O rovnostářství aneb Jak (ne)měřit kvalitu vysokých škol

Bylo by pěkně mít v Česku pár univerzit světových kvalit a vysokého mezinárodního renomé. Nejde však o to, aby nejnadanější Češi nemuseli utíkat za špičkovým vzděláním do zahraničí. Takové školy by se staly magnetem pro renomované akademiky z celého světa včetně Čechů, kteří ve světě získali top vzdělání, cenné zkušenosti a unikátní osobní kontakty. Mít jen pár špičkových mezinárodně založených univerzit, které by lákaly nejchytřejší studenty z celého světa, o které se dnes vyspělý svět přetahuje. Výzkumné univerzity, které by jako mucholapky přitahovaly významné nadnárodní inovační firmy a jejich vývojová centra, kterých je nás stále jako šafránu.

Jenomže o něčem takovém si můžeme nechat jenom zdát. Změně poměrů brání extrémně vysoká závislost našich vysokých škol na veřejném financování od státu, který má a bude mít hluboko do kapsy. Navíc je ruka státu extrémně rovnostářská. Je to i proto, že o kvalitě škol má dnes stát, potažmo ministerstvo školství, jen velmi mlhavé informace. Změnit dlouho zavedené poměry je však obtížné. Podprůměrných je totiž vždy většina – a ta se potřebným změnám dokáže účinně bránit.

Soukromé školy bez šance

Soukromé vysoké školy v následujícím pojednání vynechám. V postkomunistické zemi mají za sebou příliš krátkou historii, vznikly na zelené louce bez pomoci státu či filantropů a jsou zcela odkázány na to, co si samy vydělají. Na průnik do světové univerzitní ligy mají šance nízké až nulové.

První housle u nás prostě hrají a zřejmě budou hrát vysoké školy veřejné. Ty naopak žijí z veřejné finanční podpory téměř výhradně. Dostávají ji na výuku, výzkum i na investice. A stát mezi ně většinu této podpory rozděluje rovnostářsky s minimálním ohledem na kvalitu. Rovnostářské financování špičkovou světovou kvalitu ve vědě a vzdělávání neumožňuje, ani k ní nemotivuje. Takže nakonec ani není divu, že se naše školy kvalitativně zas až tak moc neliší. A školné, které by dobrým a poptávaným školám poskytlo dodatečné prostředky na rozvoj, je u nás tabu.

Financování vzdělávací činnosti

Ministerstvo školství rozděluje vysokým školám na vzdělávací činnost ročně kolem 16 miliard korun institucionální podpory. Formulka, tedy spíše formule zabírající desítky stránek textu, kterou se školám peníze rozdělují, se spíše jen tváří, že v ní kvalita školy hraje nějakou roli. Podle údajné kvality, tedy takzvaných indikátorů kvality a výkonu, se rozděluje pouze 22,5 procenta prostředků, tedy něco málo více než pětina. Jenže ony indikátory souvisejí s kvalitou velmi nedokonale, pokud vůbec. Posuďte sami.

• Největší váhu (32 %) má zaměstnanost absolventů. Přesněji jde o míru nezaměstnanosti čerstvých absolventů vysokých škol. Údaj je standardizován, aby se omezil význam rozdílných podmínek na místním trhu práce, kde škola působí. Jenomže v Česku je míra nezaměstnanosti vysokoškoláků, včetně čerstvých absolventů, dlouhodobě poměrně nízká a školy a obory se od sebe v míře nezaměstnanosti čerstvých absolventů moc neliší. Pozorované rozdíly jsou do velké míry dány profesními, tedy oborovými specifiky a tím, jaké studenty škola nabírá. Příznačné je, že nižší míru nezaměstnanosti absolventů vykazují školy soukromé. Mnohdy to ovšem není díky jejich vyšší kvalitě, ale tím, že na ně ve větší míře chodí studenti s pracovní zkušeností. Výjimkou je výrazně vyšší nezaměstnanost čerstvých absolventů uměleckých oborů. Ale těch je pomálu a je to příběh o svobodných povoláních. Samotnou kvalitu škol prostě míra nezaměstnanosti u nás neměří. Přesto má ve vzorci rozdělujícím bonus za kvalitu třetinovou váhu.
• Druhou největší váhu (26 %) mají výsledky výzkumu, vývoje a inovací. To zní na první přečtení slibně, ale pod pokličkou se bohužel skrývají takzvané kafemlejnkové body. O absurditách hodnocení podle kafemlejnku již byly popsány gigabajty webů. Není tajemstvím, že více než polovinu výzkumných výstupů kafemlejnek boduje paušálně, tedy kus od kusu, bez ohledu na kvalitu. A pokud se část bodů podle odhadované kvality výstupů boduje, nezohledňují se mezioborové rozdíly, takže se sčítají hrušky a jablka. Bodované výsledky navíc zahrnují spoustu pseudovědeckého a nevědeckého smetí, které dosud nikdo neměl chuť a sílu vyřazovat.
• Ještě smysluplnou váhu má počet studentů vyslaných (11 %) a přijatých (11 %) v rámci mobilitních programů. Mezinárodní výměnné pobyty studentů jsou jistě dobrá věc. Ale jako ukazatel kvality vysílající vysoké školy je jejich počet na pováženou. Vůbec není jasné, jak počet výjezdů na mobility souvisí s kvalitou školy. Mobility se účastní studenti dobrých i špatných fakult. Návštěvnost zahraničních studentů u nás je zase dána spíše atraktivitou místa, kde se škola nachází, než kvalitou školy samotné a oborem. Navíc těch pár drobných, které škola za mobilitní aktivity získá navíc, stěží pokryje zvýšené náklady na ně (20 % krát 11 % představuje pouhá 2,2 % navýšení na studenta).

