Premiér Petr Nečas se zase dopustil projevu! Ať již se jím chtěl zpětně vlísat do přízně prezidenta Václava Klause, či to bylo jinak, není pro následující pohled důležité. Bude nás zajímat, co vlastně Nečas řekl a v jakém kontextu.
Celý jeho projev ze zahájení Mezinárodního strojírenského veletrhu v Brně (MSV) lze dohledat na webových stránkách vlády. Zastavme se u jednotlivých pasáží, abychom oddělili zrno od plev. „Nečasismus“ se v dnešní době již moc nenosí, dáme pozor, abychom se vyvarovali druhého extrému – jakéhosi programového „antinečasismu“.
Návrat demokratického centralismu?
„Musíme také zabránit některým módním politickým projevům, které objektivně řečeno mají dopad do našeho exportu.“
Těmito slovy začíná citovaná část premiérova projevu. Budiž řečeno, že to je začátek příšerný. Premiér (zatím) demokratického státu veřejně vyhlašuje, že se musí zabránit některým politickým projevům, tedy pravděpodobně těm, které se mu nelíbí. Nota bene proto, že mají dopad „do exportu“. Ani Gustáv Husák se svým hlavním ideologem Vasilem Biľakem by to neřekli výstižněji. Dají se předpokládat podobnosti, i co se týče srovnávanými státníky použitých způsobů, jak oněm projevům zabránit?
Návrat centrální normotvorby?
„Zmínil bych dvě. První je umělé a falešné adorování takových záležitostí, jako je ruská skupina Pussy Riot. Něco, co je vrcholem nevkusu, v žádném případě to není symbolem svobody a demokracie. Přesto se část politiků nechá unést touto módní vlnou povzbuzenou především novináři a má to praktický dopad v konkrétních exportních teritoriích.“
Na Pussy Riot můžeme mít tisíc názorů, ale proč se Nečas veřejně ztrapňuje snahou něco o nich autoritativně vyhlašovat? Kdyby výrok uvodil tím, že jde o jeho názor, „chuj s tym“. Ale toto je už druhý totalitární názvuk.
Nadto nemá pravdu, kauza Pussy Riot je nyní kauzou politickou, byť jí nebyla od samého počátku. Nadace Forum 2000 cituje přesné vyjádření Putinova velkého kritika Borise Němcova, podle něhož se politickými vězeňkyněmi staly „vzhledem k jejich dvouletému nepodmíněnému trestu“. A s tímto vymezením asi může souhlasit mnoho zastánců jinak rozdílných názorů.
Ke kořenu věci!
„Druhým konkrétním případem je moderní politická móda dalajlámismu, to znamená vzývání dalajlámy.“
Zde se Nečas dotkl zajímavého momentu, byť je to docela zřejmá výpůjčka z hradního tvarosloví. Na rozdíl od obvyklého Klausova paskřivení češtiny nese tato tvaroslovná kreace zřejmý význam. A protože její hradní definice není známa, pokusíme se o vlastní.
Mohlo by jít o pojmenování situace, kdy se nějaká myšlenka, idea či koncepce obsahově vyprázdní, ale nadále je máváno praporem s jejím jménem a v jejím jménu bez ohledu na to, má-li to ještě s původním významem co společného. Pak bychom tomuto kritickému odlišení korektně diskutovatelné ideje od jejího vyprázdnění a zneužití mohli dobře rozumět. Například ekologie a ekologismus – a dalo by se to výstižně ilustrovat i na (zatím nepoužívané) dvojici křesťanství a křesťanismus.
Z vyřčeného soudě, Nečas nemá nic proti dalajlámovi, ale proti mediální manipulaci založené na odvolávkách na dalajlámu těmi, kteří se jinak o vlastní dalajlámovo učení nijak přehnaně nestarají, vědí-li o něm vůbec něco.
Politika lidských práv?
