Lidovky.cz

Miguel de Unamuno: Milující žížala by byla božštější než Bůh bez lásky

  10:17

Španělský filozof si dal za úkol rozptýlit člověka z jeho rozptýlení. Platí to i o jeho knize Tragický pocit života v lidech a v národech.

foto: © Courtesy of the Hispanic Society of America, foto Anonymní (XX století), obraz "Miguel de Unamuno sentado en mesa con libros, pajaritas y tintero" Ignacio Zuloaga y Zanora (detail)Česká pozice

Letos uplynulo sto let od prvního zveřejnění knihy španělského spisovatele a filozofa Miguela de Unamuna Del sentimento tragico (česky vyšla v roce 1927 pod titulem Tragický pocit života v lidech a v národech). Nejen nad významem jejím, ale i celého Unamunova díla se zamýšlel maďarský historik filozofie, hispanista a univerzitní profesor Dezsö Csejtei v článku Miguel de Unamuno: Evropan proti Evropě, jež si popletla těžiště. Tentokrát se při příležitosti 100. vyročí zveřejnění této knihy jejímu i celkovému Unamunovu odkazu věnuje Tereza Matějčková.

Miguel de Unamuno, španělský filozof označovaný za nejduchovnějšího básníka své doby, si ve svých knihách dal za úkol rozptýlit člověka z jeho rozptýlení. Filozofie, kterou Unamuno považuje za dvojče básnictví či vypravěčství, nemá spočívat v první řadě v hromadění jednoho veledíla za druhým. Filozofie nebo spíše filozofické vypravěčství, kterému Unamuno zasvětil život, nemá být jen zájmem univerzitního profesora, ale i každého člověka. Učí nás totiž, jak si v životě zachovat celistvost a jak se v pohroužení do sebe otevřít druhému.

V této podobě je filozofie zaříkávačkou. Zaříkává duši, aby si troufla na nejvyšší úkoly a dala člověku schopnost života, který se vyznačuje jednotným vypravěčským stylem. Aby však tento příběh nepostrádal celistvost, vyžaduje poměrně přísný dohled, a pokud možno přesnou osnovu. Filozofie-zaříkávačka navrhuje, aby inspirací pro sestavení takové osnovy byl Bůh – nejvyšší skutečnost, kterou se ve svém životním příběhu máme nechat inspirovat.

Unamunovi nelze vyčítat, že nežil podle své filozofie žádající celistvost. Jako podobenství této celistvosti však můžeme chápat událost, již zmiňují i jeho nejstručnější biografie. V roce 1924, rok po vojenském puči, byl Unamuno zbaven postu rektora na Univerzitě v Salamance a přinucen opustit Španělsko, kde žila jeho početná rodina. Odešel do exilu na ostrov Fuerteventura a návrat mu byl umožněn až po pádu generála Prima de Rivery v roce 1930. Jeho přednáška na univerzitě začínala památnou větou: „Jak jsem včera říkal…“

Výchova filozofií

Unamuno nebyl jen filozofem, vysokoškolským profesorem a osobou, která se zapojovala do veřejného života ve velmi pohnuté době. Jak on sám zdůrazňoval, především byl manželem ženy, do které se zamiloval již v dětství a s níž měl deset dětí, jejichž výchově se věnoval se stejnou vážností jako svým filozofickým dílům. Ani ve filozofii totiž nejde o nic jiného než o výchovu – a to sebe samého. Výchova filozofií a výchova dětí jsou pak činnosti, které se volně prolínají.

Výchova filozofií a výchova dětí jsou činnosti, které se volně prolínají

Unamuno ve své nejslavnější knize Tragický pocit života v lidech a v národech, poprvé zveřejněné v roce 1913, vyzvedává právě tento výchovný cíl filozofie. Prostředkem k výchově a zároveň jedinou kotvou lidského života je pro Unamuna bolest a utrpení. Ty jsou lékem na marnost lidského života, zároveň jej však nejvíce ohrožují. Setkání s bolestí totiž může svést z cesty – natolik vyděsit, že si příště budeme dávat pozor, abychom se vyhnuli všemu, co může působit sebemenší utrpení.

Obtíž je ale v tom, že vše, co má hloubku, ohrožuje naši nejistou životní stabilitu, a může tedy působit bolest. Má-li totiž něco hloubku, je to bytostně tragické. Tragičnost přitom nutně neznamená, že jde o něco smutného. Spíše platí, že se tragické vyznačuje vnitřními protiklady – obrací se proti sobě.

Strach ze smrti a touha po nesmrtelnosti

Obrací-li se tímto tragickým způsobem člověk proti sobě, nemůže být tento proces bezbolestný. Bolest totiž svádí k tomu, že se člověk snaží tomuto procesu co nejdůsledněji vyhýbat. Ve svém životě pak hledá rozptýlení, pobavení a smyslové potěšení, za což platí jeho rozpadem do mnoha nesouvisejících epizod. A píše román na motiv, jak životu vyklouznout.

Velké dílo vzniká z velkých životních protikladů. Dva největší jsou strach ze smrti a touha po nesmrtelnosti, jejímž garantem je Bůh.

Opakem je člověk, který se bolesti natolik vydá, že bude považovat bolest za cíl a svrchovanou pravdu bytí. U takového člověka hrozí, že se uzavře do sebe a bude se nesmyslně těšit z bolístek a bolestí, které si sám působí. Ani takový život není plodný. V tomto případě píše román na motiv, jak se podařilo přeměnit život v pustý hřbitov.