Zbylé používané ukazatele „kvality“ mají tak nízkou váhu, že už nestojí za řeč. Svou absurditou si však o zmínku koleduje kvalifikační struktura akademických pracovníků (2 %). V podstatě jde o počet profesorů a docentů vysoké školy. Tyto počty nemohou vyjadřovat kvalitu školy ani náhodou, protože kritéria udělování profesur a docentur si stanovuje každá škola sama. Proto se také náročnost kritérií napříč školami velmi liší. Více méně platí, že čím horší a provinčnější škola či fakulta, tím nižší nároky na udělování docentur a profesur si stanovuje. Váha ukazatele ve vzorci je pouze dvě procenta, takže by se to dalo přejít mlčením. Jenže tento ukazatel má spolu s body z kafemlejnku velmi vysokou váhu v jiném kritériu, které stanovuje stropy počtu státem dotovaných studentů školy.

Navzdory dlouhému seznamu ukazatelů údajné kvality a složitým vzorcům stát ve výsledku školám na jednoho studenta posílá dotace ve velmi podobné výši a rozdíl ve finanční podpoře mezi nejlepší a nejhorší školou představuje jen několik procent. Tabulka níže uvádí průměrný normativ na studenta přepočtený tak, aby srovnání škol různého oborového zaměření neovlivňovaly takzvané koeficienty ekonomické náročnosti. (Výrazněji se od průměru směrem nahoru odlišuje Univerzita Karlova, ale s ohledem na výrazně vyšší ceny a platy v Praze je na tom vlastně hůř než regionální univerzity. Rozdíly mezi školami se pohybují v řadu jednotek tisíc.)

A teď si představme dvě diametrálně rozdílné školy:

• Na jedné se dominantně učí anglicky a v dalších světových jazycích, špičkový výzkum tam dělají a magistry a doktorandy učí kvalitní akademici z různých koutů světa. Taková škola od státu na studenta dostane zhruba 33 tisíc korun ročně.
• Jiná škola, kde incestně najatý vlastní absolvent nudně a neznale česky předčítá powerpointovou prezentaci zděděnou po vlastních učitelích, dostává na studenta zhruba 30 tisíc korun ročně.

V takovém systému se samozřejmě nikomu o kvalitu moc usilovat nechce. A když už by chtěl, babo raď, jak má v takovém systému náklady na vyšší kvalitu pokrýt. I proto se naše vysoké školy kvalitou až zas tak diametrálně neliší. Takže nakonec je vlastně namístě i ta hodně rovnostářská veřejná podpora. Pes se prostě drží za ocas.

Financování výzkumu

Podobná je situace v případě státní podpory výzkumu. Je to stěží uvěřitelné, ale naše vysoké školy ze soukromých zdrojů na výzkum a vývoj nezískávají téměř nic. Zda je příčinou nízká kvalita a relevance výzkumu, uzavřenost a nezájem škol nebo naopak firem, nebo zda si firmy najímají raději jednotlivé výzkumníky, je velké téma na výzkum. Výzkum na školách prostě stojí a padá s jeho veřejnou podporou.

Ministerstvo školství školám na institucionální podpoře ročně rozděluje kolem pěti miliard korun. Jenomže o tom, kolik vysoká škola dostane, opět rozhoduje již zmíněná kafemlejnková trojčlenka. Vznešeně se tomu říká institucionální podpora na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné organizace na základě zhodnocení jí dosažených výsledků.

V tomto případě je mezi body a penězi přímá úměra. Kafemlejnek sice v některých oborech kvalitu výzkumu kapíruje a podporuje, ale v jiných činí přesný opak. Zároveň vytváří velmi silné motivace k podvádění a realizaci a vykazování pseudovýzkumu ve velkém. Takže co slabé školy nezvládají v kvalitním výzkumu, to se snaží dohnat pseudovýzkumem. A daří se jim to.

