Dalo se to čekat. Rozsudek nad členkami Pussy Riot zvedl stavidla hněvu tvůrců veřejného mínění. Pohoršení nad údajně politicky motivovaným procesem hltí stránky novin, časopisů, plní éter rozhlasových a televizních vln. Opět se ukazuje, že velký počet médií ještě neznamená názorovou pluralitu.
Stejně jako se mohla přetrhnout v ujišťování veřejnosti o ušlechtilosti motivů pořadatelů Prague Pride a krásách životního stylu homosexuálů, se až na jednu či dvě výjimky (jednou z nich je článek Jana Schneidera na ČESKÉ POZICI) vyjadřují poněkud monotónně i při hodnocení soudního procesu s třemi ruskými anarchofeministkami. V čem spočívá toto selhání „hlídacích psů demokracie“?
Tři polopravdy a omyly
Stejně jako v jiných případech na vině je selektivní výběr informací umožňující jejich manipulativní zřetězení za účelem předem daného závěru. A ten zní: Putinův režim je obludný, v Rusku neexistuje svoboda slova, a proto jsou členky Pussy Riot obětí zvůle a politického útlaku. Z toho následně vyplývá, že každý, kdo na odsouzené nepohlíží jako na hrdinky bojující i za naše práva, je nepřítelem svobodné a spravedlivé společnosti.
Takto zdeformovaný mediální svět se řídí principem „účel světí prostředky“, a proto se čtenářům či posluchačům určité informace nesdělí, či se významově posunou, a když ani to nezabere, uměle se vytvoří. A může-li se těmito metodami vést „válka proti terorismu“, proč by se nedaly využít i v informační válce proti putinovskému Rusku?
Uveďme nejčastěji omílané polopravdy či omyly:
- Pussy Riot je dívčí punková kapela prosazující právo na svobodu slova.
- Protest Pussy Riot byl zaměřen primárně proti Putinovi a jeho politice.
- Na jednání Pussy Riot nebylo nic nezákonného a rozsudek neodpovídá normám civilizovaného světa.
Mýtus dívčí punkové kapely
Pussy Riot není hudební kapela ve vlastním slova smyslu, ale odnoží radikální anarchistické skupiny Vojna (Válka). Od jiných se liší tím, že k prosazování svých politických cílů používá i hudbu, v tomto případě punk. Skupinu Vojna založili v roce 2008 studenti filozofie Lomonosovy univerzity a zakládá si na tom, že působí ilegálně. Nejde jen o to, že není oficiálně registrovaná, ale i o to, že úmyslně porušuje zákony Ruské federace včetně těch, které jsou běžné v každém jen trochu civilizovaném státě. Všechny její akce se odehrávají bez předchozího ohlášení a zpravidla na místech ve vlastnictví či správě cizích osob či jiných subjektů.
Je zavádějící psát o Pussy Riot jako o hudební skupině, jejímž jediným proviněním proti mravům je punková „modlitba“ vyzývající Bohorodičku k vyhnání Putina z Kremlu
Aktivisté Vojny jsou známí také tím, že používají veřejný prostor k útoku na hodnoty a instituce spjaté s ruskými a obecně evropskými duchovními a civilizačními dějinami, jako jsou rodina či církev. Za hlavní prostředky ideologického boje volí obscénnost, jež má šokovat, urážet a podkopávat ustálené představy, co je v oblasti lidského soužití normální. Do povědomí veřejnosti vstoupili v roce 2008, v předvečer prezidentských voleb v Rusku, jejichž vítězem se stal Dmitrij Medveděv. V jednom z moskevských muzeí tehdy souložilo pět nahých párů včetně pokročile těhotné Naděždy Tolokonnikovové, jedné z odsouzených členek Pussy Riot.
V samoobsluze, za přítomnosti dětí, si jedna z aktivistek zanesla do své vagíny zmrzlé kuře a odkráčela s ním ven. Obě akce měly sice politický podtext, primárním motivem však bylo vzbudit pohoršení v takzvané měšťácké společnosti kladoucí překážky širší společenské revoluci. Při jiných příležitostech převraceli policejní automobily i s policisty, útočili na ně zápalnými lahvemi či je polévali vlastní močí, házeli živé kočky na zeď McDonald‘s či okupovali supermarkety a ničili zboží. Je tedy zavádějící psát o Pussy Riot jako o hudební skupině, jejímž jediným proviněním proti dobrým mravům je jakási punková „modlitba“ vyzývající Bohorodičku k vyhnání Putina z Kremlu.
Urážka pravoslavné církve
Píseň, kterou měla Pussy Riot zpívat v Chrámu Krista Spasitele, se Putinovi věnuje jen okrajově. Celkově totiž vyznívá jako úmyslná urážka ruské pravoslavné církve a jejích představitelů.
Vezmeme-li však v úvahu i gesta vystupujících „umělkyň“, je zřejmé, že předmětem zesměšnění měli být i prostí věřící. Ideologie, kterou Pussy Riot a jejich spojenci šíří, vychází z tradic ruského nihilismu a anarchismu.
