Lidovky.cz

Nová geologická éra. Je člověk ještě součástí přírody?

  13:25

Vláda homo sapiens je trochu jiná než dominance dinosaurů. Ti třeba nestavěli atomové elektrárny. A nepotřebovali sebekázeň.

foto: © ČESKÁPOZICE, Jan KunderaČeská pozice

Co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi. A v tomto známém přísloví bychom mohli pokračovat. Může si člověk dovolit to, co je dovoleno přírodě? Je člověk stále její součástí, nebo už je mimo ni? Bios versus oikos. Jsme sice biologické bytosti, kde je však naše místo v ekologickém řádu Země? V něm? Nad ním? Vedle? Pod? Jsme zrnkem písku v soukolí, nebo jsme už mašinérií? Obrovskou důlní mašinou, která Zemi od povrchu udolává?

Tyto otázky mě provázejí jako nějaký přídavný šum v pozadí, i když jsem si už docela zvykl. Zesílí pouze v okamžiku, kdy mě něco rozruší. Například při pohledu na gigantickou sloní lebku provrtanou kulkou nebo krvavé tornádo velryby zasažené harpunou. Poté filozofický šum mohutní.

Přetváření Země k obrazu svému

Je možné donekonečna uplatňovat své tužby a zájmy? Příroda jako společenství – systém sebekontroly, přestože její součásti se jen tak nedají a hned tak neustoupí. Zvýší-li se u nás průměrná teplota, nebudou jižní druhy dlouho otálet. S ohledem na druhy, které tu zůstaly po době ledové. Prostě sem vyrazí.

Z lidského hlediska neberou přírodní procesy na přírodu ohled. Nechrání to, co je pro nás důležité. Mezi horskými gorilami v konžském Národním parku Virunga se šíří různé bakteriální a virové nákazy. Obojživelníky ničí houbová infekce. Přitom jde o vysoce ohrožené druhy. Navzdory tomu je příroda odstřeluje vlastními prostředky. Příroda bohužel není schopná uplatňovat zájmy, jak by si přáli její ochránci. Uvnitř ní se čím dál víc uplatňují dílčí zájmy.

Jsme-li tedy náhodou ještě její součástí, můžeme mít bez jakýchkoli výčitek radost, že dokážeme s maximální účinností uplatňovat zájmy lidského druhu na úkor ostatních dílčích zájmů. Bez zábran můžeme přetvořit Zemi k obrazu svému. Nevídaný úspěch. A může začít „antropocén“, nové geologické období, věk člověka. Kdysi byli rozšíření trilobiti, potom dinosauři, teď je řada na člověku. Momentálním pánem Země je právě teď člověk. Hurá! Anebo to není až takový důvod k radosti?

Nová pravidla hry

Nejde nevidět několik základních rozdílů. Pozemská vláda homo sapiens je přece jen trochu jiná než dominance dinosaurů. Ti třeba nestavěli atomové elektrárny. Jde sice o drobný rozdíl, přesto má smysl se o něm zmínit. Bios a oikos, ano. Vše nasvědčuje tomu, že se lidstvo navzdory své podstatě ocitlo mimo první kolo přírody. Už ničím nepatří do stejného celku jako jeho evoluční předci a nový celek, kterého je součástí, si dle mnohých rovněž vyžádá nová pravidla hry. Hlavní pravidlo zní: sebekázeň.

Vše nasvědčuje tomu, že se lidstvo navzdory své podstatě ocitlo mimo první kolo přírody

Nejsme-li součástí přírody stejně jako naši evoluční předci, pak je nám odejmuto právo neomezeně uplatňovat vlastní zájmy. Musíme celek zastupovat sami. Tato povinnost přechází na nás. Musíme mít ohled na „ostatní“, i na jiné druhy. Toto všechno se nám tluče do hlavy.

Někteří se domnívají, že velká světová náboženství skrývají odpověď na všechny tyto otázky, jen je třeba umět číst mezi řádky. Možná to tak není. Při pohledu odtud z Evropy se zdá, jako by buddhismus a hinduismus člověka prostřednictvím reinkarnace zapojovaly do jakéhosi spirituálního potravního řetězce. Uvědomme si však, že v Bengálsku s poukazem na reinkarnaci neustal lov tygrů a ani v Thajsku nezachránil oranžový buddhismus zelené deštné pralesy. Islámské náboženství je sice neoblomné vůči vepřovému a alkoholu, ekologické problémy jdou však zcela mimo něj. A křesťanství? Jak je to vlastně s křesťanstvím?

