Lidovky.cz

Nebohý pan Nečas

  23:03

Expremiér se v interview pro deník Právo dopustil několika výroků opravdu hodných pozoru.

foto: © ČTKČeská pozice

Expremiér Petr Nečas má čas. Kromě toho, že se (nyní) živí „poctivě zdaněnou prací“, dal totiž interview (Právo, 18. prosince 2013). Ten tomu zase dal! Podívejme se blíže na několik výroků, opravdu hodných pozoru.

Takto děl Woody Allen

„To, že jsem paranoidní, ještě neznamená, že mě nesledují.“ Jenomže to byl fór a nadto Woody Allen nebyl českým premiérem. Nečas oproti tomu v rozhovoru řekl, že jeho žena je „předmětem šikanózní štvanice“, policie ji „šmíruje“ a chce na ni něco hodit. Jenomže už předchozí Nečasova žena byla prý ohrožená! Kvůli ní bylo spunktováno Vojenské zpravodajství (VZ), aby ji ochránilo, a to v souladu se zákonem, pravil Nečas.

Zkusme ho vzít ještě jednou vážně. VZ shání, vyhodnocuje a distribuuje informace. Působilo-li VZ v souladu se zákonem, pak Nečasova tehdejší manželka mohla být ohrožena pouze informačně, nikoliv fyzicky, protože VZ nemá výkonné pravomoci.

Kdyby byla ohrožena fyzicky, pak by na její ochranu Nečas vyzval policejní ochranku, která je na to cvičená a má odpovídající pravomoci. Tedy za předpokladu, že byl Nečas při smyslech, a za dalšího předpokladu, že by chtěl manželku opravdu ochránit. Nechal-li ji však sledovat vojenskými zpravodajci, pak by se akorát první dozvěděl, že se jí něco stalo.Nečas se přiznal k tomu, že chtěl zasahovat do personálních pravomocí policejních funkcionářů a nejvyššího státního zástupce

Takže už z této myšlenkové skrumáže je jasné, že něco je špatně. Jen jedno je jisté, že dosud každá Nečasova manželka byla ohrožena.

Upřímnost až na kost

Dost neuvěřitelná je následující pasáž z Nečasova interview, jež se týká olomouckého vrchního státního zástupce Iva Ištvana, ředitele policejního Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Roberta Šlachty a „uměle vytvořené kauzy, jejímž cílem bylo svrhnout (!) vládu ČR“. Citujme:

„Oba pánové, Ištvan i Šlachta, vědí, že kdybych dokončil svůj mandát jako předseda vlády, tak by na svých místech nezůstali. Moje vláda se chystala zrušit Vrchní státní zastupitelství v Olomouci. Byl jsem nespokojen jak s působením pana Martince v čele Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, tak pana Šlachty v čele Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu. Jmenování obou těchto pánů do čela útvarů byl omyl. Oba se zaměřili na hon na politiky, z čehož mají jistě největší radost skuteční gangsteři a mafiáni.“

Takže Nečas se v přímém přenosu, za bílého dne přiznal k tomu, že chtěl zasahovat do personálních pravomocí policejních funkcionářů a nejvyššího státního zástupce! Nedbalému myšlení odpovídá i nedbalá mluva, protože „jeho“ (!) vláda mohla sice mnoho chtít, ale konat mohla jen v souladu se zákonem. Takže mohla sice chtít zrušit (zřejmě obě) vrchní státní zastupitelství, ale konat mohla pouze tak, že vyslovila souhlas s návrhem příslušného zákona. Zrušit olomoucké vrchní státní zastupitelství Nečasova vláda prostě nemohla, i kdyby se na to chystala sto let.

Nečasovy neskrývané záměry potvrzují reálný podklad toho, co bylo možno dosud považovat za „městskou legendu“, tedy informaci „z policejních zdrojů“, kterou však nebylo možno ověřit.

Mluvilo se o tom, že ředitel ÚOOZ Šlachta spustil onu akci na Úřadu vlády ČR, jíž začala „kauza Nagygate“, v okamžiku, kdy celá situace ještě nebyla žádoucím způsobem došetřena, ale byl k tomu přinucen okolnostmi. Jak se v policejní hantýrce říká, ÚOOZ měl „na Nagyové uši“. A když v jednom odposlechu zaznělo přání Nagyové, aby Nečas odvolal Šlachtu, bylo jasno. Nečas by bezpochyby toto „přání“ (rovnající se rozkazu) tlumočil ministrovi vnitra, který by ho decentně (hlavně žádný nátlak!) přetlumočil policejnímu prezidentovi, který by náhle zjistil, že to vlastně sám od sebe chtěl udělat už dávno. A bylo by. Takže Šlachta neměl na co čekat. Tato verze událostí vypadala docela věrohodně, a nyní ještě o něco víc.Odpoutání Nečasovy mysli od reality se zdá být tak významné, až jednoho napadne, jestli se tímto směrem nechce vydat obhajoba

Sbohem, realito

Odpoutání Nečasovy mysli od reality se zdá být tak významné, až jednoho napadne, jestli se tímto směrem nechce vydat obhajoba.

Konání trestněprávních orgánů vykládá útrpně jako cílenou snahu svrhnout vládu. Ani stín pochybností, ani náznak poznání, že se vláda zhroutila sama, když stála na hliněných nohách.

V dalším textu odpovídá na otázku, proč měl za ministra financí Miroslava Kalouska: „To rozhodnutí učinil můj předchůdce Mirek Topolánek.“ Na údiv reportérky, že složení „jeho“ vlády bylo v jeho kompetenci, odpovídá způsobem, který se díky české kinematografii nazývá „zralým na Chocholouška“:

„Bylo to výsledkem koaliční dohody. Podle mě se prudce nelogicky stal Miroslav Kalousek ministrem financí v lednu 2007 a bylo politicky vysoce nákladovým řešením dělat jiné uspořádání v roce 2010.“

A do třetice, na otázku, zda jako předseda ODS necítil zodpovědnost za to, že vedle něj nevyrostla žádná osobnost, která by byla přirozeným kandidátem na místo šéfa strany, odpovídá opět ve stylu „já nic, já muzikant“:

„V tom vinu necítím. V politice si musí každý o šanci říci sám. To, zda je za mnou personální vakuum, nebyla moje vina. To si musí každý vydobýt nejen svými ambicemi, ale i tvrdou a soustavnou prací.“

Takže začíná být stále jasnější, že Nečasova vláda prostě přežít nemohla, a to naprosto převážně z vnitřních důvodů. Zvenčí pak stačil malý impuls (co to proboha je, obvinění šéfky sekretariátu?) a vláda se poroučela k zemi celá. Každopádně bude tato kauza velmi dobrým studijním materiálem pro všechny studenty politologie, jen musí být podávána jiným způsobem, než „na Chocholouška“.

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.