Lidovky.cz

Nagygate a tvrdá soudní realita: Tady bude ještě kravál

  18:51
Ve věci zneužití Vojenského zpravodajství soud zprostil obžaloby Janu Nečasovou i vojenské zpravodajce. A mnozí se nemohou zbavit dojmu, že věc je řízena tak, aby se dotyční zpravodajci v rámci své obhajoby příliš nerozpovídali.

Jana Nečasová (dříve Nagyová) u soudu s manželem a právním zástupcem. foto:  Dan Materna, MAFRA

Přijel prokurátor na víkend na chalupu a zašel do hospody. Místní štamgast po něm vystartoval: „Doktore! Tvůj pes pokousal moji dceru! Mám to dát k soudu, nebo to vyřešíme jinak?“ Prokurátor mu dal pět tisíc a štamgast je se svými kumpány ihned prochlastal. Když konečně odešel, optal se prokurátora jeho soused: „Doktore, proč jsi to udělal? Vždyť všichni víme, že ty nemáš psa a on nemá dceru?!“ Prokurátor pokýval hlavou a smutně pravil: „Ano. Ale víš ty, jak by rozhodl soud?“

Déja vu

Tento pocit mají asi mnozí po vyslechnutí rozsudku ve věci zneužití Vojenského zpravodajství. Helena Králová, soudkyně obvodního soudu pro Prahu 1 totiž zprostila obžaloby jak Janu (tehdy) Nagyovou (nyní) Nečasovou, tak i vojenské zpravodajce Ondreje Páleníka, Milana Kovandu a Jana Pohůnka.

Třeba toto byla jen špička ledovce. Aby jim nepřišlo líto jít sedět za někoho, kdo je k této (a možná i jiné?) činnosti ponoukal...

Pro odbornou veřejnost to je výsledek až pobuřující. Nicméně realisté se ho obávali a cynici dokonce chmurně takovýto verdikt předvídali. Mnozí se totiž nemohou zbavit úporného dojmu, že věc je řízena tak, aby se dotyční zpravodajci v rámci své obhajoby příliš nerozpovídali. Možná by totiž bylo o čem. Třeba toto byla jen špička ledovce. Aby jim nepřišlo líto jít sedět za někoho, kdo je k této (a možná i jiné?) činnosti ponoukal.

Zdůvodnění rozsudku neznáme, a možná ani nebude veřejné, jestli ho soudkyně podle zákona utají. Nelze ale vyloučit, že se najde někdo, kdo usoudí, že zveřejnit důvod tak překvapivého obratu je prostě občanská povinnost.

Slabé místo

Od počátku této kauzy se jevilo nejslabším obvinění Jany Nagyové, protože těžko mohla zneužít pravomoc, kterou neměla. Celá vina a celá hanba spočívá na obviněných ředitelích Vojenského zpravodajství, kteří nebyli schopni pochopit smysl několika paragrafů zpravodajských zákonů.

Zpravodajskou službu úkoluje vláda, a nikoliv premiér, a už vůbec ne jeho maitressa. A služba nemá výkonné pravomoci, ale pouze zabezpečuje informace v rámci své zákonné působnosti.

Například že zpravodajskou službu úkoluje vláda, a nikoliv premiér, a už vůbec ne jeho maitressa. A že služba nemá výkonné pravomoci, ale pouze zabezpečuje informace v rámci své zákonné působnosti. Ty si můžeme pro osvěžení připomenout, argumentace tak nabude na průraznosti.

V § 5 odstavci 3 zákona č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách ČR, v platném znění, se praví, že Vojenské zpravodajství zabezpečuje informace (a) mající původ v zahraničí, důležité pro obranu a bezpečnost České republiky, (b) o zpravodajských službách cizí moci v oblasti obrany, (c) o záměrech a činnostech namířených proti zabezpečování obrany České republiky, (d) o záměrech a činnostech ohrožujících utajované skutečnosti v oblasti obrany České republiky.

Přistoupily-li by soudy na „extenzivně kreativní“ výklad tohoto ustanovení zákona, jak jej akceptovala soudkyně Králová, znamenalo by to nebezpečí rozvratu zpravodajské komunity v České republice. Mohla by se z ní naprosto beztrestně stát aréna ve stylu catch-as-catch-can, vše by bylo dovoleno. Sbohem sne o demokratickém státě svobodných lidí.

Nepochopitelný zvrat

Soudkyně Králová sice připustila, že se skutky staly, ale došla k názoru, že nejsou trestnými činy. V případě Nagyové tak popřela své rozhodnutí z minulého roku, kdy ji odsoudila trestním příkazem k podmínečnému trestu. To by však vzhledem k uvedené slabosti obžaloby v tomto bodě nijak zvlášť nevadilo.