Křesťanství a příroda

Jak v Písmu svatém, tak v historii křesťanství, a především katolicismu, jsou tradiční pasáže, s poukazem na něž lze křesťanství považovat za ekologické. Bude však lepší, když přestaneme mlžit a alespoň si přiznáme, že ekologie není určujícím rysem křesťanské podstaty. Určitě bychom si nyní velmi přáli, aby tomu tak bylo, jenže není.

Smiřme se s tím, že v duchovní katedrále křesťanství má příroda celkově marginální význam. Možná, že se Stradivarim, přesto však hraje pouze druhé housle. Samozřejmě by bylo možné interpretovat knihu Genesis tak, abychom byli dobrými hospodáři, a tím si Zemi podmanili. Noeho by šlo díky jeho bárce pozvednout na úroveň Mojžíše. To vše je však jen zpětná změna důrazu.

Ani Ježíš nebyl ochráncem přírody. Podobně jako Řeky ho příroda vůbec nezajímala. V jeho kázáních se sice občas vyskytne, například polní lilie, ale jen tu a tam jako trefné přirovnání. Ve skutečnosti u něho příroda nemá význam ekologický, podobně jako chudoba sociologický. Jak příroda, tak chudoba jsou pro něho podobenstvími cesty k pokladům nebeským. Neshromažďujme věcné statky, ale hledejme duchovní poklady, které jsou platné i za sedmero horami – i po smrti.

Svatý František

Vedle knihy Genesis, Noeho a kázání v evangeliích, oněch několika biblických „hot spotů“, želízek v ohni, se křesťanští zelení s oblibou odvolávají na svatého Františka. Jisté je, že by nepožadoval kvóty na odstřel vzácného zpěvného ptactva. On totiž zpěvné ptáky nechtěl střílet, ale poslouchat. Pokud by katolíci uvažovali podobně jako františkánští mniši, žádný z nich by z principu nemohl být myslivcem. Tak tomu však není.

Na rozkládající se umělohmotnou tabuli si sami musíme vyrýt přikázání světa, který není rájem

Svatý František je izolovanou rezervací v divočině katolického obrazu přírody. Je tomu již dobrých 700 let, co skromný, krotký svatý František zemřel, přesto si za celou tu dobu nikdo nepoložil otázku: Je-li jednání s cílem zachování druhu vykonávané jen pro zábavu – samoúčelná sexualita – podle církve hřích, jak může být stejně pro zábavu vykonávané jednání s cílem zachování existence – sportovní lovectví – považované za ctnost?

Ani oněch několik míst v Písmu svatém, ani odkaz svatého Františka křesťanstvu po staletí nezabránily asistovat při sportovním lovectví, rituálu zabíjení ze záliby, likvidaci přírody, včetně přírodních národů. Neexistuje žádné jedenácté přikázání: Chraň a braň přírodu!

Svět, který není rájem

Lehčí je prohlásit a myslet si, že za krizi, do níž se naším prostřednictvím dostala tato Země, je zodpovědná jen globalizace, rozvoj, tržní hospodářství, kapitalismus nákupních center a finanční svět. To je totiž snazší než si uvědomit, že tradice zděděná po našich předcích má z mnoha hledisek a v mnoha ohledech své mezery. A ty se mohou na současné krizi zrovna tak podílet.

Kdyby existovaly hotové odpovědi na velké otázky ekologické krize a především konkrétní ekologické příkazy, přikázání náboženského původu, možná by společnost nebyla natolik vydaná na milost slepým silám zkázy životního prostředí. Možná, že však tato nápadná „skoupost na slovo“ ze strany Boha odkazuje pouze na to, že je člověk svobodný.

Byli jsme vyhnáni z ráje. Teď záleží na nás. V tom nám nepomůže už ani sám Pánbůh. Na rozkládající se umělohmotnou tabuli si sami musíme vyrýt přikázání světa, který není rájem. Přikázání jedenácté, dvanácté. A tak stále dál.

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.