Velikonoce a Vánoce jsou největší křesťanské svátky. Proto je třeba je jako křesťané žijící v euratlantické civilizaci i v tomto duchu slavit. Obzvlášť důležité je to nyní, kdy samotnou podstatu Evropy ohrožují nejen její vnější nepřátelé, ale i „pátá kolona“ zevnitř.
V době rostoucího terorismu a nenávisti vůči nám bychom jako křesťané měli zvýšit svou každodenní ostražitost a nedovolit nikomu pošlapávat naše hodnoty a tradice, trhat kořeny z pracně vybudované zahrady. Stromy, které na ní vyrostly, jsou obtěžkány ovocem naší práce a našich předků, kteří za tuto úrodu neváhali položit mnohdy i život.
Obracení gardu
ČESKÁ POZICE zveřejnila dva články – Jiřího Hanuše Křesťané, pohané a Poslední večeře Páně a Michala Semína Ukřižování jako dobrovolné a svobodné jednání –, na něž jsem se rozhodl zareagovat. Článek Michala Semína je vysoce aktuální a popisuje cestu Syna Božího Ježíše Krista na Velký Pátek.
Téměř všude a ve všem se obrací gard. To není postmodernismus, to se blíží anarchii. |
Mimo jiné se v něm uvádí:: „Běda těm, kdo říkají zlu dobro a dobru zlo, kdo vydávají tmu za světlo a světlo za tmu, kdo vydávají hořké za sladké a sladké za hořké! (Izajáš 5, 20). Morální relativismus odporuje nejen biblickému podání, ale i samotnému rozumu. Proč vadí vyznavačům relativismu objektivistické mravní nároky?
Důsledky jejich vnitřně rozporné sofistiky jsou nedozírné. Nejsou-li dobro a zlo kategoriemi všeobecně platného a závazného řádu, pak nedává smysl ani lítost a odpuštění. Ba co víc, extrémní vyznavači relativisticky založené svobody si nemohou ani činit nárok, že svoboda je univerzální hodnota, jež má přednost před nesvobodou.“
Zcela souhlasím s Michalem Semínem. Jsme denně svědky „převrácených“ tvrzení, kdy jsou například prohrané volby klasifikované jako vyhrané, čímž se popírá vůle voličů, vyzvedávají se práva dětí nad autoritu rodičů a učitelů, děti šikanují učitele či je odmítána úloha rodiny jako základního článku společnosti. Téměř všude a ve všem se obrací gard. To není postmodernismus, to se blíží anarchii.
Ničení civilizace
Pokud jde o článek Jiřího Hanuše, pak s větším útokem na tradice a pilíře křesťanské víry jsem se už dlouho nesetkal. Ukazuje, že bezbřehý relativismus hraničící s anarchií zcela popírá práh našich svobod – moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda toho druhého.
Pokud necháme svou civilizaci a její tradice urážet a ničit bezbřehým relativistickým fanatismem, pak se nelze divit ohrožení, jež nastává u nás i příštích generací |
Jiří Hanuš popisuje známý obraz Poslední večeře Páně od Leonarda da Vinciho, přičemž Syna Božího Ježíše Krista označuje za homosexuála, kdy po pravé ruce Ježíše nesedí Máří Magdaléna, ale muž, se kterým si Ježíš sjednává mileneckou schůzku.
K těmto nehoráznostem – velmi mírně, až se salonní noblesou řečeno – jen dodávám: pokud necháme svou civilizaci a její tradice takto urážet a ničit takovým bezbřehým relativistickým fanatismem, pak se nelze divit ohrožení, jež nastává u nás i příštích generací. Nebo svůj článek Jiří Hanuš myslel „pouze“ jako nejapnou nadsázku?
V prvním případě se zdá neuvěřitelné, že je vysokoškolským pedagogem, jenž tyto své zvrácené názory může každodenně „nalévat“ do hlavy mladé generaci, která má zajistit budoucnost našeho národa a celé naší civilizace v duchu našich tradic! K úspěšnému boji proti těmto nebezpečenstvím nám dopomáhej Bůh!