Společným znakem obou autorů je, že svůj život promarňují vytvářením plytkých příběhů. Dle Unamuna je totiž ztracený každý život, který se nepokusí o nejvyšší tvorbu. Stejně jako v uměleckém světě i v tomto případě platí, že velké dílo vzniká z velkých životních protikladů. Dva největší se nabízejí – strach ze smrti a touha po nesmrtelnosti, jejímž garantem je Bůh –, přičemž s oběma se potýká ve větší či menší míře každý člověk.

Jsme-li přesvědčeni o smrtelnosti všeho živého, propadáme pocitu marnosti. Nezřídka se zdá, že veškeré lopocení nemá smysl. Proč se vystavovat bolesti a vysilovat, bude-li všechno, dobré i zlé, zapomenuto a za pár let o nás nebude nikdo vědět?

Člověk a Bůh

Člověk si však dokáže i představit, že existuje-li Bůh, nebude ztraceno vůbec nic. V takovém případě by naopak všechno posvěcovala věčnost. Dle Unamuna je cílem života dospět k protnutí strachu ze smrti a touhy po Bohu, přičemž tyto protiklady lze spojit jen prostřednictvím představivosti – mohutnosti, jež člověka vybízí k tvorbě uměleckých i filozofických děl. A Unamuno neváhá sáhnout po myšlence, že to byla představivost, která člověku stvořila Boha. Znamená to, že Bůh není nic jiného než lidská představa – že si člověk stvořil Boha k obrazu svému?

Dle Unamuna je zcela legitimní nahlížet na Boha i tímto způsobem. Nevidí nic urážlivého na zacházení s Bohem jako s hypotézou. Ať už však Bůh existuje, nebo neexistuje, platí, že člověk nevymyslel mocnější myšlenku, která by přetrvala několik tisíciletí. Zároveň však neexistuje nic ve větším protikladu ke konečnosti lidského bytí, a co by potenciálně mohlo konečné bytí vymanit z jeho uzavřenosti. Věřit pak znamená, že za měřítko všeho stanovíme tuto nejvyšší myšlenku – vírou se pokoušíme protnout naši konečnost s boží nekonečností.

Je-li znamením konečnosti stahování se do sebe, touha po vlastnění a vymezování se vůči druhým, čímž si současně potvrzujeme své hranice i vlastní konečnost, pak je Bůh dokonalým otevřením vyjádřeným v Boží lásce. Zatímco se člověk zabezpečuje proti marnosti života a vlastní křehkosti zadržováním všeho možného – majetku, blízkých, ale především sebe sama –, Bůh je obrazem rozdávání. Proto se mu alespoň zčásti přibližujeme i v naší lidské lásce, ve které dáváme sebe sama.

Vnitřní protiklady lásky

Ani láska však nepostrádá vnitřní protiklady. V lásce se získáváme tím, že se sebe vzdáváme – umíráme ve druhém, pro kterého se omezujeme, čímž se však stáváme bohatšími, plodnějšími a živějšími. Milujeme-li, žijeme z našeho umírání ve druhém – láska je nejbližší sestrou, ale zároveň i nejostřejším protikladem smrti. Proto život v lásce znamená skloubit protiklady života a smrti.

Život v lásce znamená skloubit protiklady života a smrti

Život umrtvujeme tím, že se rozechvělí ze smrti uzavíráme do sebe, smrt coby rozdávání sebe sama naopak v lásce oživujeme. Láska učí nelpět na tom, co je nám cenné – a raději se toho okamžitě zbavit. Výsostně žít lze totiž jen z toho, co jsme rozdali. A Unamuno tvrdí, že i žížala, která miluje, by byla božštější než Bůh bez lásky.

Láska je v této formě především duchovní výchovou, jež vyžaduje vytrvalost, a uměním, které se nikdy nepřestáváme učit. A spočívá v tom neklást na sebe nikdy menší než ty největší nároky. Například rytíř víry musí neustále vzdorovat své lenosti a dávat si neustále pozor, aby si nevycházel vstříc a vzdával se toho, co je mu cenné. Jeho jediným snem má být vzdát se svých snů a naučit se žít v přítomnosti. Umění nevycházet si vstříc – ani vlastním snům – je nejvyšším stupněm filozofické výchovy.

Vědomí Boží přítomnosti

Tvrdí-li Unamuno, že jsme si Boha stvořili k obrazu svému, nepopírá tím existenci Boha, který stvořil člověka k obrazu svému. Pracuje totiž s hypotézou, že stejně jako se člověk stává skutečnou lidskou bytostí až prostřednictvím své představy Boha, ten utváří své Božství až prostřednictvím člověka, jemuž se rozdává. Nezvratného důkazu takového Boha bychom se však dožadovali marně. Stejně jako všechny cenné věci se totiž i Bůh musí obejít bez svého důkazu.

Stejně jako všechny cenné věci se i Bůh musí obejít bez svého důkazu

O jedné věci však Unamuno nepochybuje – vědomí Boží přítomnosti lze dosáhnout. K tomu je ale třeba neúnavně se potýkat s tím, co je člověku cizí, a vyhledávat protivenství – a jen v tomto boji se můžeme spolehnout na Boží pomoc. Ve všech ostatních, menších bojích, v nichž usilujme o to, co jsme si vysnili, ji Bůh odmítne poskytnout. Naše sny ho nezajímají. Jde-li o něco, pak o to učinit z nás lepšího člověka. Proto se Unamuno loučí slovy: A Bůh kéž ti nedá mír, ale slávu.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.