Krize eurozóny, iniciovaná zejména Řeckem, se zhoršuje a spěje ke katastrofě. A to podle antických pravidel řecké tragédie, jež stanovil již Aristotelés – expozice, kolize, krize, peripetie, katastrofa. Nás zajímají poslední tři – krize, peripetie a katastrofa. Především ta pátá – katastrofa neboli rozuzlení, očista, katarze a snad i návrat k normálu. Německý dramatik Gustav Freytag z dekadentního 19. století ji nazval francouzsky dénouement, což se víc hodí pro dekadentní začátek 21. století.
Za první a druhou fázi – expozici a kolizi (zakrývanou a popíranou) – mohou zejména hlavní tvůrci a hybatelé eurozóny – Francie a Německo. Mocensky a velkodušně chtěli eurozónu, euroimpérium, a zatloukali její konstrukční vady ve fázi expozice a potíže ve fázi kolize. Až fáze krize se nedala zakrýt. V ní vystupuje z pozadí do středu scény Řecko a spol. Fáze peripetie je baletěním – záchranné balíky, fondy a summity.
Dnes jsme ve fázi katastrofy, dénouement. Věci by se měly projasnit, vzduch vyčistit a nastat ponaučení. To se však neděje. Krize je nazývaná eufemisticky všelijak, peripetie popíraná a katastrofě upírán účinek katarze. Situace je tlačena do počátku – k opakování první až čtvrté fáze. To však nepovede ke katastrofě podle Aristotela, ale Nového zákona, Zjevení svatého Jana – k apokalypse.
Chimérická řešení
Zatímco Evropská měnová unie (EMU) směřuje k finále podle Nového zákona, současní mudrci, vládcové i ovládající rozvíjejí chimérická řešení – spíš k uvěření vlastnímu než lidu či kvůli jiným zájmům. A budují impérium a upevňují je za poslední peníze.
Zatímco Evropská měnová unie směřuje k finále podle Nového zákona, současní mudrci, vládcové i ovládající rozvíjejí chimérická řešeníKvůli podpoře marnotratnosti skupiny zemí Portugalsko, Irsko, Itálie, Řecko a Španělsko (PIIGS) a problémům spojeným s jejich dotováním zejména německými penězi prohrává kancléřka Angela Merkelová jedny zemské volby za druhými, naposledy v Meklenbursku-Předním Pomořansku. Tam již před volbami označovala financování Středomoří za chiméru: „Kdo neplní domácí úkoly, žádnou pomoc nedostane.“ Na vítězství to však nestačilo. Odmítla zavedení eurobondů a i v otázce většího sblížení vládnutí eurozóně a společného ministerstva financí se držela nazpět.
Na katastrofální situaci se však vždy dá najít ještě katastrofálnější řešení: „Spojené státy evropské!“ Na konferenci nositelů Nobelovy ceny za ekonomii v Lindau to před více než týdnem vyslovil bohorovně jeden z nich – Robert Mundell.
Británie za dveřmi
Němci včetně mnoha ústavních představitelů sice tuto myšlenku nechtějí rozvíjet. Našel se však její výrazný zastánce – bývalý sociálnědemokratický kancléř Gerhard Schröder, nyní vysoký manažer jedné z dceřiných společností ruského Gazpromu. Chce větší federalizaci Evropské unie, společné ministerstvo financí a ony „Spojené státy evropské“.
Schröder chce integrované „evropské jádro“ – zřejmě Německo, Francie a Gazprom –, jinak prý hrozí Evropě „bezvýznamnost“Schröder v rozhovoru pro časopis Der Spiegel řekl: „Budeme si muset zvykat na odevzdávání státní suverenity. To, čeho se vzdají národní parlamenty, musí skončit v Evropském parlamentu coby nejvyšší instanci.“ Dle něho by výbory Evropského parlamentu měly vytmavit národoveckým členským státům EU, jak zacházet se svými penězi. A odevzdat víc národních kompetencí EU. Schröder chce integrované „evropské jádro“ – zřejmě Německo, Francie a Gazprom –, jinak prý hrozí Evropě „bezvýznamnost“. A doporučuje přijmout do EU Turecko a přidružit Rusko.
