Redaktor Ulrich Ladurner v článku Bůh na dovolené v novoročním vydání německého týdeníku Die Zeit napsal, že během roku 2013 očekává zásadní událost – stáhnutí se Boha ze světa, protože ho člověk znechutil. Prý už má dost toho, že ho každý pitomec zatahuje do své kauzy, ať už jde o egyptskou ústavu nebo o papežovy výroky o sexualitě. Dle Ladurnera Bůh údajně v roce 2013 dospěje k názoru, že mu bylo lépe, když v něho věřilo méně lidí, nikdo mu nepodsouval kdejaký osobní názor a lidé byli za své činy zcela zodpovědní.
Ladurnerův článek poukazuje na paradox západní společnosti. Na jedné straně neustále klesá počet členů církví nebo institucionalizovaných religiózních společenství, na druhé se však v uplynulých letech náboženské otázky dostaly do popředí zájmu veřejnosti. Spory vyvolává obřízka, zahalení žen, kříž ve školních třídách nebo útoky náboženských fundamentalistů.
Dle redaktora týdeníku Die Zeit Ulricha Ladurnera Bůh prý už má dost toho, že ho každý pitomec zatahuje do své kauzyNovou přítomnost Boha ve veřejném prostoru odráží i mnoho publikací. Například v Německu se během uplynulých dvou měsíců několik týdeníků a měsíčníků zaměřilo na vztah moderní západní společnosti k Bohu. Die Zeit zavedl rubriku „Víra a pochyby“, v níž zveřejňuje názory německých intelektuálů, politiků a umělců na víru. V anglosaském světě je to pak třeba pozoruhodná kniha The Face of God (Boží tvář) Rogera Scrutona z roku 2012. Tento britský filozof je známý i v českém prostředí, v době komunistického režimu se podílel na bytových seminářích.
Hlavní spor německých diskutujících spočívá v přijetí, či odmítnutí Böckenfördova dilematu, dle nějž žije sekulární demokratický stát na základě premis, které sám nedokáže vytvořit. Je totiž odkázán na morálku a implicitní pravidla slušnosti, které sice nemůže justice vynutit, navzdory tomu však tvoří základ každého demokratického uspořádání.
Otázka smyslu lidského života
S tím souhlasí místopředseda německého parlamentu Wolfgang Thierse ve své knize Religion ist keine Privatsache (Náboženství není žádnou soukromou záležitostí) z roku 2000 i v loňském rozhovoru Bez víry nelze vytvořit stát pro týdeník Die Zeit. Thierse tvrdí, že moderní stát musí být sekulární a pluralitní. Demokratická společnost ale zároveň potřebuje náboženský základ, protože v jeho rámci lze nejlépe zformulovat otázky o smyslu lidského života a dobru. Nekladou-li si lidé a jejich prostřednictvím celá společnost otázku smyslu člověka a správnosti jeho života, upadá stát v bezbřehou tahanici jednotlivců, protože přes něj uskutečňují své ryze osobní zájmy.
Thierse upozorňuje, že odpověď na otázku smyslu lidského života přesahuje pouhého jednotlivce, který je součástí společnosti. Ten totiž nemůže dospět k dobru, nechce-li zároveň, aby je zakusil i jeho bližní nebo spoluobčan. Náboženství sice není součástí politiky, ale kvůli svému zásadnímu významu pro společnost a kulturu ovlivňuje i politické rozhodování, neboť stanoví pravidla pro chování těch, kdo v politických funkcích rozhodují o směřování společnosti.
Náboženství sice není součástí politiky, ale kvůli svému zásadnímu významu pro společnost a kulturu ovlivňuje i politické rozhodováníVe svém uvažování o vztahu náboženství a politiky Thierse rozlišuje mezi dobrem pro společnost a spásou. Politici říkají, co je dobré pro stát, a svými politickými rozhodnutími se snaží o takové uspořádání společnosti, aby se v ní občanům dobře žilo. Současně však nelze od politiky očekávat spásu, neboť je záležitostí výsostně náboženskou. Tímto rozlišením odnímá Thierse státu funkci vést své občany k lepším zítřkům, o což se pokoušely totalitní režimy 20. století.
Náboženství je dle Thierse silné tam, kde není přímo spojené se státem. Ukazuje, že stát neexistuje proto, aby plnil nejzazší lidská přání nebo vytvářel ráj na zemi. Z tohoto hlediska má náboženství ve společnosti působit proti totalitním nárokům státu nebo absolutním příkazům, které přehlížejí, že stát neposkytuje poslední odpovědi. Ty si musí zformulovat sám člověk, přičemž nevyčerpatelným zdrojem jsou dějiny náboženského myšlení, které člověka učí disciplinovanosti vůči sobě i druhým. Výdobytkem moderní doby sice je život v pluralitní společnosti, ale pluralitní vědomí není vítězstvím, nýbrž prohrou.
Vztah člověka k Bohu
Ani Roger Scruton nepovažuje ve své zmíněné knize náboženství primárně za politický ani mocenský nástroj, jak to činí muslimští, židovští či křesťanští fundamentalisté. Dle něho náboženská moc vzlíná a sílí v mezilidských vztazích a snaha vykázat boží tvář z centra lidské společnosti je projevem neochoty nechat se soudit druhým.
Moderní člověk nechce být závislý na druhém a na závazcích vůči němu, místo toho chce být zcela sám sebou a za sebe. Podle Scrutona se však právě tím sám sebe vzdává, neboť člověk je člověkem pouze v mezilidských vztazích, v soudu druhého, v odpovědnosti za druhé a ve schopnosti obětovat se druhému. Bezvýhradně proto platí Shakespearův výrok, že člověk má jen to, co rozdal.
