Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Mají evropské země morální povinnost přijímat migranty?

  8:08
Na projev maďarského premiéra Viktora Orbána zveřejněný pod titulem Viktor Orbán: Musíme začít ohledně migrace okamžitě jednat zareagoval David Černý. Podle něho je Orbánův projev příliš plošný, nerozlišuje mezi situacemi, typy migrantů a morálními výzvami.

Kolem 1700 Středoameričanů, kteří tvoří předvoj takzvané karavany migrantů mířící k hranicím USA, dorazilo v neděli do metropole Mexika. foto: AP Photo

Maďarský premiér Viktor Orbán ve svém projevu na konferenci o migraci uspořádané Kolegiem Matyáše Korvína 23. března v Budapešti zveřejněný pod titulem Viktor Orbán: Musíme začít ohledně migrace okamžitě jednat upozornil, že migrace útočí na naši jednotu, neboť se evropské státy rozcházejí v názoru, jak ji řešit. Zmiňuje také demografické trendy v Evropě a Africe – do roku 2030 klesne počet obyvatel Evropy o několik milionů, zatímco populace Afriky se zvýší o 448 milionů.

Přidáme-li k tomu radikálně odlišnou životní úroveň na našem kontinentu a v Africe, povede to podle Orbána k masivním migračním tokům a afričtí migranti „zavalí Evropu“. Netroufám si hodnotit data, která Orbán zmiňuje, ani realističnost jím navrhovaných opatření. Spíše se chci zamyslet, zda mají evropské země (zaměřím-li se pouze na Evropu) morální povinnost přijímat migranty. Domnívám se, že Orbánův projev je příliš plošný, nerozlišuje mezi různými situacemi, typy migrantů, a morálními výzvami, jež přinášejí.

Dvě skupiny lidí

Budu vycházet z předpokladu, který však nebudu dokládat, že legitimní státy mají morální právo rozhodovat o své imigrační politice, i kdyby to znamenalo politiku vyloučení, tedy nevpuštění některých lidí na jejich území, o čemž vedou debatu například americký filozof Christopher Heath Wellman a anglický filozof Phillip Cole v knize Debating the Ethics of Immigration: Is There a Right to Exclude? (Diskuse o etice migrace. Existuje právo na nevpuštění?).

Na jedné straně máme migranty, kteří žádají o přijetí na území jiného státu, na druhé obyvatele státu, jenž by se měl stát jejich novým domovem. Morálně relevantní faktory se týkají obou skupin lidí.

Toto morální právo není absolutní. Pokud zvažujeme, zda a za jakých podmínek mohou státy zabránit migrantům vstupu na jejich území, musíme zvažovat řadu faktorů, které vstupují do morální rozvahy a společně ovlivňují její výsledek. Na jedné straně máme migranty, kteří žádají o přijetí na území jiného státu, na druhé obyvatele státu, jenž by se měl stát jejich novým domovem. Morálně relevantní faktory se týkají obou skupin lidí.

Zastánci otevřených hranic často kladou příliš důraz na první skupinu (migranty), aniž by dostatečně brali v úvahu druhou, radikální odpůrci migrace se dopouštějí stejného prohřešku – příliš upřednostňují obyvatele svého státu. Stanou-li se tyto extrémní akcenty dominantním obsahem zpravodajství či rétoriky veřejných intelektuálů, nelze se divit, že vyvolávají další emoce, jež ještě více polarizují diskusi a brání umírněným a korektním názorům, aby zazněly dost jasně a staly se vůdčí ve veřejné diskusi.

Práva obyvatel cílových států

Mezi migranty, kteří přicházejí na území Evropy, je třeba rozlišit ty, kteří ze své země utíkají, protože jim hrozí smrt, mučení, nespravedlivé věznění, v jejichž státech panují brutální diktátoři či probíhá válka. Pro takové lidi musí být hranice Evropy – a tedy i našeho státu – vždy otevřené. Jejich příchod může způsobit problémy – například snížit komfort života obyvatel státu, výrazně zatížit veřejný rozpočet, narážet na nechuť obyvatel či narušovat jejich způsob života. Uvedené faktory nelze nevzít v úvahu.

