Když v roce 2013 vyšla kniha francouzského ekonoma Thomase Pikettyho Kapitál v 21. století, ani on netušil, že se rychle stane světovým bestsellerem. A okamžitě vyvolala řadu kritik odborné i laické veřejností. Zřejmě nejsilnější zazněla od amerického ekonoma Josepha Stiglitze, nositele Nobelovy ceny za ekonomii za rok 2001, v českém prostředí pak například od ekonoma Pavla Kohouta.
Hlavní Piketttyho tezí je, že zvyšující se majetková nerovnost začne být velkou hrozbou pro fungování společnosti. Pokud je totiž zisk z kapitálu vyšší než hospodářský růst, zvyšuje se příjmová a majetková nerovnost a kumuluje se bohatství v rukou úzké skupiny nejbohatších (oligarchie).
Stiglitzovy návrhy
Jeden Pikettyho kritik tvrdí, že více než na hospodářském růstu záleží na institucích, přičemž je třeba zkoumat vztah nerovnosti a ekonomiky. To činí Stiglitz a ukazuje, že růst příjmových nerovností nelze vysvětlovat vztahem mezi hospodářským růstem a akumulací kapitálu, neboť část růstu bohatství je dána nárůstem ceny půdy ve městech kvůli úvěrovému systému. Stiglitz také polemizuje s Pikettyho tezí daňové progrese pro nejbohatší, neboť nemusí příliš omezit příjmové nerovnosti.
Polde Josepha Stiglitze je třeba zvýšit minimální mzdy, posílit odbory, investice do vzdělávání, aby se zlepšilo, zpřísnit antitrustovou legislativu a zvednout daně z kapitálových výnosů |
Podle Stiglitze narůstá exploatace práce kapitálem, přičemž klesá poměr mezd a produktivity práce, ale roste poměr odměn manažerů a mezd zaměstnanců, oslabuje síla práce a odborů a nastává asymetrická liberalizace ve prospěch korporací. Stiglitz se na rozdíl od Pikettyho, podle něhož je k zastavení zvyšování příjmové nerovnosti nutné zvýšit hospodářský růst, domnívá, že je třeba zvýšit minimální mzdy, posílit odbory, investice do vzdělávání, aby se zlepšilo, zpřísnit antitrustovou legislativu a zvednout daně z kapitálových výnosů.
Řečeno jinak, růst rozdílu v příjmech by měl vadit i těm, kdo nejsou rovnostáři. Vysoce stratifikovaná společnost totiž plýtvá nejcennějším aktivem, lidmi, čímž prodělávají všichni. Vysoká příjmová nerovnost je špatná pro kapitalismus i nejbohatší.
Sociálně-ekonomické nepokoje
Podle generálního tajemníka Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) Angela Gurriji se poměr mezi nejbohatší desetinou a nejchudší desetinou obyvatel zemí OECD výrazně zvýšil – před 20 lety byl sedm ku jedné, dnes je deset ku jedné. Nerovnost se zvyšuje i v tradičně rovnostářských zemích, jako je Německo, Rakousko či Skandinávie.
Prohlubující se propast mezi nejbohatšími a nejchudšími způsobí sociálně-ekonomické nepokoje, přičemž bohatství se koncentruje jen na několika místech na Zemi |
Zaráží i fakt, že chudí lidé žijí v průměru o deset let méně než bohatí. Nerovnost je problémem i proto, že narušuje důvěru ve společnosti, politiku i politiky. V USA v roce 2010 jedno procento nejbohatších vlastnilo více než 35 procent nejchudších Američanů. Muhammad Yunus, bangladéšský ekonom, finančník, „bankéř chudých“ a nositel Nobelovy ceny za mír za rok 2006, i fenomenální britský teoretický fyzik Stephen Hawking varují, že majetková nerovnost může vést ke katastrofě.
Podle Yunusu prohlubující se propast mezi nejbohatšími a nejchudšími způsobí sociálně-ekonomické nepokoje, přičemž bohatství se koncentruje jen na několika místech na Zemi. Domnívá se, že jde o časovanou bombu a obrovské nebezpečí pro svět, a poukazuje na to, že současný bankovní a finanční systém vytvořil prostředí, v němž čím více máte, tím více dostáváte.Hawking tvrdí, že bychom se měli začít obávat kapitalismu.
Nové ekonomické paradigma
Studie mezinárodní charitativní organizace Oxfam zveřejněná těsně před Světovým ekonomickým fórem v Davosu letos v lednu mimo jiné uvádí, že osm osob vlastní majetek 3,6 miliardy lidí na Zemi, tedy asi poloviny její populace, a toto rozdělení bohatství je největší v historii. Co na tom, že jednou z osmi osob je spoluzakladatel a předseda představenstva společnosti Microsoft Bill Gates, který věnoval se svou ženou většinu majetku na charitu.
Vývoj ekonomiky se sice cyklicky opakuje, ale je třeba zahájit diskusi o novém ekonomickém paradigmatu. Ekonomie totiž začíná potvrzovat to, co věda a filozofie označují za teorií neúplnosti – nedokáže spolehlivě verifikovat své základní premisy a axiomy. |
Ekonomy, historiky i další společenské vědce by měla především zajímat analýza srovnávající tuto nerovnou distribuci s předchozími etapami vývoje lidstva – od otrokářského starověku přes středověký feudalismus s lenním systémem a raně novověký kapitalistický (vznikající buržoazní) systém až po moderní rozvinutý, vrcholný a pozdní kapitalismus v jeho různých podobách, jako je sociálně tržní model v Evropě.
V současnosti se považují za spolehlivější a předvídavější dlouhodobé Kuzněcovovy 20- až 50leté a Schumpeterovy, respektive Kondraťjevovy 50- až 60leté cykly než krátkodobé Kitchinovy či střednědobé Juglarovy cykly. Sovětský ekomon Nikolaj Dmitrijevič Kondraťjev, tvůrce Leninovy Nové ruské politiky (NEP) z roku 1921, tyto cykly vysvětloval válkami, vědeckými objevy, značnými investicemi do infrastruktury a inovacemi.
Vývoj ekonomiky se sice cyklicky opakuje, ale je třeba zahájit diskusi o novém ekonomickém paradigmatu. Ekonomie totiž začíná potvrzovat to, co věda a filozofie označují za teorií neúplnosti – nedokáže spolehlivě verifikovat své základní premisy a axiomy.
