Vladimír Franz, jeden z možných kandidátů přímé prezidentské volby, byl 18. září hostem podnikatelského Golem Clubu. Jeden ze spolupracovníků ČESKÉ POZICE redakci přeposlal kompletní text Franzova proslovu, který během besedy zazněl, protože jej považuje za „zajímavý, věcný a potřebný“.
Posuďte sami. (Proslov přinášíme se svolením Vladimíra Franze.)
I.
V současné společnosti zaznamenávám podivný rozpor, který se léty prohlubuje. Jakkoli trendem je třídimenzionální vidění světa a kina i obývací pokoje jsou plné lidí s brýlemi mámení, naše životy jako by byly zcela plošné a měly jen dvě dimenze. Ta třetí, ta, která dodává životu hloubku, chybí. Současné české společnosti prostě chybí ideál, k němuž by se mohla vztahovat.
Aby ale takový ideál mohl být víc než jen na plakátě napsaným pojmem, aby ho lidé skutečně vnímali, uvědomovali si ho a poměřovali jím sami sebe, musí začít duchovní obroda, která bude směřovat ke vzdělanosti a kulturnosti národa. Jedině vzdělaný a kulturní člověk je totiž schopen pochopit a připustit si, že nemá jen tolik proklamovaná lidská práva, že má také lidské povinnosti. Jedině takový člověk je schopen cítit se, a v důsledku i být občanem.
Jedině vzdělaný a kulturní člověk je totiž schopen pochopit a připustit si, že nemá jen tolik proklamovaná lidská práva, že má také lidské povinnostiŘíkám-li, že je nám zapotřebí ideálu, nemám na mysli ideál ve smyslu zneužitelného ideologického fetiše, ale ve smyslu – člověk jakožto míra věcí. Ideálem by tedy měl být myslící člověk. Nezní to nijak převratně, ale vzhledem k tomu, kam se tato společnost dostala, to bohužel zcela převratné je.
Problémem současné české (a zdaleka nejen české) společnosti je především odcizení. K němu směřují takřka všechny mechanismy. Člověk se stává pouhou položkou – ekonomickou, demografickou, sociologickou, matematickou... Přitom je ale jasné, že základní otázky, které si člověk klade, může zodpovědět jedině on sám – svým životem, svou činností, svým morálním kodexem. Z toho se nevyviníme. Jenomže pouhá položka, dvourozměrná bytost, nejenže na žádné otázky odpovědět nedokáže, ona si je pohříchu už ani neklade.
Taková situace tu samozřejmě není poprvé. Z historie známe mnohé příklady takového stavu. Abychom ale mohli hledat paralely i východiska, musíme si pojmenovat, v čem tkví základní problém.
Podle mého soudu je to rozpor mezi rozumem a citem, respektive vynášení jednoho takového fenoménu nad druhý. Na konci renesance, kdy člověk vzal všechno do svých rukou, všechno změřil a zvážil, vynalezl knihtisk, dospěl k tomu, že je země kulatá a zaplavil Evropu zlatem, náhle zjistil, že není šťastnější. Řešení pouhým rozumem se prostě nenašlo, a tak musela logicky přijít citová revoluce: baroko.
Současní politici, kteří čím dál víc vykazují znaky mravní zakrnělosti, prohlašují dnes a denně, že city do politiky nepatříV patnáctém století to zase byly dva silné myšlenkové a názorové proudy: na jedné straně Jan Hus, nikoli jako teolog, ale jako stavitel ideálu, pravdy jakožto mravní kategorie – a na straně druhé Niccolo Machiavelli. Machiavelistický pragmatismus postupně převládl, složka citu a srdce postupně vymizela. To je ale porušení míry věcí, neboť rovina rozumu a citu musí být vyrovnána, a to ve všech oborech a situacích lidského počínání. Fantazie opuštěná rozumem plodí nemožné zrůdy, ale rozum opuštěný srdcem rovněž plodí nemožné zrůdy, abych parafrázoval Goyu.