„To v žádném případě není úvaha o tom, že máme vyměnit naší proexportní politiku za politiku podpory lidských práv. Podpora lidských práv nadále musí zůstat klíčovou komponentou naší zahraniční politiky (...).“
Zde premiér lítá jak nudle v bandasce mezi Hradčanami a Černínským palácem. Otázka lidských práv není obchodovatelná, má-li zůstat otázkou lidských práv. Pak ale zbývá se zeptat, co to vlastně jsou ta lidská práva a jaká politika se s nimi dá dělat? A už to zase smrdí.
Zastává-li se kdo něčích lidských práv, je přinejmenším výhodou, aby tentýž názor měl i ten, jehož lidská práva jsou hájenaOno totiž s těmi lidskými právy to je asi trochu jinak. Když se o ně – nikoli ve svůj prospěch, ale ve prospěch svých bližních – začala v sedmdesátých letech starat skupina tuzemců, bylo to v pořádku. Starali se o uplatňování vlastních zákonů na vlastním území, kde znali kontext, zvyky, tradice a způsoby.
Ouvej však nastalo, jako u každé původně dobré věci, když se to přežene a začne se to vyvážet. Ono totiž platí, že zastává-li se kdo něčích lidských práv, je přinejmenším výhodou (spíše však conditio sine qua non), aby tentýž názor měl i ten, jehož lidská práva jsou hájena.
Jinými slovy – známe případy, kdy se na ulici prala paní s pánem a někdo iniciativní je začal pacifikovat. V ten moment přestali, mírotvorného vetřelce společnými silami zahnali – a pak dokončili to, v čem byli nevítaně přerušeni. Pointou je často obliba vášnivých usmiřovaček. Lapidárně shrnuto, z iniciativního mírotvorce se v takových případech stává kazišuk.
Jsou lidská práva dělitelná?
„(…), ale není žádný důvod podívat se tváří v tvář skutečnosti, která je. Tedy že vzývání tohoto politického směru není podporou svobody a demokracie při všech sympatiích ke kulturní autonomii Tibeťanů. Ale je to vzývání režimu vlády, který by pravděpodobně neměl demokratický charakter, který by měl polofeudální teokratický charakter se silnými autoritativními prvky. Pokud se naprosto nevhodně toto podporuje, tak samozřejmě může být potom teoreticky zpochybněna česká politika, která razí politiku jedné Číny (...).“
Zcela bezcenná pasáž, pokračující odhadem ve stylu „kdyby byly kdesi ryby, nemusely by být rybníky“, končící výslovně teoretickým závěrem. Česká politika může být zpochybněna pouze a jenom českou politikou. Alibistický trpný tvar („pokud se (...) toto podporuje“) je toho dokladem a jenom korunuje čtenářovo utrpení.
Akcentace lidských práv Českou republikou by byla jistě více respektovaná, pokud by byla komplexní, a nikoli výběrová. A samozřejmě poučená, tedy nikoli povýšeně evropocentrická. Protože důvěra není kompatibilní s úslužností. Ministr Karel Schwarzenberg vyčetl premiéru Nečasovi, že „plná kaťata nejsou politika“. Dodejme zase pro jeho poučení, že „plná huba lidských práv“ je sice výstřednost, ale respektovatelná – na rozdíl od „půl huby plné lidských práv“.
Nelze tedy pranýřovat jen Kubu, Čínu a Rusko. A je nanejvýš trapné dojemně se starat o lidská práva Iráčanů nebo Afghánců, ale jen do jisté doby, pokud se to hodí – a pak už ne. A nelze mluvit než jedním dechem o lidských právech Izraelců a Palestinců. Odděleně to je jen propaganda, lidská práva jsou nedělitelná. Velká škoda, že politiku jedné země – jako nyní v případě Číny – vláda nerazila v případě odtržení a uznání zločinného státu Kosovo.
Nečas lidskoprávním arbitrem?