Velkou Británii vykázal jako nečlena EMU za dveře, hovoří-li dospělí o evropském životním prostoru. Asi proto, že Britové již mají své Spojené království a 64 procent se jich dle průzkumu veřejného mínění domnívá, že nepotřebují „Spojené státy evropské“. I 43 procent Němců ten nápad nechce a pouze 35 procent s ním souhlasí.
Tyto názory s bývalým německým kancléřem a současným ruským lobbistou Schröderem sdílí i současná německá ministryně práce Ursula von der Leyenová. Ta časopisu Der Spiegel řekla: „Mým cílem jsou Spojené státy evropské podle vzoru federálních států Švýcarska, Německa nebo USA.“ Asi však nezná historii.
Jeden úspěšný pokus
USA totiž vznikaly spojováním britských kolonií v suverénní stát na zelené louce – od východního pobřeží Severní Ameriky až po západní. A využívaly přitom nejlepších poznatků o řízení země, které rozháraná Evropa vytvořila, a anglosaské právo. Německo se sice sjednotilo zhruba před 140 lety, ale ještě nedávno bylo rozdělené. Švýcarská konfederace, správně Švýcarské spříseženství, vznikalo od roku 1291 jako prostředek k obraně tohoto statečného národa proti evropským impériím.
Nizozemský premiér navrhuje, aby problémové země eurozóny byly podřízeny nucené správě v čele se zvláštním komisařem
„Spojené státy evropské“ byly v historii buď mocenskou ambicí anebo iniciativou malých naivnějších nebo submisivních zemí. V celé evropské historii existovaly jen tři takové útvary a úspěšný byl jen ten první. Z jeho středového kamene na Fóru Romanu tehdejší „sjednocená Evropa“ postupně vznikala. Římská říše dala definitivní podobu evropské civilizaci a trvala zhruba dva tisíce let – od založení Říma do roku 1453. Také díky víceméně plnohodnotné měně.
Druhým pokusem byla nacistická třetí říše s Hitlerem, říšskou markou a s nadiktovanými vyděračskými pevnými kurzy papírových měn vazalů. Paralelním pokusem, který vydržel až do roku 1989, byl Sovětský svaz – Spojené východoevropské státy sovětské – prakticky bez měny a fungování peněz. Nic jiného nebylo. Až teď pokus o EMU s eurem a bez zlobivých Britů.
Euro – garant sjednocení
Věci se však vracejí ke katastrofě podle Aristotela a Freytaga. Ke katarzi, ponaučení a smysluplnému novému vyřešení. Kancléřka Merkelová odmítá eurobondy: „Eurobondy jsou cesta do dluhové EU, ale my ji chceme stabilní. Je to špatná odpověď, a proto po této cestě nepůjdeme.“ Připouští odchod Řecka z eurozóny a žádnou další sanaci řeckého blahobytu německým daňovým poplatníkem.
Také nizozemský premiér Mark Rutte sdělil svému parlamentu názor, který zpracoval spolu se svými ministry financí a hospodářství: „Země, které nebudou chtít, aby na ně byla uvalena nucená správa, mohou odejít z eurozóny.“ Spolu s ním je pro odchod Řecka z eurozóny i 54 procent Nizozemců. Rutte rovněž navrhuje, aby problémové země eurozóny byly podřízeny nucené správě v čele se zvláštním komisařem.
Kancléřka Merkelová jako faktický lídr a garant dnešní eurozóny musela říct: „Euro je víc než pouhá měna. Je garantem sjednocené Evropy. Zkrachuje-li euro, zkrachuje i Evropa. Euro nesmí zkrachovat, a také nezkrachuje!“ O „Spojených státech evropských“ se vůbec nezmínila.
