Návrat k poměrnému systému po listopadu 1989 nebyl chybou

Pavel Kohout se v článku o 25 letech vývoje české ekonomiky dopouští mnoha zavádějících tvrzení. Mimo jiné pokud jde o důvody zavedení poměrného systému. Reakce Vojtěcha Navrátila.

Čtyři omyly české ekonomiky za uplynulých 25 let. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Čtyři omyly české ekonomiky za uplynulých 25 let. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Čtyři omyly české ekonomiky za uplynulých 25 let.

Pro veřejnou debatu není příliš přínosné, když se jí s bizarními „argumenty“ účastní lidé, kteří jsou odborníky ve svém, ale s daným tématem nesouvisejícím oboru, z čehož pak čerpají legitimitu vyjadřovat se o něm. Například Karel Janeček či většinou ekonomové v čele s Jiřím Schwarzem sdružení okolo iniciativy Přímá volba poslanců a jejich návrhy, a především zdůvodňování nutnosti změny volebního systému.

Svým článkem, mimo jiné o důvodech zavedení poměrného systému a jeho dopadech coby jednoho z velkých polistopadových omylů na vývoj české ekonomiky v uplynulém čtvrtstoletí, se k nim po zveřejnění své knihy Úsvit opět přidal i ekonom Pavel Kohout, jehož texty týkající se například eurozóny čtu se zájmem.

Kohout se dopouští mnoha zavádějících či pochybných tvrzení. Už jeho důraz na domněnku přímého účastníka jednání Hynka Fajmona, že pro Petra Pitharta, Zdeňka Jičínského či Pavla Rychetského bylo cílem zavedení poměrného systému především přežití Komunistické strany Československa (KSČ), sugeruje, jako by to záleželo jen na nich.

Leden 1990

Vraťme se ale do ledna 1990 a podívejme se na tehdejší situaci. Dosavadní vládní komunistická garnitura revolučně svržena nebyla, pouze byla dohodnuta společná vláda, a proto v zemi nenastala žádná forma diktatury Občanského fóra (OF), jež by umožnila radikálnější revoluční zákonodárství.

Komunistická garnitura revolučně svržena nebyla, pouze byla dohodnuta společná vláda, a proto v zemi nenastala žádná forma diktatury Občanského fóra

Při tomto pozvolném předávání moci komunistickou stranou a pokračující komunistické většině ve Federálním shromáždění muselo OF a Veřejnost proti násilí (VPN) hledat s komunisty i s dalšími stranami, jež neměly zájem o většinový volební systém, kompromis na podobě zákona, dle kterého se mělo za několik měsíců volit. Prostě se bez nich neobešli.

Svědčí o tom třeba kniha historika Jiřího Suka Labyrintem revoluce. Dle ní právník Jiří Boguszak 6. ledna 1990 na sněmu OF „upozornil na zásadní procedurální problém, o němž se pravděpodobně nikomu z představitelů Koordinačního centra nechtělo hovořit: ‚Je třeba vzít v úvahu, že navržený volební systém musí také projít jednáním u kulatého stolu. Všechny strany kulatého stolu budou proti (většinovému systému)‘“.

První republika

Poměrným volebním systémem jsme v roce 1990 navázali, jak uvádí Kohout, na první republiku. Zavedení tohoto systému však nebylo vedeno nějakou „zákeřnou“ snahou omezit politickou sílu sudetských Němců a slovenských Maďarů, aby byli diskriminovaní coby regionální strany.

Cílem zavedení poměrné volby bylo dostat do samospráv dosud „cizích“ obcí československý živel, ale tak to fungovalo i v případě menšin

Z ryze tuzemských důvodů bylo sice cílem zavedení poměrné volby dostat do samospráv dosud „cizích“ obcí československý živel, jak ve svém projevu v Revolučním národním shromáždění zdůraznil sociální demokrat Antonín Němec, ale tak to fungovalo i v případě menšin.

Neexistence uzavírací volební klauzule navíc umožňovala regionálním uskupením získat zastoupení v parlamentu, či aby hlasy několika Němců odevzdané třeba německým sociálním demokratům v drtivě většinovém českém městě díky poměrnému systému byly využité v dalším celostátním skrutiniu, zatímco ve většinovém systému by propadly.

Nutnost poměrného zastoupení

Kohoutovo tvrzení o cíleném omezování menšin volebním systémem je tedy z oblasti sci-fi. Poměrné zastoupení bylo prostě nutností. Bez něho, jelikož dokázalo v Evropě začlenit do systému například i antisystémové socialisty či katolíky, by se dle italského politologa a stoupence většinovému volebnímu systému Giovanniho Sartoriho mohly „problematické společnosti“, což národnostně fragmentované Československo v té době bezesporu bylo, stát „nemožnými“.

Kohoutovo tvrzení o cíleném omezování menšin volebním systémem je z oblasti sci-fi

Možná proto se většinového volebního systému v Revolučním národním shromáždění při projednávání volebního zákona výrazněji dovolávali jen zástupci levých sociálních demokratů, pozdějších komunistů. (Těm by většinový systém ve volbách 1946 pomohl k rychlejšímu uchvácení moci, stejně jako henleinovcům o jedenáct let dříve k totální marginalizaci zbývajících německých stran.) Nikoli nezvyklé bylo v té době i rovnítko mezi pojmy demokratický a poměrný.

Nejen pro Kohoutovo, na ničem reálném založené tvrzení, že poměrný systém – sám o sobě – coby vedlejší jev nahrává korupci ve velkém měřítku, může být zajímavé, že někteří poslanci v rozpravě k danému zákonu, jak uvádí Ferdinand Peroutka v Budování státu, dokonce „vyslovovali naději, že poměrné zastoupení je schopno odstranit také korupci na radnicích, které snadno propadaly obce, v nichž bez kontroly vládla jedna strana“.

Bolest parlamentních voleb

Nemožnost změnit od počátku devadesátých let stranický předvýběr kandidátů na volitelných místech byla a dosud částečně je bolestí našich parlamentních voleb. Nikoli však absolutní, jelikož záviselo na výši kvora preferenčních hlasů nutných pro přeskočení kandidáta.

Nemožnost změnit od počátku devadesátých let stranický předvýběr kandidátů na volitelných místech byla a dosud částečně je bolestí našich parlamentních voleb

Už v roce 1992 při posledních volbách do federálního shromáždění byla pomocí preferenčních hlasů v jeho české části zvolena čtvrtina poslanců (kvorum bylo tří- a v souběžně konaných volbách do České národní rady 15procentní). Od roku 2010 pak často první místo na kandidátce neznamená jistotu zvolení, ale možná by bylo lepší kvorum ještě více snížit či úplně zrušit, jako je tomu v Polsku či Finsku.

Pokud si Kohout stěžuje na nestabilitu naší první republiky i té italské a s nimi spojeného poměrného systému, permanentní vyjednávání o koalicích, vydírání menšími stranami, volební paty a přeběhlictví, pak by jeho nápad ve zmíněné knize Úsvit, aby každý poslanec kandidoval sám za sebe, se sněmovnou o 200 samostatně jednajících poslancích přinesl ještě větší politickou nestabilitu, vydírání či vyjednávání o koalicích, než je tomu nyní.

Nevhodnost většinového systému

Problémem naší dnešní politiky není nesamostatnost poslanců, nýbrž vnitřní nesoudržnost politických stran, a s tím souvisejících náležitostí. Rovnítko mezi většinovou volbou, demokracií a politickou stabilitou, respektive poměrnou volbou a politickou nestabilitou, jak naznačuje Kohout, neexistuje.

Pro Českou republiku, kde je demokratická tradice relativně krátká a politická kultura například oproti Velké Británii nerozvinutá, není většinový volební systém zatím vhodný

Stejný volební systém ve dvou různých zemích nepovede k identickým výsledkům. Vždy záleží na konkrétních podmínkách. (Jinak by díky většinovému volebnímu systému nemohla v roce 1936 vypuknout občanská válka ve Španělsku a ve „většinové“ Francii neboli „Republice poslanců“, nepadala ve třicátých letech 20. století jedna vláda za druhou. Po druhé světové válce by naopak v Rakousku či Dánsku díky poměrnému volebnímu systému nepanovala stabilita, přičemž v Dánsku vznikla tradice menšinových vlád).

Proto pro Českou republiku, kde je demokratická tradice relativně krátká a politická kultura například oproti Velké Británii nerozvinutá, není většinový volební systém – alespoň zatím – vhodný. Zkrátka nejsme na něj připraveni. Období nikým nerušené vlády dua „Kolibřík & Mazánek“ v Praze by mělo být o to větší výstrahou, že Pavel Bém mohl být v budoucnu předsedou vlády. Návrat k poměrnému systému po listopadu 1989 proto nebyl žádným omylem, natož zásadním.

Počet příspěvků: 2, poslední 23.11.2014 09:37 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.