Současní politici, kteří čím dál víc vykazují znaky mravní zakrnělosti, prohlašují dnes a denně, že city do politiky, ale i do kdečeho jiného, nepatří. Tento jejich omyl ovšem spočívá v tom, že si city pletou se sentimentem. Jakékoli lidské konání, jakýkoli obor lidské činnosti, ztratí-li etiku, může být jen a jen fachidiotstvím. Například taková ekonomie bez etiky zůstane jen karetní hrou, chvílemi dosti hazardní.
Vraťme se ale k ideálu myslícího člověka. Aby člověk mohl být mírou věcí, musí být vzdělaný, nemůže to být rezignovaný a nečinný živočich, tvor řídící se pouze svými pudy, pasivně přihlížející sofistikované logistice vymývání mozků, tvor, kterému je možné namluvit v podstatě cokoli. To ale bez ideálu, bez ambice, bez touhy, bez činnosti, bez aktivity – nejde.
Opékat si dvakrát za odpoledne kilový stejk je jistě možné, ale bezesporu také zbytečné a svědčí to o naprosté bezradnostiJde o to, být občanem, tedy člověkem odpovědným, aktivním, nealibistickým. Člověkem, který se nechce nechat naložit na korbu náklaďáku bez okének a odvézt se, kam někdo jiný ráčí, ale chce být u volantu svého života a vidět, kam jede. Člověk, který není závislý, především myšlenkově, na vytvořených strukturách a který je schopen uvažovat o alternativních způsobech života. Člověk, který není strojem na devastaci přírody a okolí. Život na téhle planetě vznikl a také se tu udržel – je tedy možné, aby člověk žil, nebyl rozmařilý, žil zodpovědně ve smyslu: Co je kolem mě a co po mě zůstane, povznesl se nad sebe sama a uvažoval o sobě jako o součásti celku. Opékat si dvakrát za odpoledne kilový stejk je jistě možné, ale bezesporu je to také zbytečné a svědčí to o naprosté bezradnosti a bezmyšlenkovitosti. Koneckonců naše vlastní tradice, vrátíme-li se k Masarykovi, říká, že česká otázka není otázkou nějaké územní expanze do okolních států, ale že „česká otázka jest otázkou humanitní“.
Jak už řečeno, na cestě k myslícímu člověku je klíčová a nezastupitelná vzdělanost. Aby bylo jasno, vzdělání nechápu jako nutnost mít univerzitu v každé vesnici. Vzdělání je především otázkou jasně nastavených pravidel, odbornosti oborů, a v neposlední řadě také efektivity, neboť není důležité, co spolykám, ale co strávím a jaké živiny si z potravy vezmu.
Ze vzdělanosti pak rezultuje kulturnost, tedy způsob, jak se člověk chová k sobě samému, ke druhým, k přírodě, společnosti, státu i k nejrůznějším přesahům… Změna nemůže přijít zvenčí, jako změna formální, protože není-li materiál, tedy člověk, který si je vědom, že je člověkem i občanem zároveň, nemůže nikdo organicky navrhovat jakékoli změny a být úspěšný. Bez dobře připraveného materiálu nevznikne žádná stavba a je skandální a hloupé slibovat, že to dokážeme. U budovy je to každému jasné – nelze tvrdit, že postavím pivovar, nemám-li na něj vypálené cihly. V otázkách běžného života, a především pak ve vztahu k politice, to ale lidé tak nevnímají. Proto politikům (a nejen jim) procházejí nehorázné populistické sliby, které nemají sebemenší reálný základ a které samozřejmě od počátku nejsou myšleny vážně. Ale lidé, onen nepřipravený materiál, je vážně berou. A v tom je jejich tragédie. Teprve stanou-li se myslícími občany, začnou rozlišovat, zvažovat – a především – jednat.
Mravní obroda národa je zkrátka nevyhnutelná. Není nutné, aby se to stalo hned, ale musí se to začít dít. Nechci totiž ani domýšlet, co by se stalo, kdyby se k nějaké aktivitě vzmohli i ti nemyslící. Obávám se, že by šlo o aktivitu hrubě nesametovou.
