problém – k naší kultuře zcela samozřejmě patří to, že chováme některé druhy zvířat a zabíjíme je pro maso či kožešinu, jiná zvířata lovíme, a jiná (například potkany či holuby) často dosti drasticky hubíme jakožto škůdce nebo potenciální přenašeče infekcí. Jsem přesvědčen, že používání zvířat k experimentálním účelům (například přípravě protilátek, testování léků, přípravě modelových mutantů nesmírně důležitých pro objasnění funkcí genů a jejich produktů) není o nic méně ospravedlnitelné než jejich používání jako zdrojů masa.
Vědecký význam
Zásadním kritériem etické ospravedlnitelnosti takových pokusů na zvířatech je dle mého jejich vědecký význam – je neetické zbytečně používat a zabíjet zvířata pro špatné a bezvýznamné experimenty. A zvláště to, aby zvířata při pokusech minimálně trpěla. Je samozřejmé, že v případech, kdy rovnocennou informaci můžeme získat nějak jinak (například pokusy s buněčnými kulturami), se snažíme bez experimentálních zvířat obejít, ale často to prostě nejde.
Když můžeme rovnocennou informaci získat nějak jinak, snažíme se bez experimentálních zvířat obejít, ale často to prostě nejdeVe většině zemí včetně Česka existují velmi přísné předpisy regulující používání experimentálních zvířat. Jeden německý kolega si mi stěžoval na absurditu následující situace: V den, kdy na ústavu nedostal povolení k experimentu vyžadujícímu několik desítek myší, našel doma ve schránce příkaz magistrátu přikazující provedení deratizace, aby se zastavilo hrozící přemnožení potkanů... Málo se přitom ví, že používané jedy na potkany a myši působí opravdu velmi nepříjemnou smrt.
Myslím, že je zcela morálně ospravedlnitelné, aby bylo obětováno množství laboratorních myší (potkanů, ba i psů či opic) proto, abychom testovaným lékem zachránili nemocné lidi. Ospravedlnitelné je to přesně ze stejného důvodu, z jakého je v pořádku, když zabíjíme zvířata, abychom netrpěli hladem.
„Osvobození“
Je možné, že časem se naše kultura posune nějakým „buddhistickým“ směrem, že se z nás ze všech stanou vegetariáni a zabíjení zvířat z jakýchkoli důvodů budeme považovat za morálně nepřijatelné (právě tak jako dnes považujeme za nepřijatelné, a dokonce trestné týrání zvířat nebo kanibalismus). Do té doby ale asi nemají snahy o zákazy zdůvodněných a smysluplných experimentů na zvířatech přílišnou logiku.
A pokud dnešní militantní „bojovníci za práva zvířat“ dokonce násilně „osvobozují“ laboratorní zvířata a vypouštějí je do přírody, je jejich jednání již úplně nesmyslné. Takto „osvobozená“ zvířata jsou na tom stejně, či spíše ještě hůře, jako bychom byli my po „osvobození“ z komfortu civilizace vypuštěním do nehostinné tundry nebo pralesa plného jedovatých hadů a hladových tygrů.