Ideologie, kterou Pussy Riot a jejich spojenci šíří, vychází z tradic ruského nihilismu a anarchismu
Její stoupenci nevedou „svatou válku“ pouze proti Putinovi, ale proti každému řádu vycházejícímu z tradičních představ o rodině, společnosti a uplatňování křesťanských hodnot ve veřejném životě. Odporovalo by proto spravedlnosti, kdyby stát k cílené demontáži samotných základů takového řádu nečinně přihlížel.
Svoboda slova?
Pussy Riot, Vojna a podobné organizace si zakládají na tom, že svou činností porušují zákony a normy stanovené politickou či duchovní autoritou, kterými z principu pohrdají. Proto ke svým předem neohlášeným provokacím a výtržnostem volí místa v užívání všech či ve vlastnictví soukromých subjektů. Při jednotlivých performancích je tedy porušované právo na soukromé vlastnictví či se odehrává obscénní výtržnictví před veřejností včetně dětí a mladistvých.
Zákony na ochranu veřejného pořádku či proti hanobení regulující svobodu slova a projevu a chránící jednotlivce i skupiny obyvatel před urážením a verbálními útoky jsou dnes uplatňovány ve všech evropských státech i USA. Například britský trestní zákoník umožňuje, aby bylo výtržnictví spojené s hanobením některé skupiny obyvatel trestáno až do sedmi let odnětí svobody. A pokud jsou při něm ničeny i cizí věci až 14 lety vězení.
Pussy Riot a podobné organizace si zakládají na tom, že svou činností porušují zákony a normy stanovené politickou či duchovní autoritou, kterými z principu pohrdají
V Německu i jiných státech jsou odnětím svobody trestané osoby popírající oficiální výklad druhé světové války. Jestlipak by hvězdy světového showbyznysu a českého undergroundu sjednocené podporou Pussy Riot vystoupily na podporu neonacistické kapely, jež by byla souzena za to, že vtrhla do památníku Jad Vašem a vyřvávala: „Hospodine, vyžeň Netanjahua!“ Také by šlo o útok na svobodu slova?
Zhruba před dvěma týdny umístil někdo do vchodu mešity ve francouzském Montaubanu dvě prasečí hlavy. Starosta města a téměř celý francouzský tisk tento incident odsoudili jako blasfemický a žádají jeho přísné potrestání. Proč titíž lidé a jejich tamtamy volají po osvobození násilně jednajících anarchofeministek, ale protiislamistického „umělce“ nechávají na holičkách?
Proti křesťanství a jeho hodnotám
Že nejsou aktivity organizací, jako je Pussy Riot, primárně zaměřené proti jednotlivým politikům, ale proti křesťanství a z něj vycházejícím hodnotám, svědčí i to, že na protest proti odsouzení členek Pussy Riot porazily obnažené ukrajinské feministky z hnutí Femen kříž postavený zakarpatskými uniaty na památku umučených a popravených obětí sovětské NKVD. A celý pokrokový svět k tomu mlčí. Mlčí, protože souhlasí, chtělo by se dodat na adresu novinářů a pokrokových aktivistů obviňujících prezidenta Václava Klause z podpory Putina, protože se nepřipojil k hlasům odsuzujícím výši trestu nad ruskými chuligánkami.
O skutečné povaze a ideové orientaci Pussy Riot svědčí i to, že únorový incident se odehrál v chrámu symbolizujícím odklon postsovětského Ruska od militantního ateismu a komunismu k pravoslaví a obnovenou spolupráci světské a duchovní moci. Chrám Krista Spasitele postavený na poděkování za záchranu Ruska před napoleonskými vojsky nechal Stalin zbourat, aby byl nahrazen velkolepým Palácem Sovětů.
Aktivisté Vojny s podobnými procesy předem kalkulují a doufají, že i jejich prostřednictvím a s finanční a mediální podporou ze zahraničí dosáhnou svých politických cílů
Nakonec však vybudován nebyl a na místě, které svým významem připomíná naši svatovítskou katedrálu, vyrostl obří otevřený bazén Moskva. Již na sklonku sovětského režimu byl položen základní kámen k výstavbě nového chrámu a díky příspěvkům obyčejných věřících jej bylo možné na konci devadesátých let dokončit a slavnostně vysvětit.
Politický proces v jiném smyslu
Proces s Pussy Riot je opravdu politický. Nikoli však v tom smyslu, jak o něm referují liberální či rusofobní média. Aktivisté Vojny a spřízněných organizací s podobnými procesy předem kalkulují a doufají, že i jejich prostřednictvím a finanční a mediální podpory ze zahraničí dosáhnou svých politických cílů. Těmi jsou zánik Ruska relativně nezávislého na „světovém společenství“ a hrdého na své tradice a spolupráce světské a duchovní moci podporující konzervativní mravní a společenské hodnoty.
Nemusíme být stoupenci ruského prezidenta Vladimira Putina, ba dokonce ani ruského pojetí politiky či vztahu státu a církve, abychom si uvědomili, že v tomto hysterickém protiputinovském tažení jsou ve hře i naše svobody a státní suverenita.