Horší věcí je právě výrok ohledně zpravodajců, slídících kolem premiérovy manželky, najímajících detektivní agenturu pro sledování zaměstnanců Úřadu vlády. Nejde o to, že by nikdy k takovému případu nemohlo dojít. Bude-li taková činnost v působnosti Vojenského zpravodajství, nesmí být před ním žádné dveře zamčené, ať jde o prezidenta, předsedu Senátu, předsedu Sněmovny či premiéra, abychom to vzali podle ústavního pořádku. Taková akce ale musí po právní a administrativní stránce „zvonit“, o operativní ani nemluvě (což je tragédie sama o sobě, vždyť ty „neviditelné“ zpravodajce mohli policisté z ochranky docela právem postřílet!).

Zpravodajská služba nemá exekutivní pravomoci a pracuje pouze s informacemi. Kdyby byli zpravodajci opravdu nasazeni k ochraně premiérovy manželky, mohli by premiérovi pouze sdělit informaci, že se jí něco stalo.

Obžalovaní se brání tím, že od Nagyové pouze dostali podnět (nikoliv úkol), který se sami ve své pravomoci rozhodli rozpracovat. S tím, že podnět může zpravodajská služba získat od kohokoliv. To by mohla být pravda, pokud by ale tomuto „komukoliv“ neodevzdávali výsledky své činnosti!

Dále proti obžalovaným stojí tvrdá zeď zákonné působnosti služby a vůbec charakter zpravodajské služby. Obžalovaní kdysi sloužili ve vojenském průzkumu a zřejmě se zcela minuli s rozdílem mezi ním a zpravodajskou službou. Ostatně toto donedávna existující hybridní sloučení taktického průzkumu a zpravodajské služby bylo již i legislativně vyřešeno jejich oddělením.

Zpravodajská služba nemá exekutivní pravomoci a pracuje pouze s informacemi. Kdyby byli zpravodajci opravdu nasazeni k ochraně premiérovy manželky, mohli by premiérovi pouze sdělit informaci, že se jí něco stalo. Zasáhnout by mohli pouze jako řadoví občané. Protože od ochrany ústavních činitelů a jejich rodin tu je specializovaný policejní útvar a zpravodajská služba (zde Vojenské zpravodajství) nic takového nemá ve své zákonné působnosti.

Proto je zcela liché žádat po obžalobě, aby specifikovala, který paragraf zákona o Vojenském zpravodajství (289/2005 Sb.) nebo zákona o zpravodajských službách ČR (153/1994 Sb.) obvinění porušili. Státní instituce mohou činit pouze to, co jim káže zákon, a inkriminovaná činnost Vojenského zpravodajství byla zcela mimo zákon.

Co s tím?

Nejprve vyšleme modlitbičku, aby pánbůh zbytek justice při zdravém rozumu zachovati ráčil.

Potom znovu oprášíme myšlenku na zřízení speciálních vojenských soudů – se všemi možnými pozitivy i negativy. Jedno by bylo nesporné – tito odborníci by soudili věc od podstatného k nepodstatnému. To znamená, že by nejprve zjišťovali, zda se služba pohybovala na zákonné půdě. A když by zjistili, že nikoliv, už by nemařili čas úvahami, jestli se na špičku jehly vejde více sledovačů nebo kontrasledovačů.

Dále se budeme zabývat tím, jak to udělat, aby čeští zpravodajci stáli na svých nohách a přemýšleli vlastní hlavou – aby byli schopni identifikovat riziko tam, kde je, a nikoliv tam, kde není (přestože by si to nějaký politik či magnát přál). A aby uměli podle toho jednat, neboť složili služební přísahu, že nasadí vlastní život (a jsou podle toho placeni) – takže nějaké ohrožení kariéry dobrý zpravodajec nemůže vůbec brát v potaz.

Bylo by alarmující, kdyby vláda zjistila, že BIS o tomto bezpečnostním riziku nevěděla – protože na rozdíl od Vojenského zpravodajství má BIS ve své zákonné působnosti ustanovení, která se sledovaného jevu mohou týkat.

A potom se budeme zabývat tím, co mohou zpravodajci nebo policisté dělat, když zjistí skutečné bezpečnostní riziko na nejvyšší úrovni. V tomto případě nespočívalo riziko v ohrožení premiérovy rodiny, ale v tom, že šéf české exekutivy byl ovládán osobou nemající žádný mandát ani odpovědnost. Nešlo o bezpečnostní riziko bagatelní, navíc mohlo být umocněno charakterem tohoto ovládání (zda šlo pouze o modelovou situaci dominy a otroka, či zda šlo o osobu pracující v prospěch někoho dalšího).