Velkou chybou zastánců otevřených hranic je, že nepřipouštějí, že i lidé žijící na územích svých států mají práva, jež nejsou požadavkem migrantů na vstup vynulována. Existují a jsou relevantní, ale ve vážné situaci jsou převáženy morálními požadavky silnějšími. Veřejné diskusi by proto velmi prospělo, kdyby se kromě práv migrantů nezapomínalo ani na práva obyvatel cílových států.

Lidé mají právo na způsob života, který si zvolili a vyhovuje jim, či užívat produktů své práce. Tyto faktory je třeba zmínit, nelze se tvářit, že neexistují, že si je lidé nárokují neoprávněně či že nejsou morálně relevantní. Je však třeba si také uvědomit, že ve srovnání s nárokem či právem migrantů na život, osobní integritu či bezpečí nejsou vynulovány, ale v konkrétní situace převáženy faktory, které mají z morálního hlediska vyšší váhu.

Málokdo zpochybní, že při volbě mezi majetkem a životem upřednostníme život, mezi osobním pohodlím a záchranou před mučením to druhé. Velkou chybou zastánců otevřených hranic je, že nepřipouštějí, že i lidé žijící na územích svých států mají práva, jež nejsou požadavkem migrantů na vstup vynulována. Existují a jsou relevantní, ale ve vážné situaci jsou převáženy morálními požadavky silnějšími. Veřejné diskusi by proto velmi prospělo, kdyby se kromě práv migrantů nezapomínalo ani na práva obyvatel cílových států.

Kdy uzavřít hranice

Pokud migrantů není mnoho a Evropa (či daná země) může zvládnout jejich trvalý pobyt, neměli by být nuceni k návratu do své země, když opět začne být bezpečná. Pokud jich však je mnoho a negativně narušují životy lidí v cílových zemích, potom je legitimní požadovat jejich návrat do zemí jejich původu, jsou-li bezpečné. (Dokud nejsou, zásahy do života lidí nemohou morálně převážit práva migrantů na život a bezpečí.)

Kdyby přívaly uprchlíků ohrožovaly existenci právních, demokratických států a vážně a realisticky hrozilo, že situaci využijí nedemokratické, autoritářské a extrémistické strany, ve hře už nebudou jen životy a bezpečí uprchlíků, ale i obyvatel cílových státu – a morální faktory získají stejnou sílu. Státy potom musejí upřednostnit životy a bezpečí obyvatel a hranice svých státu uzavřít.

Navíc členské státy Evropské unie mají morální povinnost pomáhat zemím, které nesou největší břímě migrace – například přerozdělováním uprchlíků ze zemí, jako je Itálie či Německo. Kdyby přívaly uprchlíků ohrožovaly existenci právních, demokratických států a vážně a realisticky hrozilo, že situaci využijí nedemokratické, autoritářské a extrémistické strany, ve hře už nebudou jen životy a bezpečí uprchlíků, ale i obyvatel cílových státu – a morální faktory získají stejnou sílu.

Státy potom musejí upřednostnit životy a bezpečí obyvatel a hranice svých státu uzavřít. Takové rozhodnutí je však spojené se silnou morální povinností pomáhat uprchlíkům jinak – najít jim bezpečné místo v jiné zemi, snažit se společnými silami ukončit válku v zemích jejich původu a finančně přispívat ke vzkříšení válkou zničených států.

Ekonomický migrant

Mnozí odpůrci migrace poukazují na to, že se migranti nezastavují na území prvního bezpečného státu (dokonce ani na území Česka s velmi dobrou úrovní života), ale pokračují, nejčastěji do Německa. Mají tyto země morální povinnost přijímat uprchlíky? Nemají, nicméně to neznamená, že není morálně chvályhodné, když to činí. Morálně relevantní faktory, které převažují práva zemí zabránit migrantům ve vstupu na jejich území – život, bezpečí –, nejsou v případě těchto zemí ve hře.

