Lidovky.cz

Miloš Zeman to schytává za své „proruské“ postoje

  19:39
Chce-li se český prezident vzepřít stádnímu myšlení, musí se chovat nestádně. Jak chceme mít demokracii, když se neumíme ani důstojně pohádat? Když se pravidla či argumenty nahrazují hrubostí? Když nejsme schopní systémově generovat prostor?

Protestní akce Chci si s vámi promluvit, pane prezidente. foto: ČTK

Listopadové pussy riots v Praze. Samozřejmě, že nejde o návštěvu ruských děv volnějších mravů, ale o pražské protizemanovské demonstrace. Jejich účastníky toto slovní spojení urazit nemůže, neboť výrazy v něm použité považují za slušné a vtipné, a vůbec nějak blízké.

Paradoxní je, že prezidentu Miloši Zemanovi jsou také blízké, proto cítí potřebu o nich stále mluvit. Jedni tím, druhý oním způsobem, obě do sebe zakousnuté strany jsou z podobného těsta. Nicméně pro běžné lidi, kteří ke svým intimnostem nepotřebují vnější stimuly, je taková přestřelka vrcholně otravnou záležitostí.

Zemanovo myšlení

Aby bylo úplně jasno – Pussy Riot neměly, ani nemohou mít nic společného s Plastic People. Ti totiž neprovokovali jinak než svou nezávislou existencí, a výtržnost v kostele by byla tím posledním, co by se od nich dalo čekat. Byť by šlo třeba o ohavné spojení politické moci s některými církvemi ve věci restitucí.

Normálně uvažující člověk vidí blízkost Zemanova myšlení spíše lidem typu Henryho Kissingera či Zbygniewa Brzezinského

Ale zpět k Zemanovi. Mnohým je jasné, že to schytává za své „proruské“ postoje. Výrazem „proruské“ je ovšem nálepkován davem navedeným některými médii ve stylu slavných bolševických tradic, argumentů prostých. Normálně uvažující člověk totiž vidí blízkost Zemanova myšlení spíše lidem typu Henryho Kissingera, Zbygniewa Brzezinského, Craiga Robertse, Jana Petránka, Hanse Genschera, Johna Mearsheimera, ale v něčem překvapivě dokonce Michaila Chodorkovského.

Další zajímavostí, které si nelze nevšimnout, je určitá časová koincidence mezi tím, co se nyní děje Zemanovi, s tím, co stalo expremiéru Petru Nečasovi poté, co se in puncto dostavby Temelína z docela praktických důvodů vyjádřil příznivě pro ruské konsorcium. Schytal to tak, že to už nerozchodil. Mohl si za to ovšem sám – chce-li někdo transatlanticky pozlobit, musí být setsakra pevný v kramflecích.

Stejně tak Zeman. Chce-li se vzepřít stádnímu myšlení, musí se chovat nestádně. Jinak to schytá – jak se i stalo, a docela právem.

Svébytná politika malého státu

Naznačený modus operandi protiruských sil snad ničím nepřekvapuje. V minulosti se to zase dělo v opačném gardu. Kdo chtěl pozlobit stranu a vládu, musel počítat s tím, že bude pod drobnohledem. Mnoho takzvaných politických vězňů ve skutečnosti nebylo politickými, přestože „politicky zlobili“. Tím na sebe pouze přitáhli pozornost, a bolševik zajásal, když našel nějaké jejich slabé místo čistě kriminálního charakteru.

Svébytná politika malého státu je opravdu frajeřina, a aby se povedla, musí státní reprezentace předvádět perfektní výkon

Svébytná politika malého státu je opravdu frajeřina, a aby se povedla, musí státní reprezentace předvádět perfektní výkon. Musí počítat i s tím, že hodně zla mohou provádět i vlastní obyvatelé, z toho či onoho důvodu preferující ideu přebývání státu v animálním teplíčku pozadí nějakého většího pobratima.

Někteří z těch, jimž by odpovídal výraz „pátá kolona“, píší dokonce své transparenty se vzkazy českému prezidentovi úlisně v cizím jazyce – snad místo výkazu práce za provedenou robotu, v jazyce toho, kdo si ty české pussynky najal. To je největší ostuda.

Jak tu chceme mít demokracii, když se neumíme ani důstojně pohádat? Když se pravidla či argumenty nahrazují hrubostí? Když nejsme schopní systémově generovat prostor, aby „protivné“ názory zazněly ve veřejném prostoru? 

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.