Nejdražší stradivárky: Bude se na ně hrát nebo skončí v trezoru?

Aukční síň Sotheby’s nabízí violu Macdonald od Antonia Stradivariho z roku 1719, jejíž odhadní cena prý je 45 milionů dolarů!

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © Sotheby’sČeská pozice

Aukční síň Sotheby’s vypustila v minulých dnech do světa zprávu, která opravdu stojí za to. Nabízí violu Macdonald od Antonia Stradivariho z roku 1719, jejíž odhadní cena prý je 45 milionů dolarů! Ta částka zní až neuvěřitelně, je téměř třikrát vyšší než rekord z veřejné aukce v roce 2011, kdy dražitel zaplatil za stradivárky Lady Blunt 15,9 milionu. A není ani známo, že by při soukromém prodeji někdo za hudební nástroj dal víc.

Sotheby’s perlu ve své nabídce prezentuje zhruba tak, že nic podobného se na trhu už nikdy nemusí objevit. Na tom něco je, protože ze slavné Stradivariho dílny se dochovalo pouhých deset viol. Nástroj se navíc řadí do mistrova zlatého období (1700–1720), je ve výborné kondici, jak říká aukční síň i evidentně okouzlený virtuos David Aaron Carpenter, který jediný na violu až do prodeje může hrát: „Považuji tuhle zkušenost za vrchol své kariéry.“ Ale má opravdu cenu 45 milionů dolarů?Podle hudebního publicisty Normana Lebrechta odhadnutá cena nástroje prostě nedává ekonomický smysl

Nad tím se zamýšlí například známý hudební publicista Norman Lebrecht, jenž ovšem argumentuje nejen pocity, ale i čísly, jež tak enormní nárůst ceny zpochybňují. Violu v roce 1961 koupila rodina nizozemského skladatele Lea Samamy za přibližně 82 tisíc dolarů a od nich v sedmdesátých letech violista Peter Schidlof za stejnou částku. S přihlédnutím k cenové hladině těch nejdražších nástrojů, jež se pohybuje více než třikrát níže, podle Lebrechta odhadnutá cena nástroje prostě nedává ekonomický smysl.

Zaznamenal jsem však naopak i názor, že ty miliony jsou oprávněné, neboť už se nikdy nemusí naskytnout šance zkompletovat Stradivariho „kvartet“ strunných nástrojů (housle, viola, violoncello a kontrabas).

Můžeme jistě napsat, že tržní hodnota čehokoli, i violy, je taková, jakou je za ni někdo ochotný zaplatit. Investor nakoupí věc a bude ji chtít prodat později se ziskem dál. A je možné, že se díky tomu v budoucnu oddělí skupina těch opravdu nejlepších hudebních nástrojů v historii a cenově se odliší od zbytku světa.

Stradivárky ve zlaté kleci

Domýšlejme, co nástroj čeká dál. Schidlof zemřel v roce 1987 a od té doby viola ležela v rodinném trezoru. Nehrálo se na ni, což mimochodem znamená, že při intenzivním užívání potrvá nejméně pět let – podle Carpentera –, než se rozezvučí k někdejším výšinám.

Ale bude vůbec ještě někdy sloužit původnímu účelu, bude se na ni hrát? To je totiž situace, která reálně hrozí a jíž se mnozí obávají, pokud si někdo violu za avizovanou cenu v červnu koupí. Že skončí v opancéřovaném trezoru bohatého sběratele, ukrytá většině, v lepším případě se na ni budeme chodit dívat do muzea přes neprůstřelné sklo. Běžná praxe je, že muzea, nadace nebo sběratelé vzácné nástroje talentovaným hudebníkům půjčují. Jaký osud však potká violu Macdonald, zvláště bude-li prodána za onu astronomickou sumu?Jak bude znít viola Macdonald za dalších sto, dvě stě nebo tři sta let?

Vlastně když bude v tom trezoru pěkně uložená, za ideální teploty a vlhkosti, nejspíš se ještě pár set let neobrátí v prach. Už když naší mistrovské viole bylo přes 200 let, v roce 1926, australský skladatel Alfred Hill o ní prohlásil: „Viděl jsem všechny dochované Stradivariho violy a tuhle řadím nejvýš. Je nedotčená, jako by odešla právě z dílny.“ O dalších sto let později violista Carpenter básní téměř stejnými slovy: „Jako by vám ji Stradivari právě dodal.“

Jak ale bude znít viola Macdonald za dalších sto, dvě stě nebo tři sta let? S jistotou to nevíme, s tak starými klasickými nástroji lidstvo dosud zkušenosti nemá.

Počet příspěvků: 2, poslední 28.4.2014 05:12 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.