Ekonomickým migrantem je pouze ten, komu sice nehrozí hlad a další problémy spojené s extrémní chudobou, ale pokud by emigroval do Evropy, úroveň jeho života by se výrazně zlepšila. Takových lidí jsou po celém světě miliardy a již tento fakt může být důvodem, proč nastavit transparentní a jasnou migrační politiku.

To neznamená, že na straně migrantů žádné další faktory neexistují, nicméně jsou stejné síly jako faktory obyvatel zemí a mohou být snadno převáženy tím, že těchto obyvatel je výrazně více. V pozadí je teorie, že pokud jsou faktory stejné morální váhy, potom rozhoduje počet; může-li lékař v krizové situaci zachránit dva lidi a jednoho nechat zemřít, nebo jednoho člověka a dva nechat zemřít, rozhodne se zachránit dva.

Odtud se dostáváme k takzvaným ekonomickým migrantům, jež bych odlišil od migrantů, v jejichž zemích sice není válka a nehrozí jim nebezpečí od jiných lidí, jsou však ohroženi hladem či nemocemi. Pro ně platí totéž, co pro uprchlíky před válkou, s tím rozdílem, že státy mohou jednodušeji dostát morální povinnosti pomáhat – například potravinami, rozvojem místního zemědělství, zakládáním nemocnic či školením odborníků.

Ekonomickým migrantem je pouze ten, komu sice nehrozí hlad a další problémy spojené s extrémní chudobou, ale pokud by emigroval do Evropy, úroveň jeho života by se výrazně zlepšila. Takových lidí jsou po celém světě miliardy a již tento fakt může být důvodem, proč nastavit transparentní a jasnou migrační politiku, jež bude tyto migranty vracet do zemí jejich původu – miliardy lidí se do Evropy nevejdou a již desítky milionů mohou způsobit vážné problémy.

Jitření emocí

V případě ekonomických migrantů získávají práva obyvatel cílových zemí, tedy na způsob života, který považují za dobrý, převahu nad právy migrantů – státy tím získávají legitimitu pro politiku nevpuštění. I v tomto případě však platí, že uzavření hranic ekonomickým migrantům je jen jednou stranou mince – zůstává pozitivní morální povinnost těmto lidem pomáhat v jejich domovských zemích, zejména pokud tato pomoc výrazně negativně neovlivní životy obyvatel těchto států.

Budeme-li odpůrce migrace označovat za xenofoby a rasisty a vnucovat jim, že jejich způsob života je špatný, například málo multikulturní, budeme ještě více jitřit emoce, důsledkem čehož bude zatmění rozumu, volání po radikálních řešeních a vládě silné ruky

Legitimní státy sice mají morální právo uzavřít své hranice, ale v praxi se často děje, že je převáženo jinými morálně relevantními faktory, a proto mají povinnost hranice otevřít a přijmout migranty na svá území. Zejména ve veřejné diskusi by se však nemělo zapomínat, že toto právo není vynulováno, nýbrž převáženo, i že lidé žijící na územích svých států mají nadále právo rozhodovat o svém způsobu života, ale někdy musejí ustoupit silnějším morálním požadavkům.

Budeme-li odpůrce migrace označovat za xenofoby a rasisty a vnucovat jim, že jejich způsob života je špatný, například málo multikulturní, budeme ještě více jitřit emoce, důsledkem čehož bude zatmění rozumu, volání po radikálních řešeních a vládě silné ruky, nostalgie po „starých dobrých časech vlády jedné strany“, narušení důvěry obyvatel ve svou vládu a stále se zhoršující vnímání intelektuálů, kteří tím zbytečně a trochu zaslouženě ztrácejí prospěšnou společenskou roli. Nepomůže to nám ani migrantům.

Autor: