Národní galerie Praha není provinční muzeum. A nesmí jím být

Již poměrně dlouho se mi v souvislosti s českou uměleckou scénou honí hlavou otázky: Jak nereagovat lacině populistickými floskulemi a přitom na podstatné nerezignovat? Lze nerezignovat a současně si nevytvářet nepřátele? Tyto souvislosti mě naposledy napadly při četbě či sledování dvou rozhovorů budoucí generální ředitelky Národní galerie Praha Alicje Knastové v LN a v pořadu ArtZóna České televize.

Mnozí namítnou, nechme ji pracovat a za rok, za dva nebo třeba za pět let uvidíme, jestli její veskrze politická volba do této významné funkce byla smysluplnou a přínosnou pro zdejší vizuální kulturu. Ano. Takto lze snadno alibisticky omluvit či zamluvit mnohé. Jsem však již více než zdrženlivý (jemně povězeno) k takovým úhybným formulacím.

Výtvarné umění jako veřejné téma

Připomeňme si ne tak dávnou minulost. Před rokem 1989 jsme neočekávali vůbec nic, co by mohlo mít pozitivní dopad na tehdejší výtvarnou scénu. Po roce 1989 se několikrát zablýsklo na lepší časy, třeba když se (bohužel) jen na kratičkou dobu ředitelem sbírky moderního a současného umění ve Veletržním paláci stal mezinárodně renomovaný umělecký kritik Jiří Ševčík. Po něm přišlo několik „rádoby“ ředitelů, kteří neměli nápady ani energii, a vedli ji jako větší státní úřad. Šedě a zbytečně.

A tak jsme čekali s nejspíše naivní, ale upřímnou nadějí další dlouhé roky. Pak se na horizontu objevil Milan Knížák. Byl to však jiný člověk než onen provokující performer z šedesátých a sedmdesátých let. Jeho ambiciózní, nezkrotné ego ho uvrhlo do pavučin neprůhledné politiky a státního establishmentu. Zpočátku jsem mu i věřil, ale nakonec se v tsunami, kterou na všech frontách kolem sebe spouštěl, utopil i on.

Jeho příslovečná osobní nenávist ke všemu, co ho přesahovalo, jak sám říká, co jeho úrovně nedorostlo, naši první sbírkovou instituci zcela ochromilo a hermeticky uzavřelo. A čekali jsme dál – už déle než čtvrt století, více než jednu generaci umělců, teoretiků a kurátorů. V létě 2014 přišel z Berlína umělecký historik, kurátor a muzejní manažer Jiří Fajt, který postupně začal budovat (se střídavými úspěchy) svůj tým. A nebál se poprvé oslovit i zahraniční odborníky.

Uměleckému a odbornému prostředí, silně zatíženému osobními předsudky a animozitami, nemohlo uniknout, že se Národní galerie začíná probouzet nejen u laické veřejnosti v Česku. Její obraz se rychle zlepšoval i na mezinárodní scéně. Po mnoha hubených desetiletích stačilo Fajtovi 4,5 roku, aby výtvarné umění učinil veřejným tématem, aby na pověstné openingy do Veletržního paláce nadšeně chodily tisíce, zejména mladých. Najednou jsme se mohli cítit součástí tohoto širokého světa umění.

Raketový nárůst navštěvnosti

Všichni však víme, jak to dopadlo. Politické sekyry poháněné maloduchou závistí a pomstou se opět daly do pohybu a tnuly. Státní moc nakonec uznala neoprávněnost Fajtova drsného vyhazovu, ba dokonce od ministra kultury zazněla oficiální omluva českého státu. Ale bohužel nedůsledně. Po tom všem měla následovat rekonstrukce stavu před touto politicky motivovanou fraškou. Nestalo se. Proto již bezmála dva roky sledujeme úpadek Národní galerie.

Nejspíš ale budeme muset trpně čekat na pozitivní změnu ještě déle. V ArtZóně se totiž nastupující generální ředitelka Alicja Knastová vyjádřila, že se na tomto mamutovi (rozuměj na Národní galerii) nemůže nic rychle změnit a že to bude dlouho trvat, nejméně rok, ale nejspíše ještě mnohem déle. Jasné ale stále především není, co by se podle jejích představ mělo na někdejší Fajtově galerii změnit. Věčně opakovaná mantra vyšší návštěvnosti, o níž se v obou rozhovorech zmiňuje, je nesmyslná.

Ví nastupující ředitelka, jak se vyvíjela návštěvnost galerie v uplynulých čtyřech letech? Jak rychle, ba raketově vystoupala o bezmála tři sta procent, na někdejších 700 tisíc návštěvníků? To jí nikdo nesdělil, třeba na ministerstvu kultury? Anebo mantra digitalizace sbírek, kterou od ní neustále slyšíme? Copak s digitalizací Národní galerie nezačal již Jiří Fajt? Za něho zahájila zpřístupňování svých sbírek online. Řekl to někdo Alicji Knastové?

Dále rozrůstání galerijních aktivit i mimo její budovy či vstřícnost veřejnému prostoru. Copak se za Fajta neoživil Veletržní palác a jeho okolí, nebyla spuštěna Pražany oblíbená letní kulturní sezona Anežka Live! s prvním sochařským parkem pod širým nebem v Praze? Copak nevznikl atraktivní plán na oživení kláštera sv. Anežky s programem rezidenčních uměleckých pobytů? Copak se neuskutečňuje proměna návštěvnického zázemí v paláci Kinských na Staroměstském náměstí?

