Ceska Pozice

Normalizace: Podvolení, nebo prohra prohry

Na článek Petra Pithart „1969 až 1989: Normalizační podvolení“ k 50. výročí 21. srpna o sovětské okupaci a následné normalizaci zareagoval Václav Žák.

Václav Žák 24.11.2018
Gustav Husák - symbol normalizace | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Gustav Husák - symbol normalizace | foto: Dana KyndrováReprofoto
Gustav Husák - symbol normalizace

Za starého režimu se v Praze i jinde konávaly bytové semináře. Některé byly specializované ekonomické, historické, filozofické, kulturní, jiné obecně politické. Jeden z takových seminářů se konával i u nás v bytě. Podnětem k jeho založení byla kritika Emanuela Mandlera adresovaná signatářům Charty, že nepochopili, proč je v sovětském bloku debata o lidských právech spíš provokací než racionálním programem změny.

Pravidelně se ho účastnili historik Emanuel Mandler, rusista Karel Štindl, filozofové Jan Sokol, Stanislav Sousedík, Ivan Chvatík, Pavel Kouba, ekonomové Karel Kouba, Luboš Mlčoch, Jan Stráský, právník Petr Pithart, programátoři Vojtěch Sedláček, Bohumil Pechr, fyzik Miloš Tichý a další, kteří přicházeli občas.

Pohled z ciziny

Karel Kouba, který po Otovi Šikovi řídil Ekonomický ústav Akademie věd, a jehož komunisté po vyhození ze strany otravovali víc než většinu disidentů, jednou jako přednášejícího pozval maďarského ekonoma Tamáše Bauera, který se v šedesátých letech naučil česky, aby mohl s českými ekonomy spolupracovat na reformách. V době semináře, asi v roce 1982, Bauer přednášel ekonomii na Univerzitě v Kolíně nad Rýnem. Trochu rozdíl proti Československu, kde reformní ekonomy strčili do podniků a zamezili jim veřejnou činnost.

V Čechách a na Slovensku tomu bylo jinak než v Maďarsku, prověrky zasáhly několik set tisíc lidí. Mnoha z nich stačilo, aby řekli, že okupaci považují za bratrskou pomoc, a zachovali si kariéry. Oni to neudělali. Asi se na to člověk musel dívat z ciziny jako Tamáš Bauer, aby si uvědomil, že to není samozřejmost.

Bauer během přednášky prohlásil: „My v Maďarsku jsme si vždycky vysoce cenili morální úrovně Čechů a Slováků.“ Vytřeštili jsme na něho oči. Co tím myslí? Bauer řekl: „Vždyť vy jste se nechali vyházet od prověrek! To my jsme s Kádárem kolaborovali, jako by se nechumelilo.“

Něco na tom bylo. Šestnáctileté mladíky, kteří se podíleli na násilné činnosti během povstání v roce 1956, nechal Kádár ve vězení do doby, než jim bylo 18, a pak je nechal popravit. Přesto když na začátku šedesátých let vyhlásil liberalizační program, inteligence na to přistoupila. Od té doby bylo Maďarsko názornou ukázkou Spinozova výroku, že svoboda je poznaná nutnost. O vztazích k Sovětskému svazu se nediskutovalo. Jinak měli Maďaři cestu na Západ otevřenou.

V Čechách a na Slovensku tomu bylo jinak, prověrky zasáhly několik set tisíc lidí. Mnoha z nich stačilo, aby řekli, že okupaci považují za bratrskou pomoc, a zachovali si kariéry. Oni to neudělali. Asi se na to člověk musel dívat z ciziny jako Tamáš Bauer, aby si uvědomil, že to není samozřejmost.

O co šlo

Petr Pithart nedávno publikoval text, v němž se k výročí bratrské pomoci z roku 1968 opět vrací. Soudí přísně. Cituji: „Ti, kteří zosobňovali Pražské jaro, zvolili nejpotupnější způsob porážky – podvolení… Naši lidé se tenkrát k vůdcům přidali – co taky?! Normalizaci mají na svědomí především reformní komunisté. Nepřesvědčili, že jim šlo o ideál.“

O co šlo v roce 1968? Po Chruščovově projevu v roce 1956, v němž odsoudil Stalinovy zločiny, sovětský blok prožil otřes. V Maďarsku a v Polsku došlo k povstání. V Československu začala opatrná liberalizace. Postupem času nabírala na síle a v polovině šedesátých let už šlo o celospolečenské hnutí, které strana přestávala kontrolovat.

Nad komunisty, které Tamáš Bauer obdivoval, mávl rukou: „Tři sta dvacet osm tisíc vyloučených členů Komunistické strany Československa a 147 těch, co odešli sami, se za nekonečně dlouhé dvě dekády normalizace nezmohli na nic.“ Jiným médiím řekl, že česká politická reprezentace moskevské protokoly podepisovat neměla. Na závěr klade otázku, proč se nikdo nechtěl vrátit k ideálům takzvaného obrodného procesu, když jsme prý tenkrát byli pomalu středem světa, miláčky všech idealistů!