Bylo by alarmující, kdyby vláda zjistila, že BIS o tomto bezpečnostním riziku nevěděla – protože na rozdíl od Vojenského zpravodajství má BIS ve své zákonné působnosti ustanovení, která se sledovaného jevu mohou týkat. Podle § 5 odstavec 1 citovaného zákona totiž BIS zabezpečuje informace (a) o záměrech a činnostech namířených proti demokratickým základům, svrchovanosti a územní celistvosti České republiky, (b) o zpravodajských službách cizí moci, (c) o činnostech ohrožujících státní a služební tajemství, (d) o činnostech, jejichž důsledky mohou ohrozit bezpečnost nebo významné ekonomické zájmy České republiky, (e) týkající se organizovaného zločinu a terorismu.

BIS se o tomto riziku nemusela dozvědět vlastní činností, protože k jejím prioritám opravdu nepatří mít Úřad vlády prošpikovaný agenty a mikrofony, ale měla se o něm dozvědět od ředitele Vojenského zpravodajství. Ten by však musel mít rozum a páteř a uvědomit si, že nebezpečí nespočívá v tom, co mu je jako podnět sdělováno, ale v tom, co se po něm chce a do jaké sítě se k nehybnosti zapletl ztumpachovatělý premiér.

Jak korektně sesadit premiéra?

I kdyby však BIS nakrásně o tomto riziku věděla, co by s tím mohla dělat, když jejím hlavním partnerem je vláda řízená právě tím „gumovým“ premiérem? Ředitel BIS, bude-li „mít koule“, může o tomto riziku informovat prezidenta, který ale premiéra sám od sebe odvolat nemůže. Ředitel BIS může věc konzultovat i s dalšími ústavními činiteli, s předsedy obou komor parlamentu. Poslanecká sněmovna může vyslovit nedůvěru vládě, ale na základě jakých informací? Poslanci jsou sice „prověřeni ze zákona“, takže se mohou seznamovat s utajovanými informacemi, ale v reálu by to dopadlo stejně, jako kdyby to dal ředitel BIS rovnou do ČTK (v tomto případě by to možná bylo lepší, protože by to nebylo zkreslené).

Je skutečně podivné, když soudkyně nejprve veřejně přehrávanými odposlechy dehonestuje milenecký pár, který nakonec ani neodsoudí!

Jedinou cestou – protože sdělování služebních informací předsedům politických stran zákon neumožňuje – by bylo seznámit s touto situací členy vlády na uzavřeném jednání, které by muselo skončit hromadnou rezignací členů vlády. Premiér by byl požádán o doručení demisí prezidentovi. Tomu by se variantně mohl vyhnout jedině tím, že by odstoupil sám. A prezident by pověřil jiného premiéra sestavením (téže) vlády.

Lze tu jistě najít mnoho jiných komplikací i námětů k řešení, teoreticky by však tato situace prodiskutována být měla. Vytvoření jakýchkoliv, byť „nepsaných“, pravidel by mohlo do budoucna přispět k inteligentnějšímu řešení podobných situací. Je skutečně podivné, když soudkyně nejprve veřejně přehrávanými odposlechy dehonestuje milenecký pár, který nakonec ani neodsoudí!

Meze trestního práva a politiky

Dlužno opět vzpomenout kontroverzní, ale podnětný výrok soudce Jana Šotta, že trestní právo se nesmí zastavit před branami politiky. Byl to výrok mladicky odvážný a nerozvážný, protože soudce ho nijak nevymezil. Tím absolutně nadřadil trestní právo politice, což by bylo možno – třeba v nechtěných v důsledcích – vykládat jako náběh k policejnímu státu.

Dělejme tedy vše pro to, abychom i tuto zkušenost inteligentně zabudovali do základů našeho demokratického systému, který se tak těžko rodí – a tak snadno diskredituje

Tento výrok lze proto doplnit asi tak, že trestněprávní orgány mají působit jako lékař – především by měl přežít pacient (demokratické základy, svrchovanost a územní celistvost republiky), a nejen to – měl by z toho zákroku vyjít zdravější, nikoliv zmrzačený.

A jako by lékaře měly hlídat zdravotní pojišťovny, aby prováděl výkony nikoliv samoúčelné, a ty potřebné aby prováděl skutečně a šetrně a ekonomicky – tak by měla na trestněprávní orgány i justici mnohými způsoby dohlížet veřejnost. Proto bude kolem tohoto procesu ještě kravál, a právem. Je potřeba mnoho věcí si navzájem vysvětlit – a to na obě strany. Dělejme tedy vše pro to, abychom i tuto zkušenost inteligentně zabudovali do základů našeho demokratického systému, který se tak těžko rodí – a tak snadno diskredituje.

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.