Nejvyšší formu vzájemné lidské odpovědnosti a zavázanosti nachází Scruton ve vztahu člověka k Bohu. Vzdá-li se člověk tohoto vztahu ke svému nejvyššímu druhému, stává se pouhou karikaturou sebe samého, tím, kdo necítí závazek k druhému, a proto ani není vázán ničím vůči sobě. Závazky totiž mají smysl pouze v mezilidských vztazích nebo v dialogu člověka s Bohem. Tyto závazky vůči druhému může naplňovat i nereligiózní či nevěřící člověk, ale dle Scrutona náboženství poskytuje nejpropracovanější systém učení a výcviku, jak se vymanit z vlastního zájmu ve prospěch zájmu druhého.
Nevyléčitelný rys křesťanství
Takovou obhajobu Boha kritizuje v německém prostředí filozof Herbert Schnädelbach, který v roce 2000 vyvolal jeden z nejbouřlivějších sporů vedených v týdeníku Die Zeit. Ve svém článku Proklaté křesťanství vyjmenovává sedm nevyléčitelně vrozených vad křesťanství, kterými fatálně poznamenává západní společnost a kulturu. Řadí mezi ně například učení o prvotním hříchu, křesťanský antijudaismus nebo představu apokalypsy.
Nejvyšší formu vzájemné lidské odpovědnosti a zavázanosti nachází Scruton ve vztahu člověka k BohuV prvním čísle německého časopisu Philosophie Magazin pro rok 2013 Schnädelbach o tomto tématu diskutuje s evangelickou farářkou a teoložkou Margot Kässmannovou. Schnädelbach opakuje, že křesťanské opovržení člověkem a snaha představených církve vyvolávat ve věřících pocit ponížení je nevyléčitelným a zároveň značně nedůvěryhodným rysem křesťanství. Pro koho je dnes totiž představa prvotního hříchu přijatelná?
Kässmannová namítá, že prvotní hřích lze chápat jako vrozenou křehkost člověka vůči zlu. Člověk sice ví, co je dobro, ale často má síly jen na to, aby konal zlo, v čemž Kässmannová spatřuje realističnost křesťanství. Schnädelbachův důraz na svobodné myšlení, schopnost následovat vlastní rozum, je sice také ve formě teologie součástí křesťanství, ale tento důraz na nutnost a schopnost používat vlastní rozum vyvažuje vědomí, že člověk své nejrozumnější a nejvlastnější myšlenky často nenásleduje ani následovat nechce. Za příklad může posloužit prosba svatého Augustina, aby mu Bůh dal schopnost odolávat pokušením, ale nikoli příliš rychle, neboť neřesti bývají slastné.
Schnädelbach stejně jako Kässmannová odmítá jakéhokoliv náboženství založené na strachu a na přílišném moralizování. A připojuje krátký příběh. Farář trpěl tím, že mu chlapci ze sousedství pravidelně kradli jablka z jeho jabloně. Proto k jabloni připevnil štítek s nápisem: „Bůh všechno vidí.“ Chlapci pod něj připsali: „Vidí, ale není to žádný žalobníček.“
Víc možnost než skutečnost
Přítomnosti náboženských otázek ve veřejném prostoru se nijak nediví zesnulý sociolog Niklas Luhmann. Ten v knize Funktion der Religion (Funkce náboženství) z roku 1977 formuluje pojetí náboženství, které tehdy bylo značně okrajové, ale v současnosti nabývá na významu. Dle něho komplexně sekularizovaná společnost vytváří struktury, které přisoudí náboženství významnou společenskou roli. Religiozita se však nebude projevovat jednotným náboženským nebo morálním jazykem, který by znovu spojil rozptýlenou společnost.
Náboženství pracuje více s možností než se skutečností. Náboženský člověk vidí možnosti tam, kde jiný rezignuje.Díky emancipaci od politiky, ekonomie, práva nebo výchovy se náboženství nyní poprvé v historii může věnovat vlastním tématům – otázkám smyslu lidského života a duchovní životosprávy. Právě v tom, nikoli v opětovném spojení s politikou nebo s morálkou vidí Luhmann zářnou budoucnost náboženství. Je tomu tak proto, že je od svého začátku cvičeno na podmínky současné komplexně sekularizované společnosti.
To sice možná překvapuje, ale pro Luhmanna z toho vyplývá, že náboženství pracuje více s možností než se skutečností. Náboženský člověk totiž vidí možnosti tam, kde jiný rezignuje. Navrhovat nové možnosti je přitom v dnešní společnosti hlavním úkolem sociálních systémů. Pro ty je důležitější, co být může, než co je. Respektive to, co je, se musí podřizovat překotně se měnící skutečnosti, jež se ocitá pod tlakem stále rychleji přicházející budoucnosti.
Sekularizovaná společnost
Zatímco se společenské systémy pomalu a obtížně sžívají s rychlou proměnou možnosti ve skutečnost, náboženský systém je založený na schopnosti hledat možnosti i ve zdánlivě bezvýchodných situacích. Nakonec i v nejzazším popření skutečnosti, jako je potupná smrt na kříži, dokáže křesťanská teologie najít možnost absolutního vítězství.
Nevidět možnosti je typická vlastnost člověka žijícího v hyperkomplexně sekularizované společnosti. Dle Luhmanna víme, že by všechno mohlo být jinak, ale zároveň si uvědomujeme, že nezměníme vůbec nic. Z tohoto hlediska by mottem nové budoucnosti náboženství mohl být výrok hlavního protagonisty Ulricha z Musilova románu Muž bez vlastností: „Ale ne, neboj se, já nejsem věřící, jen sleduji boží cesty a kladu si otázku, zda by se na ně dalo vjet i náklaďákem.“
