Je pozoruhodné, že mnoho českých občanů ani po čtvrt století zkušeností s parlamentní demokracií parlamentarismu příliš nerozumí. Parlamenty, volené sbory poslanců či senátorů, mají především tři role – zákonodárnou, kontrolní a reprezentativní.
Ve stabilní demokracii je nejméně důležitou rolí parlamentu paradoxně ta zákonodárná – zákonů nemá být mnoho, nemají se často měnit a mají být předvídatelné. Takzvaná zákonodárná smršť, kdy parlament přijímá zákony jako smyslů zbavený, je znakem úpadku a dekadence demokracie – vládu zákona, právní stát, totiž nahrazují detailní regulace lidského života.
Vláda zákona je možná, jen pokud průměrně vzdělaný a inteligentní občan ví, co je zákon – co je zakázané a povolené. Přitom pro něho platí, že to, co zákon nezakazuje, je povoleno. Neví-li to a musí neustále nahlížet do nových zákoníků, nejde o vládu zákona, ale o regulační džungli. Smyslem zákona je vymezit legální rámec společnosti, přičemž pro stát, státní moc, platí opačné pravidlo než pro občana – vše, co zákon nepovoluje, je zakázané.
Barry Goldwater (1909–1998), americký konzervativní senátor a v roce 1964 kandidát za Republikánskou stranu na prezidenta, řekl: „Nepřicházím, abych odhlasoval nové zákony, ale zrušil staré – zbytečné a škodlivé a ty, jež přijdou daňové poplatníky na mnoho peněz. Obviní-li mě poté někdo ze zanedbávání zájmů svých voličů, řeknu mu, že dle mne je jejich hlavním zájmem svoboda, pro niž dělám vše, co je v mých silách!“
Kontrola
Mnohem důležitější než zákonodárná role parlamentu je jeho kontrola výkonné moci. V naší parlamentní, nikoli prezidentské demokracii platí, že vláda, výkonná moc, má být odpovědná dolní komoře parlamentu, který ji jako celek kontroluje. Tato jeho kontrolní role se neodehrává primárně hlasováním o vyslovení důvěry, či nedůvěry vládě – to je jen vrchol této role –, nýbrž schvalováním rozpočtu a činností kontrolních výborů a komisí.
Mnohem důležitější než zákonodárná role parlamentu je jeho kontrola výkonné moci
Schvalování rozpočtu je nejdůležitější pravomocí parlamentu a spočívá v ní jeho největší síla. Může vládě odmítnout poskytnout finanční prostředky, přičemž její výdaje i ministerstev musí schválit. Toto schvalování rozpočtu je jednak největší pákou parlamentu na vládu, jednak vrcholným svátkem parlamentního roku. Neschválením rozpočtu může vládu trestat i přinutit ke změně politiky.
Parlamentní kontrolní výbory a komise zvou státní úředníky „k výslechu“ o jejich práci. Na základě toho si pak parlament může vytvořit názor, jak vláda funguje. Například v USA či v Polsku mají tyto výbory právo chtít, aby státní úředníci vypovídali pod přísahou, a pokud úmyslně lžou, jde o trestný čin. Tím může parlament kontrolovat exekutivu, což je důležité především u represivních státních orgánů.
Reprezentativní role
Třetí role parlamentu – reprezentativní, tedy představitele celého národa, všech jeho podstatných částí a politických názorů – není z krátkodobého hlediska stejně důležitá jako jeho kontrolní role. Z dlouhodobého hlediska však má pro stabilitu země a loajalitu jejích občanů k politickému režimu obrovský význam. Proto je třeba, aby parlament měl dvě komory volené v jiné době a ideálně i odlišnými volebními systémy.
Pro loajalitu občana k režimu a vládě není podstatné, aby jeho názor byl většinový a převládal, ale aby byl vždy v parlamentu zastoupen
V parlamentu by měly být zastoupeny všechny politické názory – kromě naprosto marginálních. Občan od demokracie očekává, že jeho politický názor bude mnohokrát součástí nejen vládní většiny, ale i opoziční menšiny.
Pro loajalitu občana k režimu a vládě není podstatné, aby jeho názor byl většinový a převládal, ale aby byl vždy v parlamentu zastoupen – aby se názorově mohl ztotožnit alespoň s jedním poslancem či senátorem, a čím jich je víc, tím samozřejmě lépe. (Pokud žádný takový názor není, nezbývá mu než kandidovat a zastupovat svůj názor a obdobně smýšlejících sám.)
Tři škodlivé procedury
Parlamentarismu škodí tři politické procedury – referendum; omezení imunity poslanců a senátorů; a zkrácení času na jejich projevy. Nepřímá demokracie neboli rozhodování parlamentem není lepší formou vládnutí než přímá demokracie – rozhodování referendy –, protože by poslanci či senátoři byli rozumnější, morálnější či ctnostnější než zbytek populace. To v žádném případě, neboť jsou odrazem voličů. (Jsou-li mezi voliči gauneři, pak jsou i mezi zastupiteli. Jsou-li mezi voliči světci, pak je jich několik i mezi zastupiteli.)
