Krym obsadily ruské vojenské síly legálně na něm rozmístěné v rámci smluv o pronájmu základen, většinoví rusky mluvící „domobranci“ a zřejmě i regulérní armáda Ruska. Tento poloostrov je fakticky ruský, stejně jako byl několik století – nikoliv ukrajinský. Diplomaticky řečeno, jde o fait accompli – hotovou věc, daný fakt; česky hotovo, vymalováno, spadla klec.
Tak tomu je s takzvanou „horkou“ situací na Krymu. Ta však není horká až dnes – jen byla dokončena, jak byla naplánovaná. A už před nějakou dobou a nejspíše s vědomím velmocí – vždy tomu tak bývalo v případě přelomových událostí. Jenom momentálně postižení obyvatelé a státy (nikoliv vždy nutně národy) se diví a volají o pomoc. Svět se sice oficiálně rozhořčuje, ale zatím koná pouze formálně.
Mnichov 1938 a srpen 1968
V českém prostředí se hledají události v naší minulosti, jež se podobají té dnešní na Krymu. Nejčastěji je vzpomínán srpen 1968 a tehdejší sovětská invaze do nic nechápajícího a nebránícího se Československa. Méně často – i kvůli nižšímu počtu žijících pamětníků – pak situace po Mnichovu 1938. Málokdo připomíná rok 1945 a nástup částečného sovětského protektorátu v Československé republice (ČSR) po druhé světové válce i rok 1948, kdy byl dokončen.
Společným rysem okupací Československa v letech 1939 a 1968 byl tichý souhlas tehdejších velmocí – handl v jejich zájmu na úkor Čechoslováků
Zabrání československých pohraničních území Hitlerem a polskými a maďarskými armádami v roce 1938 však neodpovídá dnešním událostem na Krymu (a Ukrajině vůbec). Hranice českého státu byly totiž od středověku známé a jeho obyvatelstvo sice tvořilo několik národností, ale s československým státním občanstvím. Šlo tedy stejně jako v roce 1968 jednoznačně o okupaci.
Společným rysem obou okupací byl tichý souhlas tehdejších velmocí – handl v jejich zájmu na úkor Čechoslováků. Tři okupující země v roce 1938 – Německo, Polsko a Maďarsko – si zabraly, co jim velmoci s předstíranou noblesou v Mnichově umožnily. Slovenští fašisté a němečtí nacionální socialisté si pak v březnu 1939 – již bez souhlasu velmocí – vzali zbytek Československa.
Všichni – možná s výjimkou tehdejšího československého prezidenta Edvarda Beneše – věděli, že Versailleská smlouva z roku 1919 je jen trhacím kalendářem pro jakékoliv použití. Tento politik se sice divil a verbálně protestoval, ale rychle rezignoval a odjel do své druhé emigrace. V roce 1948 pak ani nerezignoval – věděl, že již dávno jde také o fait accompli – včetně jeho osobní role.
V roce 1968 šlo už jen o operetní provedení téhož s naivními a zbabělými československými politiky v rámci situace z roku 1945 – po dohodách Západu se Sovětským svazem na Jaltské konferenci v únoru a Postupimské na přelomu července a srpna. I tehdy spolu velmoci předem jednaly a vzájemně se informovaly. A československé obyvatelstvo bylo definitivně rozčarované a zklamané.
Chruščov jako Caligula
Současná situace na Krymu a před tím v Kyjevě a Haliči je odlišná. Nejen Halič, ale ani Bukovina, ani Podkarpatská Rus totiž nebyly historicky autentickými součástmi ukrajinského státu. Tyto západní oblasti Ukrajiny – centra dnešních protestů – nikdy nepatřily nejen ruskému impériu, ale ani samotné Ukrajině. Byly součástí Polského království, Polsko-litevské unie a nakonec Rakouska-Uherska.
V případě Chruščovova předání Krymu Ukrajině šlo jen o imperátorovo gesto – snad jako římského císaře Caliguly, když učinil koně senátorem
Sovětské Rusko se jich zmocnilo v roce 1945 na základě dohody o „dělbě kořisti“ na Jaltské konferenci a formálně přidělilo své svazové republice Ukrajině. V roce 1954, kdy Ukrajinec a tehdejší generální tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu (ÚV KSSS) Nikita Sergejevič Chruščov předal Krym „bratrsky“ Ukrajině, který však již dvě stě let patřil Rusku, ho však ani v nejhorším snu nenapadlo, že se tento poloostrov dostane mimo mocenský vliv moskevského ústředí impéria.
Šlo jen o imperátorovo gesto – snad jako římského císaře Caliguly, když učinil koně senátorem. Chruščov zřejmě neuvažoval o svém konci, ani netušil, že v roce 1964, záhy po svém návratu právě z Krymu, imperátorem být přestane. Podobně skončil téměř o 30 let později tehdejší generální tajemník ÚV KSSS Michail Gorbačov. V byzantských impériích jsou palácové puče běžné.
Nefunkční státy
Přinejmenším evropská, historie znalá veřejnost se však neustále snaží nacházet příměry pro současný krymský fait accompli. Protiruská skupina připomíná ruskou agresi vůči Gruzii v roce 2008, jejíž tehdejší prezident Michail Saakašvili stejně jako Edvard Beneš nic nechápal.