II.
S těmito otázkami souvisí i otázka modelu státu tak, jak je nastaven. Stíhá tento model vývoj dnešní společnosti? Může vůbec ještě fungovat stát jakožto parlamentní demokracie dvou dominantních stran, model starý sto padesát let, který nereflektuje myšlenkovou gesci nových médií, revoluci, která proběhla v komunikaci, situaci, kdy se zrelativizovaly pojmy pravo, levo, kde odliv moci z centra do pobočných center, která se neustále vzdalují, je klasickým atributem teorie kolapsu? Je tu tedy ještě otázka, zda nebudeme muset velmi záhy odpovídat na otázku – nikoli kdo, ale CO vlastně, neboť obsah si diktuje tvar. Nejde o to vědět, jde o to hledat. A nezavírat oči a čekat, až to bouchne.
Politici říkají: My vám neřekneme, co je prezident, ani co je volba, o to to bude větší legrace. Hlavně přijďte všichni!Stát by byl rozhodně mravnější, kdyby občanům řekl – nebudeme vás tahat za nos, nemáme na to, nedostanete nic, nic nám taky nedávejte a postarejte se sami o sebe. Je to strašlivé, ale rozhodně je to mravnější, než hry typu – zvedneme vám důchod, ale musíte šetřit tím a tím způsobem a za třicet let se budete mít dobře. A to slibuje politik, který dobře ví, že za půl roku bude na jeho místě někdo jiný, který začne říkat zase něco jiného! Je to jako s dvoumetrovým člověkem, který má půlmetrovou peřinu a zoufale se snaží přikrýt se jí, což nutně vede k tomu, že je mu neustále někde zima.
A právě v takové situaci dávají politici národu dárek převázaný křiklavou mašlí – přímou volbu prezidenta. Z jejich pohledu je to nevinná hra pro lidi. Říkají: My vám neřekneme, co je prezident, ani co je volba, o to to bude větší legrace. Hlavně přijďte všichni! Bude u toho hodně kraválu, takže si vlastně ani nevšimnete, že my už jsme dávno vybrali za vás. A do téhle hry se bez uzardění zapojuje celé spektrum médií, seriózní vědci… Celá hra je nastavena tak, aby vznikl dojem, že jde o rovnou soutěž. Přitom ale pravidla nic takového neumožňují. Dá-li totiž nějaká parlamentní partaj prostřednictvím svých zástupců a s mohutnou podporou různých zájmových skupin svému členovi nebo kamarádovi na hruď startovní číslo, je v závodě. Pokud ale někdo nemá za sebou ani partaj, ani zájmové skupiny, musí sehnat padesát tisíc podpisů. A celá politická i mediální sféra to bere zcela vážně a přitakává tomu, aniž reflektuje, že jde o snahu diskvalifikovat „ty odjinud“ a učinit jakousi předvolbu za občana, jako by občan neznamenal nic a byl jen kosmetickou zástěrkou, figurkou ve hře s názvem Přímá volba prezidenta.
Stát je ale nástrojem občanů a politici jsou zaměstnanci občanů. A je-li stát nástrojem, je třeba vědět, jak se používá. Jestliže lidé nevědí, jsou pasivní, nevědí si rady, vyhovuje to politickému establishmentu, který je tím uvolněn pro svou hru, jíž nikdo nerozumí. To rezultuje v rezignaci a jisté zoufalství. Cestou, které se politici – a co je do nebe volající, ruku v ruce s médii – vyhýbají jako čert kropence, je edukace národa, tedy moderně řečeno – poskytnutí manuálu k přímé volbě. Co je občan, co je prezident, co je stát, co je volba. A jsme zase u vzdělávání občanů, u ekonomické, právní i všeobecné gramotnosti.
