Když organizátoři Českého slavíka vyřadili z ankety Hvězda internetu jejího vítěze, horrorcorového rappera, který si říká Řezník, nastalo v Česku cosi na způsob morální paniky. Spoustu lidí najednou vyděsilo, že se teenagerům líbí týpek, jehož texty jsou nenávistné ke všem a ke všemu, včetně těch nejubožejších z ubohých – třeba k bezdomovcům, které v písních neváhá slovně podpalovat.
Řezník je mainstream, vítězství v anketě Českého slavíka by mu patřilo po právuMorální panika vzbudila dvě prastaré základní typy reakcí. Jedni opět hájili tezi, že je nutné nějakým způsobem omezit svobodu slova, druzí oproti tomu chránili svobodu slova i pro lidi, jako je Řezník. Stará vesta.
Řezník je norma, žádný protest
Kauza Řezník ale přesto zajímavá je, byť možná z jiných důvodů, než které byly v posledních týdnech slyšet. Uvedu tři poznámky, které na ní mohou zaujmout:
- Řezníka všichni chápou jako nějakou radikální úchylku, nějakou zvrácenou vzpouru, cosi, co odněkud vylezlo a nikdo moc neví odkud. Popularita Řezníka na internetu ale svědčí o něčem jiném: Řezník není žádná úchylka od normy, Řezník je norma. To Řezníka poslouchá mnoho náctiletých, jenom to dosud nevěděli (nebo neřešili) strážci čistoty – jejich rodiče, kteří se dnes nad takovou představou hroutí. Řezník je mainstream, vítězství v anketě Českého slavíka by mu patřilo po právu.
- Skoro až zaráží, jak daleko jsme za světem na západ od nás, kam neustále dychtíme patřit. Možná je to banální konstatování, ale za zopakování to stojí: debaty nad horrorcorem se tam vedly před řadou let, my je nyní jen zrcadlíme, i když si, jako už mnohokrát, můžeme myslet, že jsme středem celého světa, který s napětím čeká, jak tuto věc rozřešíme. Řezník je to, čemu se říkalo kopista, žádný originál – kopíruje styl, který třeba ve Spojených státech znají až příliš dobře, ale i v západní Evropě. Řezník je důkazem toho, že k Západu spíše chceme patřit, než že bychom k němu patřili; jsme zahledění do naší malé kotlinky.
- Z rozhovoru o Řezníkovi, který ČESKÁ POZICE vedla s Miroslavem Marešem, vyplynula zajímavá věc: odborník na pravicový extremismus hájí tezi, že říkají-li dva totéž, není to totéž. Bude-li mluvit o plynování židů Řezník (neextremista, tj. nemyslí to upřímně, jak by řekl Mareš), je to v pohodě. Bude-li hovořit stejným způsobem o plynování židů příslušník extremistické organizace (tj. je tu předpoklad, že to myslí upřímně), může to být problém. To je důležitý poznatek – organizovaný extremista půjde do vězení za věc, o které v jiném kontextu řekneme, že je to projev uměleckého vyjádření. Abychom tu za chvíli neměli plno neonacistů převlečených do padoušských převleků a hájících se tím, že jejich ošklivá slova jsou uměleckým projevem, horrorcorem…
Když jsem byl malé dítě a řekl jsem sprosté slovo, nestalo se nic. Rodiče se bavili dál, jako bych nic neřekl – žádné pobavení, žádné pohoršení. Prostě nic. Přestalo mě to bavit. Koho by bavilo mluvit do ticha? Se zalíbením části náctiletých v horrorcoru je to možná stejné – co takhle mlčet a čekat až odezní tato módní vlna? Nepohoršovat se, nedělat z generační záležitosti obrovské zakázané zahrady. Nemusí se nám líbit, že jeden z idolů teenagerů pohupující se v infantilní komiksové masce rapuje o vybíjení bezdomovců nebo o mučení dívek v temných sklepích. Ale proč hned propadat morálním panikám?