MAKRLÍK: Primitivní obrazoborectví do 21. století nepatří

Sochy a pomníky osobností, které byly odstraněné, jsou součástí historie naší země. Zasloužily by si vrátit na své místo, jejich odstraněním historii nezměníme.

Vizualizace návratu sochy maršála Radeckého na Malostranské náměstí. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Vizualizace návratu sochy maršála Radeckého na Malostranské náměstí. | foto: Spolek Radecký
Vizualizace návratu sochy maršála Radeckého na Malostranské náměstí.

Mariánský sloup se sochou Neposkvrněného početí Panny Marie sochaře Jana Jiřího Bendla vztyčený v roce 1652 na Staroměstském náměstí v Praze, pomník maršála Václava Radeckého z Radče vztyčený v roce 1858 na Malostranském náměstí bratří Josefa a Emanuela Maxových a pomník maršála Ivana Stěpanoviče Koněva od Zdeňka Krybuse a Vratislava Růžičky vztyčený v roce 1980 na náměstí Interbrigády v Praze mají především společné, že první dvě díla byla již stržena či odstraněna z míst, kde byla instalovaná, a třetí má být odstraněno v současnosti.

Obrazoborectví či ikonoborectví je stejně staré jako první dílo zobrazují výjimečnou osobnost. Někdo ho vytvořil, jiný zničil. Kdo nedokáže nic vytvořit, dokazuje si svou schopnost ničením, k čemuž si vždy najde ušlechtilý důvod. K destruktivnímu sklonu se totiž nikdo nechce přiznat – je společensky nepřijatelný a říká se mu vandalismus.

Vandalové a duchovní očišťovači

Husitské obrazoborectví nás připravilo o tisíce uměleckých děl vrcholné gotiky, kdy české země a Praha jako sídlo císařů Svaté říše římské byly na historickém a kulturním vrcholu. V chrámu svatého Víta na Pražském hradě přečkaly toto běsnění náhrobky českých panovníků a osobností, jež se podílely na výstavbě středověké části chrámu, aby se staly obětí vandalů a duchovních očišťovačů.

Husitské obrazoborectví nás připravilo o tisíce uměleckých děl vrcholné gotiky, kdy české země a Praha jako sídlo císařů Svaté říše římské byly na historickém a kulturním vrcholu. V chrámu svatého Víta na Pražském hradě přečkaly toto běsnění náhrobky českých panovníků a osobností, jež se podílely na výstavbě středověké části chrámu, aby se staly obětí vandalů a duchovních očišťovačů.

Fanaticky nenávistní kalvínští puritáni, kteří dorazili do Prahy se „zimním králem“ Fridrichem Falckým, urazili v roce 1619 těmto sochám nosy a zohavili je, neboť na jejich odstranění neměli dost sil. Jejich „dílo“ lze vidět doposud. Možná někoho napadne odstranit sochu Jana Žižky z Vítkova a vyhodit do povětří jeho žulovou sochu u jihočeské Sudoměře. Našel by se i „ušlechtilý“ důvod – podle moralistů a historických očišťovačů to byl lupič a vrah, v lepším případě lapka, který vypaloval kláštery a upaloval mnichy.

V roce 1375 poškodil nosy egyptských sfing islámský fanatik a jedním z nejnovějších případů barbarského ikonoborectví je likvidace budhistických soch tálibánskými muslimy. V průběhu čínské kulturní revoluce zničila mládež skandující maoistická hesla a mávající rudými knížkami s citáty Velkého Mao mnoho kulturních děl čínské historie s ušlechtilým důvodem překonat a vyrovnat se s minulostí. O sovětském revolučním Rusku, kde byly ničeny sakrální stavby a staletá díla, například Rublevovy ikony či dalších mistrů, není třeba mluvit.

Vandalismus hnaný touhou napravovat dějinné křivdy a jiné kulturní proudy se však netýká jen minulosti a primitivních společenství. V USA je módní odstraňovat či strhávat pomníky a sochy jižanských generálů, vojevůdců a vojáků. Bojovali přece za otroctví.

Odbojová buňka

Mariánský sloup na Staroměstském náměstí strhli vandalové v čele s anarchistou Frantou Sauerem v listopadu 1918 s ušlechtilým důvodem, že připomíná habsburskou nadvládu nad českým národem. Nebyli to Češi, ale Čecháčci, kteří se cítí silní v davu, obzvlášť když vědí, že se jim nic nestane. Za normálních okolností jsou zbabělí. Když nad sebou mají moc, nanejvýš si uleví u piva. Tak to bylo za Rakouska, protektorátu i za bolševismu.

Třicet let po pádu bolševismu, se pustili do boje s maršálem Koněvem, spíše s jeho pomníkem v Dejvicích, a vedení této čtvrti si jimi nechává diktovat. Jsou odbojovou buňkou proti Rusům a jejich maršálovi a současným komunistům reprezentovaným poslední mohykánkou ortodoxního komunismu první poloviny padesátých let 20. století, soudružkou Martou Semelovou.