Obávám se, že jde skutečně o „hluboké nedorozumění“. O co šlo v roce 1968? Po Chruščovově projevu v roce 1956, v němž odsoudil Stalinovy zločiny, sovětský blok prožil otřes. V Maďarsku a v Polsku došlo k povstání. V Československu začala opatrná liberalizace. Postupem času nabírala na síle a v polovině šedesátých let už šlo o celospolečenské hnutí, které strana přestávala kontrolovat.

Ztráta „měkké“ síly

V Sovětském svazu liberalizace dostoupila vrcholu v roce 1964 a po výměně Nikity Chruščova za Leonida Brežněva tam začala restaurace. V Československu však liberalizace postupovala dál a v roce 1968, po vnitrostranické krizi, kdy se do čela komunistické strany dostal Alexandr Dubček, začala ohrožovat její mocenský monopol. Bratrské státy Varšavského paktu (zejména Polsko a Německá demokratická republika), včetně bratra největšího, to nesly s velkou nelibostí.

Politické vedení sázelo na to, že si Sovětský svaz uvědomí, jaký důsledek pro další vývoj bude mít ztráta „měkké síly“, tedy přitažlivosti komunistického projektu. Prohrálo. Košile byla bratrům pochopitelně bližší než kabát.

Československo bylo v té době součástí sovětské sféry vlivu, jak se ustavila po tom, co Truman v březnu 1947 vyhlásil doktrínu zadržování Sovětského svazu. USA ji respektovaly, jak ukázaly v roce 1956 krize v Polsku a v Maďarsku. V roce 1968 se tedy nedalo počítat s tím, že by nějaká velmoc riskovala válku se Sovětským svazem, aby umožnila přechod Československa do západní sféry vlivu.

V okamžiku, kdy československá liberalizace narazila na červenou čáru, a Dubček dostal na výběr, že ji buď zastaví sám, nebo to udělají naši bratři, bylo o dalším osudu Pražského jara rozhodnuto. Jaké byly alternativy? Svoboda je sladká a působí jako droga. Kdo ji ochutná, chce ji víc. V polovině roku 1968 se liberalizační proces dal zastavit jenom výjimečným stavem a tím, že by jako v Polsku místo „bratrských“ tanků vjely do ulic ty naše. Bylo by to lepší řešení? Stěží.

Reformátoři hráli vabank, což si řada lidí uvědomovala. Třeba česká redakce BBC nepokrytě pochybovala, že je rozumné dráždit hada bosou nohou. Politické vedení sázelo na to, že si Sovětský svaz uvědomí, jaký důsledek pro další vývoj bude mít ztráta „měkké síly“, tedy přitažlivosti komunistického projektu. Prohrálo. Košile byla bratrům pochopitelně bližší než kabát.

Rozložení sovětského bloku

Vedení podepsalo moskevské protokoly. Kdo prohraje, obvykle se podvolí. Sověti přece měli připravený maďarský scénář s dělnicko-rolnickou vládou. Nepodepsat nebyla alternativa. Petr Pithart má pravdu, že by odstoupení a čestné oznámení prohry bylo vkladem do budoucnosti. Ale z podpisu v Moskvě přece nelze odvodit, že se podle toho chovala společnost. Dospělí lidé nepotřebují, aby je politici vodili za ručičku. Sami vědí, co mají dělat.

Petr Pithart mávne rukou nad nepodvolením těch stovek tisíc lidí, které obdivoval Tamáš Bauer. Prý se na nic nezmohli. To už ale hraničí s neslušností. Vždyť tihle lidé málem rozložili sovětský blok. Co měli po okupaci dělat? Když téměř uspěli s prolomením monopolu moci KSČ, přijely tanky. Bylo přece jasné, že další pokus má smysl, až přijde jaro i do Moskvy.

Petr Pithart mávne rukou nad nepodvolením těch stovek tisíc lidí, které obdivoval Tamáš Bauer. Prý se na nic nezmohli. To už ale hraničí s neslušností. Vždyť tihle lidé málem rozložili sovětský blok. Co měli po okupaci dělat? Když téměř uspěli s prolomením monopolu moci KSČ, přijely tanky. Bylo přece jasné, že další pokus má smysl, až přijde jaro i do Moskvy. Ano, prohráli, ale ta prohra byla mimořádně důležitá.

Proč se v roce 1989 nikdo nechtěl vrátit k obrodnému procesu? Vždyť reformy byly náhražka, protože jim ideologie nedovolovala hloubku. Vlastnictví bylo tabu. Když režim padl, nemělo smysl se k náhražkám vracet. Potlačení Pražského jara skutečně zlikvidovalo přitažlivost komunistického projektu v celém světě, odcizilo od Moskvy evropské komunistické strany, a zamezilo reformám v samotném SSSR.

Úspěch reformní politiky KSČ posléze inspiroval Gorbačova, a jeho perestrojka přivodila pád východního bloku i samotného Sovětského svazu. Já si myslím, že sebevědomější země by na takový přínos do dějin byla hrdá. Pokud ovšem intelektuálové prohrají i tu prohru, dá se jen zalomit rukama.

Václav Žák
zpět na článek


© 2019 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.