Ani týden nevydrželo vzájemné přikyvování Bohuslava Sobotky a Miloše Zemana k situaci na Krymu. Optimismus komentátorů, že po letech Klausova kverulantsví našel Hrad totožný jazyk se Strakovou akademií v zahraniční politice, tím bere za své. Zatímco premiér táhne za společný unijní provaz a mocenské připojení Krymu k Rusku má za naprosto nepřijatelné, prezident se drží přinejmenším zkrátka.
Ruská invaze na Krymu nestála ve čtvrtek 12. března Zemanovi ani za slovo na pražské konferenci k 15. výročí vstupu České republiky do NATO. Alibistickým „ale“ doplnil předtím i reminiscenci na okupaci poloostrova s československým rokem 1968, přičemž přidal své porozumění zájmům většinového ruskojazyčného obyvatelstva Krymu a krymskou paralelu s Kosovem. Bez ohledu na fakt, že na rozdíl od Kosova nejde na Krymu o nezávislost, ale o agresi a jeho přičlenění k Ruské federaci. Nadšení, s nímž ruská média a oficiální místa uvádějí porozumění české hlavy státu pro ruské obyvatele na Krymu i její kosovské příměry, a považují je za názor celé ČR, je v evropské izolaci Putinova postupu pochopitelné.
Otazníky nad prezidentskou kampaní
Od Zemanova postoje k ruské invazi na Krym si není možné jen tak odmyslet otazníky nad financováním jeho prezidentské kampaně
Příčinu Zemanova opatrnictví nelze hledat jen v péči o české národní zájmy či rádoby státnickém rozkročení nad dvěma znesvářenými světy. Od jeho postoje k ruské invazi na Krym si totiž není možné jen tak odmyslet přetrvávající otazníky nad financováním rozmáchlé prezidentské kampaně a vytrvalé mlžení o jejích faktických nákladech ani úzce související téma prezidentových poradců v čele s Martinem Nejedlým, jenž v Česku zastupuje ruský ropný gigant Lukoil.
Hrad bližší informace o Zemanově pravé ruce zarytě tají, přestože Nejedlý doprovází hlavu státu na často uzavřená jednání právě s postsovětskými vrcholnými představiteli. Zda se za zdmi diktátorských paláců jedná v českém nebo Nejedlého zájmu, nevíme. Dotazy novinářů hradní ansábl vytrvale odbývá s tím, že šéfporadce prezidenta zpravidla jedná jako soukromá osoba. Kremelské příklady zjevně táhnou – z obsahu schůzek se občané nedozvědí nic. Vážná podezření o zásluhách ruského Lukoilu na Zemanově zvolení do čela naší země však vzhledem k jeho dnešnímu rusofilství nedokážou rozptýlit ani ty nejironičtější hradní bonmoty.
Přítulnost k východní velmoci
Na Pražském hradě se sice za jedenáct let sice vystřídala jména šéfů, ale zůstává přítulnost k východní velmoci
Zemanovo neochotné odkládání pražských návštěv uzbeckého diktátora Islama Karimova či exprezidenta Ukrajiny Viktora Janukovyče, chystané setkání s totalitním vládcem Turkmenistánu Gurbangulim Berdymuhamedovem, sočská schůzka s diktátorem Tádžikistánu Emómalí-ji Rahmónem nebo okázalé přátelství s ruským miliardářem a Putinovým osobním stínem Vladimirem Jakuninem. Prezidentovo přání z rhodského fóra, aby se Rusko stalo jednou z vůdčích zemí Evropské unie a přineslo potřebnou protiváhu vznikajícímu trianglu Velké Británie, Francie a Německa. Ruština prezidenta v Evropském parlamentu v rozporu s protokolem. Zemanův hrdina SSSR Vladimír Remek na české ambasádě v Moskvě a jeho mlčení ke krymské okupaci na zmíněné konferenci k našemu vstupu do NATO. To jsou jen útržky z možného scénáře staronového dramatu, v němž bývá nejvyšší splátkou za touhu po moci budoucnost vlastní země.
Pražský hrad, v němž se za jedenáct let sice vystřídala jména šéfů, ale zůstává přítulnost k východní velmoci, spoléhá na bůčková turné hlavy státu po krajích, kde zahraniční politika není logicky tématem dne. Tatíčkovská taktika, v níž se hraje na lidovou notu a starosti regionu bez většího zájmu o dění jinde, Zemanovi vychází. Není divu. Podle aktuálního průzkumu CVVM přibývá těch, kteří by souhlasili s diktaturou, komunismem či vojenskou juntou. Víc než špatná zpráva pro demokracii, skvělá pro autoritáře a milovníky pevné ruky. Ty v Praze i ty v Moskvě…