Proruská část této evropské veřejnosti zase poukazuje na angažmá OSN, USA i Evropské unie v devadesátých letech ve válce v Jugoslávii, především v Bosně, a na zásah NATO v roce 1999 v Kosovu – centru tisícileté historie Srbů – a na jeho problematickou anexi a mezinárodní „uznání“. Existuje i snaha dát ukrajinské události do souvislosti s revolucemi v arabském světě – od Tuniska přes Egypt až po Libyi. A také s válkami USA proti terorismu v Iráku a Afghánistánu.
Všechny zmíněné státy, v nichž se odehrál zásah zvenku, zůstávají nefunkční, ať se to politikům či veřejnosti líbí, nebo nelíbí. Nejsou schopné samostatné ekonomické a politické existence, většinou nemají vlastní státní správu, potřebují nevratnou finanční pomoc a nedisponují svou měnu. Kosovo používá euro, aniž by bylo členem Evropské měnové unie, a jeho prostřednictvím je financováno zvenku. A platí se jím i v sousední Černé Hoře. Vyhrát Ukrajinu tedy nebude žádné terno.
V roli československého prezidenta Beneše z roku 1938 se pak ocitají noví ukrajinští politici včetně Vitalije Klička a všech těch „zvolených“ po Majdanu. V nadsázce lze říct, že získali něco mezi danajským darem a Pyrrhovým vítězstvím. Otázkou zůstává, kdo byl obdarován a kdo se stane obdobou krále Pyrrha.
Konec vzájemného masakrování Evropanů
Pokud existuje v moderních světových dějinách situace podobná té dnešní na Ukrajině, pak to je začátek první světové války, od nějž letos v létě uplyne sto let. Nikdo ji sice nechtěl a příčiny jejího vzniku jsou stále záhadou a ostře se o nich diskutuje, ale všichni tehdejší „velcí kluci“ z Trojspolku (Německo, Rakousko-Uhersko, Itálie) i z Trojdohody (Velká Británie, Francie, Rusko) ji potřebovali. Proto vypukla a během několika týdnů válčili všichni se všemi.
Evropané se přestali vzájemně masakrovat až 8. května 1945, kdy v Evropě skončila druhá světová válka
Tím se vracíme k již zmíněné Bosně. Tu v roce 1908 anektovalo Rakousko-Uhersko, a nikoli právě „férově“. V červnu 1914 pak v Bosně uspořádalo velké vojenské manévry u hranic se Srbskem, jež je muselo považovat za provokaci. Následně zastřelil v Sarajevu arcivévodu Františka Ferdinanda d’Este srbský nacionalista Gavrilo Princip. Jako záminka k zahájení první světové války to stačilo.
Skončila v listopadu 1918, na východní frontě však již v březnu brestlitevským mírem. Vůdce bolševiků Vladimír Iljič Lenin jím obětoval celou dnešní Ukrajinu a Pobaltí, čímž německému generálnímu štábu uvolnil desítky divizí k vítězství Německa na západní frontě. Následná Versailleská konference v letech 1919 až 1920 měla zajistit mír, ale nezajistila.
Smlouvu, jež z ní vzešla, první porušilo hitlerovské Německo, aniž by však Západ vůči němu zavedl nějaké sankce. Evropané se přestali vzájemně masakrovat až 8. května 1945, kdy v Evropě skončila druhá světová válka – v Asii však až v srpnu po použití dvou atomových bomb v Japonsku. Jako preventivní ochrana světového studeného míru to na dlouhou dobu stačilo.
Tři územní otázky
Tři vítězné velmoci – USA, Velká Británie a Sovětský svaz – se na Jaltské konferenci dohodly, že podobná jatka se už nesmí opakovat. A v případě Evropy ztvrdily sféry vlivu Západu a Východu a nové evropské uspořádání, jež respektovaly až do roku 1989 bez ohledu na pražské jaro či polskou Solidaritu. Po zhroucení sovětské imperiální moci pak v prosinci 1989 na Maltě tehdejší prezident USA George Bush starší a šéf sovětských komunistů Michail Gorbačov domluvili nové světové uspořádání.
Otázkou zůstává západními politiky požadovaná územní integrita Ukrajiny
V rámci rozpadu sovětského impéria poskytly v prosinci 1994 v Budapešťském memorandu USA, Velká Británie a Ruská federace určité bezpečnostní záruky Ukrajině, pokud se vzdá svého jaderného arzenálu. Tehdy bylo třeba jednat rychle a pro světové uspořádání to stačilo. Pevnější status quo byl nejspíše dohodnut po bukurešťském zasedání NATO v roce 2008 na následném setkání prezidenta USA George Bushe mladšího a jeho ruského protějšku Vladimira Putina v Soči.
Strategické plány a dohody jsou vždy dlouhodobé. Na začátku olympijských her v Soči se v rámci „boje proti terorismu“ a ochrany jejich amerických účastníků přesunuly přes Dardanely a Bospor do Černého moře dvě válečné lodi námořnictva USA – fregata USS Taylor a křižník USS Mount Whitney. V médiích zatím neproběhla zpráva, že by tuto oblast opustily. Krym je prostě fait accompli.
Otázkou však zůstává západními politiky požadovaná územní integrita Ukrajiny. Jaké by měly být její hranice? Pokud historické, pak ze kdy? Nebo se snad posunou historické celky Halič, Podkarpatská Rus a Bukovina i se svým ukrajinským obyvatelstvem přímo do EU?