Největší výhoda parlamentní demokracie spočívá ve zvažování, odborné a věcné diskusi, jež se nejčastěji odehrává ve výborech; na plénu se jen hlasuje. Takovou diskusi nelze vést za účasti celé populace, ale pouze v omezeném počtu lidí. Zvažování sice nezaručuje nejlepší řešení, ale z dlouhodobého hlediska tuto možnost zvyšuje.
Proto by stoupenci referend místo nich měli spíše prosazovat, aby o otázce v referendu rozhodlo 281 náhodně vybraných českých občanů – stejně jako má členů Parlament ČR. Ti by byli zhruba na dva měsíce uzavřeni do budovy, kde by měli k dispozici všechny analýzy a stanoviska pro a proti dané otázce, a po diskusi by o ní hlasovali. Bylo by to levnější než referendum a daný účel splnilo. Není však třeba vybírat ke každé nové otázce 281 lidí, protože disponujeme stejným počtem členů parlamentu.
Imunita poslanců a senátorů není privilegiem, ale ochranou menšinových politických názorů. Čím menší imunita, tím snadněji lze opoziční poslance a senátory zastrašit. Čím větší imunita, tím větší ochrana menšinových postojů. Pro zkrácení času na projevy poslanců a senátorů pak hovoří, že trvají mnoho hodin, jsou monotónní a bezobsažné.
Problémem však nejsou projevy poslanců a senátorů samy o sobě, ale za prvé to, že dnešní zastupitelé neumějí mluvit, protože zanedbávají výuku rétoriky. A za druhé to, že nikdo nechce nikoho přesvědčit, přičemž se ani nikdo nechce nechat přesvědčit. Projevy jsou jen z nutnosti – vláda si mele své a opozice také. A poslanci hlasují podle stranické disciplíny.
Zlatý věk
Tak tomu vždy nebylo. Ve zlatém věku parlamentarismu a parlamentní rétoriky – v 19. století – se poslanci snažili své kolegy přesvědčit a často se jim to dařilo. Chce to však umět hovořit a naslouchat argumentům.
Ve zlatém věku parlamentarismu a parlamentní rétoriky – v 19. století – se poslanci snažili své kolegy přesvědčit a často se jim to dařilo
Nejslavnější doba amerického Senátu byla v první polovině 19. století, před válkou Severu proti Jihu. Mluvil-li tehdy některý z trojice senátorů John Calhoun (1782–1850), Henry Clay (1777–1852) a Daniel Webster (1782–1852), všichni jim naslouchali, přičemž často přesvědčili nejen své váhající či nerozhodné kolegy, ale i oponenty. Jejich občas několikahodinové rétorické výkony změnily historii, politiku i směřování USA a rozhodovaly o občanské válce či o míru a zachování Unie.
Když Benjamin Disraeli (1804–1881), tehdy britský ministr financí v konzervativní vládě hraběte Derbyho, v prosinci 1852 obhajoval rozpočet, byl by jej nejspíše obhájil a vláda by si udržela parlamentní většinu, ale poté, co domluvil, povstal jeho protivník z opoziční Liberální strany William Gladstone (1809–1898) a v dvouhodinovém projevu rozpočet rozcupoval. V důsledku Gladstonova projevu se Derbyho koalice rozpadla, vznikla nová koalice hraběte Aberdeena, v níž se ministrem financí stal Gladstone.
Náhrada akciovou společností
Sním o tom, že poslanci a senátoři nebudou hovořit jen z nutnosti, ale budou se snažit přesvědčit své kolegy. A pokud se jim bravurním rétorickým výkonem podaří získat na svou stranu představitele opačného názoru, bude to svátek demokracie.
Možná by bylo lepší parlament zrušit a nahradit akciovou společností, v níž by každý předseda sněmovní politické strany hlasoval na základě mandátů
Chce to však, aby parlament nebyl záležitostí rutiny, neexistoval předpis, kolik minut smí poslanec či senátor hovořit – „odkecal“ si to a už „neotravoval“ –, a aby hlasovací mašinérie přestaly schvalovat předem dohodnuté bez ohledu na rozpravu.
Pokud se to nestane, možná by bylo lepší parlament zrušit a nahradit akciovou společností, ve které by každý předseda sněmovní politické strany hlasoval na základě mandátů, jež získala ve volbách. Žádní poslanci by nebyli třeba a straničtí lídři by bez rozpravy oznámili: „Všemi svými hlasy hlasuji pro/proti návrhu.“
Ušetřil by se tím sice čas, ale parlamentarismus by to nebyl. Byla by to vláda oligarchie.