Bez motivace

S vyšší kvalitou vzdělávání i výzkumu jsou samozřejmě spojené vyšší náklady. Rovnostářské financování však školám za vyšší kvalitu přináší minimum peněz navíc. Takže je k vyšší kvalitě nic nemotivuje. Stačí, když si škola nějak zajistí studenty, a peníze od státu již tečou samy. Není potom divu, že mnohé školy jsou ochotné přijmout každou živou duši bez ohledu na to, zda na studium má, či nemá, zda studium myslí vážně, nebo jen tak z plezíru. A když už není studenty kde brát, přijdou vhod ti ze zahraničí, které stát školám dotuje jako ty české, kus jako kus.

Skoncovat s rovnostářským financováním vysokého školství je však krajně obtížné, protože ministerstvo školství, které peníze rozděluje, nedokáže systematicky a věrohodně rozlišit, kde kvalita je, a kde není. Zavedený akreditační systém totiž ověřuje pouze splnění základních, tedy minimálních kvalitativních předpokladů. Navíc namnoze opět podle formálních kritérií, jako jsou například počty docentů a profesorů. Akreditační komise se dnes mnohem více dívá do papírů a málo monitoruje, jak školy skutečně každodenně fungují, jaká je kvalita diplomových a habilitačních prací, jaká je náročnost zkoušek a reálná kvalita výuky. Ministerstvo by se mohlo o něco více spoléhat na hlasování nohama uchazečů o studium.

Jenomže těm a zaměstnavatelům stále zoufale chybějí věrohodné informace. Zkuste si třeba porovnat magisterská studia ekonomie po stránce struktury přijímaných studentů, délky a úspěšnosti studia, úspěšnosti absolventů, podílu zahraničních akademiků, kvalitě výzkumu a podobně... spláčete nad výsledkem, protože takové informace neseženete. O kvalitě studia na té které fakultě se tak studenti dozvídají spíše z doslechu, a až když na škole začnou studovat. O zřízení internetově veřejně přístupného, uživatelsky nastavitelného informačního systému o studiu na součástech vysokých škol se hovoří již léta, ale stále nic.

Dokud se nepodaří zavést řádné externí hodnocení výsledků a fungování vysokých škol a jejich součástí a dokud nebude mít o jejich fungování veřejnost více věrohodných a srovnatelných informací, nebude možné s rovnostářským způsobem financováním skoncovat. Zavedení řádného hodnocení však brání nedostatečná vůle a občas i aktivní odpor na straně škol a „akceschopnost“ na straně ministerstva školství. Je naivní očekávat, že akademickou komunitou volené vedení vysokých škol a fakult bude s pořádným hodnocením nadšeně souhlasit nebo za něj lobbovat. O kvalitě ve vědě a ve výuce se prostě všeobecným demokratickým hlasováním nic pořádného nedozvíte. Zkuste se například poptat a dejte mi vědět, když něco zjistíte, zda se nějaká fakulta či vysoká škola nechala v posledních letech nezávisle externě zhodnotit...

Rozdílnost svazuje

Rovnostářství se v našem vysokém školství daří i kvůli rozdílům uvnitř škol, tedy mezi fakultami a katedrami. Hlasy z ostrůvků špičkové výuky a výzkumu uvnitř škol jsou zpravidla přehlasovány. I proto je tak obtížné naše vysoké školy jako celek rozškatulkovat podle kvality a provozovat je v různých režimech financování, řízení a hodnocení, jak snad ještě zamýšlí dlouho připravovaná novela vysokoškolského zákona...

Dostatečně silná vůle ke změnám se v akademickém sektoru sama od sebe zřejmě nezrodí. Seznam toho, na čem se reprezentace akademických obcí shodnou, je mnohem kratší než seznam toho, s čím nesouhlasí. Impuls ke změně by musel přijít zvenku. Může však přijít pouze od politické reprezentace, tedy od parlamentu a vlády, kteří zastupují voliče a daňové poplatníky. Jenomže politická reprezentace se o problematiku vysokých škol moc nezajímá a většinově jí moc nerozumí. Je občas schopna vymýšlet, jak se do systému politicky nabourat, to ale zlepšení neslibuje.

Jistou šanci skýtá postupné zavádění solidního hodnocení. Nejdříve asi sebehodnocení škol, potom externí. Až budou k dispozici věrohodnější informace o rozdílech v kvalitě, budou systémové změny možná snadnější. To však může být běh na přinejmenším deset let, který by navíc vyžadoval politickou stabilitu. O té si však dosud můžeme nechat jenom zdát.