Nyní, třicet let po pádu bolševismu, se pustili do boje s maršálem Koněvem, spíše s jeho pomníkem v Dejvicích, a vedení této čtvrti si jimi nechává diktovat. Jsou odbojovou buňkou proti Rusům a jejich maršálovi a současným komunistům reprezentovaným poslední mohykánkou ortodoxního komunismu první poloviny padesátých let 20. století, soudružkou Martou Semelovou. Ječel na ni trpaslík podobný těm, kteří v padesátých letech byli ve vrcholných postech komunistické strany.

Vybudovali gigantický žulový Stalinův pomník na Letné, aby jej vzápětí nechali odstřelit. Staré římské přísloví praví: „Nebude trpaslík velký, ani kdyby si na horu vylezl.“ Tito trpaslíci se často zviditelňují obrazoborectvím, kterým ukazují svůj ideologický radikalismus a nesmlouvavost, díky nimž pronikají do vrcholných postů státní a místní správy. To, jak diktují, že Koněvův pomník musí být odstraněn, a poškozují jej, aby se toto řešení stalo pro vedení městské části Dejvice nevyhnutelným, se podobá tomu, čemu se v civilizovaných zemích říká terorismus.

Masaryk a Radecký

Masarykovy pomníky byly odstraňovány dvakrát – za protektorátu a po vítězství bolševické totality. Jejich odstranění se za protektorátu zdůvodňovalo tím, že byl otcem Československa, ve kterém byly utlačovány menšiny, především německá. Za bolševismu pak tím, že když byl prezidentem, střílelo se do dětí a demonstrujících dělníků. Již za Rakouska-Uherska však vystoupil proti pravosti Rukopisů, což bylo považováno za zradu národa, a za hilsneriády se zastával Židů. Čecháčci, kteří mu vyhrožovali šibenicí a rozbili mu okna, v říjnu 1918 obrátili a vítali jako tatíčka-osvoboditele.

Josef Václav Radecký z Radče je považován za jednoho z největších vojevůdců 19. století. Podílel se na porážce napoleonské Francie a reformě rakouské armády. Velel však také oddílům, které potlačovaly v Itálii hnutí za nezávislost, čímž se podobá maršálu Koněvovi. V roce 1836 byl jmenován polním maršálem a v roce 1849 ho císař František Josef I. jmenoval generálním guvernérem pro Království lombardsko-benátské.

Masarykovy pomníky byly odstraňovány dvakrát – za protektorátu a po vítězství bolševické totality. Jejich odstranění se za protektorátu zdůvodňovalo tím, že byl otcem Československa, ve kterém byly utlačovány menšiny, především německá. Za bolševismu pak tím, že když byl prezidentem, střílelo se do dětí a demonstrujících dělníků.

Johan Strauss starší složil na jeho počest Radeckého pochod, který se hraje dodnes. Vojenské muzeum ve Vídni mu věnovalo celou síň. Jeho busta je vystavena v německé Walhalle tyčící se nad Dunajem po pravé straně dálnice z Pasova do Řezna s bustami Karla IV. a generalissima Albrechta z Valdštejna, přičemž k oběma lze mít morální výhrady.

V Československu byl Radeckého pomník demontován a odstraněn na žádost italského velvyslanectví počátkem dvacátých let 20. století, krátce po založení republiky. Než byl demontován, Čecháčci provokativně upravovali, podobně jako na pomníku maršála Koněva, jméno Radecký z Radče na Radecký z Rádce.

Trpaslík, který nikdy nic neznamenal, a nic velkého nevykonal, tím mravně překonal génia Radeckého, kterého čeští vojáci milovali, o čemž svědčí slova písně: „A tak unsere fater Radecky, pověděl to zas nás za všecky – in Italien, in Italien donaveter noch einmal.“ Míchání češtiny s němčinou bylo běžné, když se moderní český národ formoval mezi němectvím a češstvím.

Skrývání v davu

Všechny osobností, jež tyto sochy a pomníky představují, jsou součástí historie naší země. Zasloužily by si vrátit na své místo, jejich odstraněním historii nezměníme. Každá osobnost má klady a zápory, jen Čecháček žádné klady nemá, jen zápory. Skrývá se v davu, ale tváří se, jako by byl mluvčím všech občanů, jako by bojoval za celý národ, jenž za ním stojí. Není tomu tak, a proto je třeba jeho nátlaku a výkladu dějin nepodlehnout. Primitivní obrazoborectví do 21. století nepatří.

Čecháček se skrývá v davu, ale tváří se, jako by byl mluvčím všech občanů, jako by bojoval za celý národ, jenž za ním stojí. Není tomu tak, a proto je třeba jeho nátlaku a výkladu dějin nepodlehnout.

Ponechme pomník maršála Koněva tam, kde je, a instalujme znovu sochu Panny Marie na Staroměstské náměstí a vojevůdce Radeckého na Malostranské náměstí. Neudržujme jako památník zříceninu části Staroměstské radnice. Rekonstruujme ji do podoby před zničením za květnové revoluce 1945 a tam, kde stával Stalinův pomník, dejme Kaplického knihovnu blob, čímž by byl propojeno středověké Staroměstské náměstí secesní Pařížskou ulici s futuristickou stavbou.

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.