Copak neexistuje ambiciózní plán, zčásti již realizovaný, na obnovu kulturního života na Hradčanském náměstí, respektive zásadní proměna tří tamních galerijních paláců? Nehovoře o zahájené partnerské spolupráci s pařížským Centre Pompidou, která s Fajtovým odchodem skončila. Podobně uhasly společné projekty s Drážďany, Vídní či New Yorkem. Má smysl pokračovat a vše analyticky rozebírat?

Problém chybějících peněz

Patrně ne, oba rozhovory byly totiž ploché, nicneříkající, manažersky prázdné, bez zajímavé vize nebo jediné myšlenky, kolem níž by chtěla nastupující ředitelka budovat tuto instituci. Na to nestačí chtít mít volné vstupné, ale například, jaké má výstavní záměry, je docela důležité, ne? Jen pro obecnější info, na rok 2021 má Národní galerie zařazeny tři větší výstavy – Viktor Pivovarov, Toyen, Buddhismus. Všechny ale ještě dojednal Jiří Fajt.

V pořadu ArtZóna vedle ní vystupovali vybraní zástupci české vizuální scény. Nebudu se příliš podivovat nad jejich výběrem, který však svědčí o nápadné jednostrannosti toho, kdo rozhovor připravoval. Tím méně mě mohlo překvapit, co, jak a proč říkali. Opakovali jen další účelovou mantru o takzvaných blockbusterových výstavách, které údajně měly ubírat finance zdejším umělcům (nechci v této souvislosti používat slovo lokální).

Ani to není pravda, když se podíváte na dramaturgii Národní galerie v uplynulých letech s mnoha výstavami významných českých současných umělců, například Františka Skály, Magdaleny Jetelové, Stanislava Kolíbala, Jiřího Kovandy, Josefa Koudelky, Jiřího Petrboka, Josefa Bolfa a řady dalších, a to i mladších umělců a umělkyň – včetně Chalupeckého ceny, diskusí, přednášek, platformy pohyblivého obrazu a nových médií. A zcela mimo jsou v této souvislosti povzdechy na chybějící nákupy do sbírek.

To zaráží zejména od Báry Kleinhamplové, umělkyně nastupující generace, neboť asi zapomněla, že Národní galerie od mladých nakoupila v roce 2018 za 18 milionů korun, které „vydyndal“ na Poslanecké sněmovně Jiří Fajt. Kdy se to stalo naposledy, pokud vůbec?

Na problém chybějících peněz na nákupy současného umění Fajt dlouhodobě upozorňoval a snažil se hledat řešení mimo ministerstvo kultury, jež se k jeho oprávněným požadavkům stavělo macešsky. A to bych přitom mohl hořekovat, že ode mne Národní galerie nekoupila nic již skoro 30 let. Není těmto věčným kritikům stydno (Bára není sama) dnes pokrytecky hovořit a účelově zamlčovat lehce ověřitelnou pravdu? Chtějí se snad vlichotit nové ředitelce?

Promarněná příležitost

Co se týká vytýkaných velkých spektáklů, „kasovních“ trháků, které za uplynulé roky pražská galerie uskutečnila, byly to třeba prezentace Aj Wej-weje nebo představení jednoho z nejvýznamnějších malířů současnosti Gerharda Richtera, přičemž odpouštím Tomáši Pospiszylovi, který v televizním pořadu hovořil mylně o Hansi (?) Richterovi. Z jeho úst coby někdejšího člena vědecké rady Národní galerie, která hodnotila výstavní dramaturgii, však působí kritika výstav falešně.

Národní galerie není Kunsthalle vystavující výhradně současné umění a její dramaturgie musí být v zastoupení epoch vyvážená. Proto jsou představení klasických témat, jako je právě probíhající Rembrandt, kterého Pospiszyl v televizním pořadu odsoudil jako nevhodnou výstavu, pro Národní galerii zásadně důležité. Podobně výstavy klasiků světového moderního a současného umění, jako byli Henri Rousseau, František Kupka nebo Alberto Giacometti, musejí patřit do jejího programového rejstříku.

Ukazuje to i neutuchající zájem široké veřejnosti o tento typ výstav. Národní galerie jako přední kulturní instituce v Česku má i vědecko-výzkumnou a vzdělávací misi. Výsledky svých výzkumů pak představuje co možná nejširší veřejnosti. Na závěr si neodpustím poznámku. Pro celkové vyznění veřejných vystoupení nastupující ředitelky Knastové byla příznačná situace, kdy se jí moderátor ArtZóny zeptal, zda si vzpomene na nějakou pro ni důležitou nebo jinak zajímavou výstavu v Česku za uplynulých deset až patnáct let.

Na to se „úsměvně“ – možná i doslova, neboť pod rouškou nelze nic rozpoznat – jasné odpovědi vyhýbala, až ji redaktor „dotlačil“, že přiznala nevědomost. Vzápětí však na moderátora „zaútočila“, zda na oplátku viděl nějakou podobnou výstavu ve Varšavě. Poněkud zvláštní reakce. Redaktor odpověděl, že neviděl. Měl však ihned opáčit, že na rozdíl od ní se nehodlá usadit v nejdůležitějším úřadu polského uměleckého provozu. Mimochodem, pár výstav jsem ve Varšavě viděl, ale nebudu nikomu napovídat.

Nezbývá tedy nic jiného než zase jen čekat a čekat a čekat. Je mi jasné, že se v dohledných letech změny nedočkáme, promarnili jsme příležitost a tuto mezeru Alicja Knastová, ať mi odpustí, nemá šanci zacelit. A pokud za několik let bude říkat, že to nešlo kvůli ekonomické, pandemické, environmentální krizi nebo politické nevůli, není na svém místě a rozhodnutí ministra kultury Lubomíra Zaorálka bylo jen devótně politicky motivované vůči Hradu.