Cestou, které se politici vyhýbají jako čert kropence, je edukace národa, tedy moderně řečeno – poskytnutí manuálu k přímé volběKoho to tedy lidé vlastně mají volit? Kladeče věnců? Nikoli. Prezident je povolání, poslání a oběť. Pravomoci prezidenta jsou jasně vymezeny a dány. Nicméně je na každém, na jeho osobnosti, na jeho morálním kodexu, na jeho ochotě měnit zavedená schémata, jak roli prezidenta pojme. Krom formálních pravomocí má totiž prezident značné neformální možnosti. Může tvarovat názory napříč společností, ptát se a dozvídat, zvát si nejrůznější lidi, poslance, frakce, odborníky, může dávat impulsy ke vzniku kolokvií a veřejných diskusí. Když se tvoří zákony, může do celého procesu vstupovat s připomínkami a podílet se na vytváření zákona už v průběhu jeho vzniku, protože případné veto je jen prásknutím dveřmi. Prezident by zkrátka měl být příkladem národu v nelhostejnosti, aktivitě, odpovědnosti.
Nazval-li jsem úřad prezidenta rolí, měl jsem k tomu dobrý důvod – on je totiž zároveň hercem jedné z hlavních postav a zároveň divákem, což je rozdíl oproti prezidentským systémům třeba v USA nebo ve Francii. Je sice prezidentem, ale zároveň nepřestává a nesmí přestat býti občanem. On je dokonce prvním občanem, ne ve smyslu hierarchie, ale ve smyslu bojové linie – on by měl stát v čele, v první řadě. Na něm je, aby dal státu i národu etický a lidský rozměr. On má být morálním a mravním majákem. On má být garantem odpovědnosti těch, kteří hovoří k lidem, neboť člověk musí být zodpovědný za to, co způsobují jeho slova. On musí být garantem principu – není důležité, co lidi slyšet chtějí, ale co by slyšet měli.
III.
Nedá mi, abych na závěr nepřipojil pár slov o své roli v celé věci. Je mnoho věcí, za kterými by měl člověk stát a nedat si je vzít. Tou nejdůležitější je ale morální mapa, kterou si všichni vytváříme celý život, podle ní se orientujeme v životě, s ní plánujeme své cesty, nad ní se rozhodujeme, kudy se dát. Za ta léta, co jsem na světě, je moje morální mapa už velmi propracovaná. Každopádně velmi dobře vím, kde jsou její hranice, vím, kam nechci a nemůžu vstoupit. Toutéž mapou se samozřejmě řídím i teď, v situaci, kdy jsem přijal výzvu občanské iniciativy, abych se ucházel o nominaci na post prezidenta republiky.
Ode mě, prosím, nečekejte, že budu hledat špínu na ty, kdož kandidují na tutéž pozici, že je budu hanobit a vynášet sám sebe do nebeProto myslím, že ode mě bude čestné, abych na rovinu řekl, že mé počínání má jasné a předem dané meze. Jsou věci, které dělat nebudu. Pokud se kdykoli ukáže, že bych byl nucen opustit své morální zásady, pokud se kdokoli bude snažit mnou manipulovat, pokud budu cítit, že jsem tlačen k rozhodnutím, která jsou v rozporu s mým přesvědčením, okamžitě z kandidatury odstoupím. To není nějaké laciné gesto, to je konstatování faktu.
Nemám například ve zvyku pomlouvat lidi za jejich zády a není mi vlastní vylít někomu na hlavu kbelík špíny, protože vedle něj pak budu vypadat čistší. Nedělal jsem to v dosavadním životě, nebudu to tedy dělat ani teď. A tak ode mě, prosím, nečekejte, že budu hledat špínu na ty, kdož kandidují na tutéž pozici, že je budu hanobit a vynášet sám sebe do nebe. Já jsem přesvědčen, že podobný „doping“ do politiky nepatří. Ať je to rovná soutěž, a má-li kdo máslo na hlavě, pozná se to i bez mého přičinění.
Jinak řečeno – do celé věci vstupuji jako Vladimír Franz a Vladimírem Franzem zůstanu. Ostatně – zkuste si sami sebe představit v podobné situaci a velmi rychle pochopíte, co mám na mysli.