„(…) a jsem přesvědčen, že těmito umělými problémy si nemáme házet klacky pod nohy. Ale není to žádný kšeft, na základě kterého obětujeme svou politiku podpory lidských práv, protože v těchto případech o žádná lidská práva nejde. Jde pouze o módní teorie, na které nemáme takhle hloupě naskakovat.“
Nečas trpí megalomanskými rysy, když se pokouší mluvit jako normotvorná autorita. Takže my aktivně podporujeme lidská práva, ale v případě různých renegátů, samozvanců a zaprodanců o lidská práva prostě nejde, pravil předseda vlády. Nikoli v roce 1977, ale o 35 let později, za takzvaného nového režimu. Holt svazácké funkcionáře novým kouskům nenaučíte. A když, tak sotva.
Načas navíc trpí i chudokrevnou deviací evropocentrismu, totiž čecháčkoismem. Rusko ani Čína (ale ani Kuba) se našich pouze na ně cílených kritik nezaleknou. Oni nám je v podstatě – snad dokonce z jakési reziduální úcty? – ani neomlátí o hlavu. Ono se jich to úslužné poštěkávání navíc ani nijak zvlášť nedotkne.
Kdyby Nečas podal výčet znaků, které jsou podle jeho mínění signifikantní pro odlišení lidských práv od „humanrightismu“, mohl by oprávněně „zaminíra“ Schwarzenberga peskovat pro módnost a utilitárnost jeho postojů, a měl by k tomu velmi dobré důvody. Takto však promrhal příležitost promluvit o nedělitelnosti a plnosti lidských práv, což je odděluje od „módních“ politických projevů.
Lidská práva hájit umíme
Pokud čtenář v textu postrádal zmínku o Sýrii, bylo to pouze proto, že tamní situace vyžaduje samostatnou pasáž. Postoj Západu v tomto případě nelze nazvat křesťanským, ale křesťanistickým, neboť bije touto fanglí po hlavě, koho se mu zlíbí, ale půldruha milionu syrských křesťanů klidně vystaví riziku a ještě přitom povykuje o lidských právech.
Mediální masáž pokračuje a je doslova neuvěřitelné, že se na té sadomasochistické autocenzuře podílejí nejen naše média, ale zejména ministerstvo zahraničních věcí. To by mělo být pyšné na výkon Evy Filipi, naší velvyslankyně v Sýrii, která sklidila díky za svou činnost přímo od Syřanů v Sýrii, což opravdu není tuctový jev. A co můžeme vyloučit, je podezření, že by v případě české velvyslankyně v tamní situaci šlo o „módní jev“.
Je to jen náhoda?
Je zajímavé, že někteří naši političtí představitelé jsou puzeni do lidskoprávní rétoriky zejména (ne-li dokonce výhradně) v případě zemí, kde jsme měli z minulosti dobré jméno, a tudíž přetrvávající dobré exportní možnosti. Vůči Libyi a Kubě jsme brojili natolik vášnivě, že jsme se sami s odporem exportně stáhli.
Je zajímavé, že někteří naši politici jsou puzeni do lidskoprávní rétoriky zejména v případě zemí, kde jsme měli z minulosti dobré jméno, a tudíž přetrvávající dobré exportní možnostiNaši západní civilizační spojenci byli pěkně potichoučku a hned těch uvolněných obchodních možností využili. Na banketech, na politických mítincích, všude nás popleskávali po plecích. A sami mezitím obchodovali. Užiteční idioti se této roli říká.
Nyní mohutně kritizujeme Rusko a Čínu. Význam to nemá jiný než pro nás samé. Rusko i Čína by s trochou štěstí přežily naše principiální rozhodnutí je vytrestat tím, že s nimi nebudeme obchodovat. Každopádně se vyplatí pozorně sledovat protagonisty tohoto účelového (na půl huby němého, na jedno oko slepého) lidskoprávního třeštění, jestli pak nebudou mít něco společného s těmi obchodními subjekty, které nás vystřídají na tom hnusném, lidskými právy podle našeho střihu opovrhujícím trhu.
Nečasovým projevem na MSV jsme se zabývali také v těchto článcích:
