Brexit v červnu ukázal, čemu nikdo, včetně jeho zastánců, nevěřil – Velká Británie odchází z Evropské unie. Země, která byla vzorem pragmatické politiky „pozvolných změn“ minimálně od 19. století, odhlasovala v referendu odchod z EU, jejímž členem byla více než 40 let. V USA je na vzestupu zřejmě nejméně předvídatelný politik v jejich dějinách. Jeho vítězství se zdá vzhledem k jeho názorům natolik neuvěřitelné, že se lze ptát, jde-li o jednu z nejstarších demokracií na světě.
V roce 2017 se uskuteční několik důležitých voleb. V Nizozemsku bude třeba sledovat extrémně pravicovou Stranu pro svobodu Geerta Wilderse a v prezidentských volbách ve Francii vzestup Marine Le Penové a její Národní fronty. Volby se budou konat i v Německu, Maďarsku a v České republice.
Žádná politická zkušenost
Vypadá to, že o osudu svých zemí rozhodují (a budou rozhodovat) lidé, u kterých se spojuje nezájem o věci veřejné s touhou po radikální změně. Britský novinář Timothy Garton Ash hovoří o „globalizaci antiglobalizace“. Prakticky ve všech zemích Západu nastupují protestní politické strany a lídři, kteří jsou proti tradičnímu establishmentu a pro něž je charakteristický nacionalismus, populismus, izolacionismus, nenávist k cizímu, neukotvený program či žádná politická zkušenost.
Prakticky ve všech zemích Západu nastupují protestní politické strany a lídři, kteří jsou proti tradičnímu establishmentu a pro něž je charakteristický nacionalismus, populismus, izolacionismus, nenávist k cizímu, neukotvený program či žádná politická zkušenost |
Zdá se, že jde o nový globální trend, kdy přestává záležet i na pravdě. Většiny společností odmítají západní politický diskurz založený na liberalismu, pragmatismu a konsensu. Zejména mladé demokracie bývalého sovětského bloku, citlivé na globální trendy, čelí důležité zkoušce.
Jde o vymezení se vůči současné „vládě elit“ a „politické korektnosti“, o čemž v českém prostředí hovoří především Petr Robejšek z Institutu 2080. Zdá se, že kotel, který dlouho bublal, přetekl a masy si berou nazpět moc. Referendum v Británii pak má být nástrojem k vymanění se z evropské „expertokracie“. Toto tvrzení však vyvolává otázku: Měli by o složitých politických otázkách země rozhodovat lidé, kteří věnují politice denně minimálně času?
Nejednoznačné Česko
Současná situace v Evropě – touha po jinakosti a ochota k radikálním řešením – připomíná třicátá léta 20. století. Ve střední Evropě mají Polsko a Maďarsko nakročeno k iliberálním demokraciím, o nichž americký politolog Fareed Zakaria prohlásil: „Často nedodržují ústavní limity moci a omezují občany v základních svobodách a právech.“ Slovensko je na pomezí, sympatie premiéra Roberta Fica k maďarskému režimu, pokus o obžalobu EU a osm procent fašistické L’udové strany Naše Slovensko však jsou důvodem k obavám.
Je Česko ostrovem liberalismu? Odpověď není jednoznačná. V březnu 1939 sice padla poslední středoevropská demokracie, ale dnes hrozí spíše invaze omezenosti mas než cizího státu. |
Je Česko ostrovem liberalismu, jak říká americký historik Timothy Snyder ve své knize Černá zem? Odpověď není jednoznačná. V březnu 1939 padla poslední středoevropská demokracie pod tlakem invaze. Dnes nehrozí invaze cizího státu, ale spíše omezenosti masového myšlení vlastních občanů. Varovné je zejména jednání prezidenta Miloše Zemana a možnost jeho znovuzvolení v přímé volbě v roce 2018.
Zeman byl vždy populární autoritou a ovlivňoval veřejné mínění, jeho proruský postoj však myšlenkově destabilizuje stále poněkud nejistý český národ. Jeho kritika a relativizace západních spojenců a zesměšňování opozice jsou velmi nebezpečné. Toto v západním kontextu šokující jednání sice nemá přímý dopad na ústavní zákony, ale dává společnosti signál, že na pravidlech nezáleží. Návrh kriminalizace hanobení prezidenta 60 poslanci čtyř parlamentních stran pak dává tušit, že zásadní změna myšlení se již odehrává i u těch s reálnou zákonodárnou pravomocí.
Všeobecné apatie
Tato „revolta nevědomosti“ nevěstí nic dobrého. Už v první polovině 19. století totiž francouzský politický myslitel Alexis de Tocqueville varoval před tyranií většiny, která zakládá nárok vládnout na množství, nikoliv na správnosti, či excelenci. Zastupitelská demokracie přitom nespočívá ve zvolení si nejlepších, ale v tom, že špatné lze kdykoliv odvolat.
Omezováním základních občanských svobod a inspirováním se těmi, kdo je neuznávají, se přibližujeme režimu před rokem 1989. Tentokrát však nebude založen na vládě jedné straně, ale na všeobecné apatii. |
Omezováním základních občanských svobod a inspirováním se těmi, kdo je neuznávají, se přibližujeme režimu před rokem 1989. Tentokrát však nebude založen na vládě jedné strany, ale na všeobecné apatii, přičemž kvůli klidu a pořádku budou omezeny alternativy a reformy západním směrem. Volby do Poslanecké sněmovny 2017 a prezidenta v roce 2018 proto budou mít pro Česko zásadní význam. V této souvislosti děsí otázka, kterou by si mohla většina českých občanů položit: Jinde už na to kašlou, proč ne i my?
Americký politolog Francis Fukuyama napsal, že svět dospěl na konec dějin, protože zvítězila liberální demokracie. Dnes se zdá, že se tato teorie nepotvrdila. Současný vývoj sice neznamená konec pro dnešní liberální režimy, jde však o postupné kroky, které mohou znamenat méně svobody ve světě, který jsme až dosud znali. Jde o možný návrat USA k izolacionismu, opětovný vzestup evropského nacionalismu a podivnou situaci České republiky, která si už možná definitivně bude muset vybrat mezi západem a východem...