Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

O ztraceném eseji takřka škrétovském – 2. díl

  6:48
O ztraceném eseji takřka škrétovském – 2. díl

Pražská Národní galerie uchystala radostný svátek. V obou jízdárnách – Hradní i Valdštejnské – probíhá opulentní výstava Karla Škréty otevřená ke čtyřstému výročí umělcova narození. Oproti výstavě z roku 1974 je pojednána v nepoměrně širším záběru. Prezentuje se tu nejen Škrétovo malířské i kreslířské dílo v co největší možné úplnosti, zdůrazněn je navíc i historický a umělecký kontext, objevují se – vypůjčená ze zahraničních sbírek – díla Škrétových současníků. Expozice je doplněna filmem, vyšla i vyčerpávající monografie–katalog, která je – vzhledem k úrovni zpracování co se týče odbornosti, obsažnosti i výběru a kvality reprodukovaných děl, jakož i luxusní grafické úpravy – k dostání takřka za hubičku. Bravo!

Škrétovy jízdárny

Ve Valdštejnské jízdárně najdeme díla Škrétových začátků, odkazy na umělecké předchůdce i současníky, pak slavné práce vzniklé po příchodu do Prahy, jimž samozřejmě dominuje Škrétův popobraz – červenomodrobílá harmonie sv. Martina. Nechybí ani Svatováclavský cyklus ve své rustikalitě a lapidárnosti později ovlivňující například A. Machka či M. Alše. Potěší nás i portrét rodiny brusiče drahokamů D. Miseroniho, jakýsi tajuplný a zároveň zpětný hold manýrismu. Je zajímavé, jak málo se upozorňuje na kompoziční vztažnost mezi tímto dílem a Vélazquezovými Přadlenami.

Výstava představuje i Škrétu kreslíře ujasňujícího si v kresbách nejen vlastní záměry, ale připravujícího předlohy pro grafické reprodukování děl cizích. Nechybí ani poukaz na spolupráci s V. Hollarem. Celou „Valdštejnskou“ expozici doplňují dobové předměty a písemnosti a je zde zmapována i historie proměn úhlu z pohledu na malířův odkaz.

Postupem času se přišlo na to, že domnělý eklekticismus je vlastně malířovou předností

V Jízdárně Pražského hradu se setkáváme s velkorysými řešeními oltářních obrazů jako například Nanebevzetí Panny Marie z Týnského chrámu či Kamenování sv. Štěpána z Litoměřic. Je zde vystaven i proslulý Karel Boromejský uzdravující nemocné morem či mistrovské portréty. Hluboce zapůsobí, jakoby upředen ze světelných vláken v nervní inteligenci prožitku i podání, Pašijový cyklus z pozdního období. Celou expozici doplňují, ostatně jako ve „Valdštejnu“, sochy Škrétova souputníka J. J. Bendla, obrazy J. J. Heinsche a zejména A. Stevense ze Steinfelsu.

Je zajímavé porovnat na několika totožných kompozicích práci obou malířů. Tam, kde je Stevens jaksi hmotovější a jeho objemy autonomnější, ohraničenější, seversky uzavřenější vůči prostoru, Škréta pracuje s prostorem jakožto otevřenou entitou, v níž se všechno, vázáno pružnou barevnou skvrnou, vzájemně prostupuje.

Jen domnělý eklekticismus

Karel Škréta se řídil ve výběru malířských prostředků především zadáním i tématem. Používal mnoho postupů. Snad proto se v určitých obdobích objevily výtky obviňující ho z eklekticismu a neschopnosti udržet „styl“. Postupem času se ale přišlo na to, že domnělý eklekticismus je vlastně malířovou předností, výrazem bohatství a kreativity ducha schopného reflektovat, syntetizovat a nacházet tvar pro nejrozmanitější smysluplné podněty. Budujícího pevnou a pestrou základnu pro následovníky. Vždyť bez Škrétových temnosvitných obrazů si stěží dokážeme představit dramatiku děl P. Brandla. A V. V. Reiner by také bez Škrétova přínosu hledal cestu stoupající až k barevným, tvarově a kompozičně rozpoutaným freskovým orgiím na stropech chrámů a paláců a také k barokní krajinomalbě daleko pomaleji a klopotněji.

Ostřím pohledu, smyslem pro hmotu a realismem svých portrétů ovlivnil Škréta mnohé následovníky Kupeckým počínaje a K. Purkyněm zdaleka nekonče. Ozvuk smyslu pro zdánlivě klidný tvar po okraj napěchovaný vnitřním napětím nacházíme v díle F. M. Brokoffa, od nějž vede přímá cesta k J. V. Myslbekovi, J. Štursovi a dále až k H. Wichterlové či Jiřímu Seifertovi. Pozdní Pašijový cyklus jako by si přes propast času podával ruce s některými temnosvitnějšími díly pozdního období J. Šímy... A všimněme si například zezadu namalovaného anděla na obraze Sv. Václav ochránce Prahy, za něhož by se nemusel stydět ani A. Renoir či P. Bonnard.

A Národní galerie? Opět potvrdila svoji smysluplnost. A skvěle.

Nastala doba banality

Tak takhle nějak přibližně vypadal obsah onoho ztraceného eseje, co vám tu klopotně vyprávím. Je fuč, vzala ho vlna, uplaval. Sedíme na lávovém balvanu, naproti čtyřkilometrový, na špičce posněžený obrys Teide, oslepivé pršky pěny letí vzduchem, tvoří se bílé hřbety vln, je slyšet pláč delfínů, odkudsi se přes nekonečnou pláň blíží bouřka, oceán syčí a uhýbá jejím šátrajícím pavoučím nohám.

Umění skončilo jako zmatená předražená děvka tonoucí v banálních hláškách celebrity z bulváru

Měl by ses vrátit, Matteo, novověk skončil, nastala doba banality. Svět úpí pod tíhou zbytečností, prohýbá se stlačován horami anonymních prefabrikovaných věcí a polotovarů bez duše. Člověk přestal být mírou čehokoli, je dobrý leda jako položka pro využití. Bojí se snu, ostatně už skoro neví, jak se takový sen – má-li se tyčit kolmo, svítit a být k užitku ostatním – vlastně sní. Nástroje, které tomu napomáhaly, si člověk polámal a pokazil.

Mám na mysli zejména ty nespočitatelné a nepředvídatelné, jako je například umění. To prošlo mnoha vlnami citu a rozumu, z té poslední se vynořilo coby informace. Bezmála století referuje o sobě samém, sto let se natřásá před vlastním zrcadlem a zdůrazňuje vlastní důležitost. Skončilo jako zmatená předražená děvka tonoucí v banálních hláškách celebrity z bulváru. Tudy cesta snu nevede. Sen není ve věcech samých.

Nepřijde s palmovým listem, co přeplul oceán utržen v Riu větrem či nějakým slovenským turistou, není ani v mračnu rudého prachu spěchajícím od Sahary, nepřinesou ho Marťani, sen je přece jen v každém z nás. A spí. Hluboce. Je naší spící mírou. Pláčou delfíni, Matteo, je čas. Není co střežit, běž si hrát. Jestlipak víš, jak dělá rejnok? Rejnok, to je taková malá snídaně Nicoly Tesly. Potvora. Dneska jsem ho viděl u velké bóje. Nebo to byla jen plastová láhev? Nevím. Vítr zvedl vlny a ty se s hukotem tříští o lávové útesy na březích průlivu. V místech, kde to kdysi všechno začalo.

Přečtěte si O ztraceném eseji takřka škrétovském – 1. díl