Úterní udílení cen Magnesia Litera 2014 rozezvučelo otázku, zda mohou být vůbec literární vavříny vhodné pro televizi. Zdá se, že svůj obrazově nezajímavý hendikep nemohou statické knihy dohnat, ať se organizátoři cen snaží sebevíc.
U všech současných uměleckých ocenění udílených kritiky, bez ohledu na míru jejich důležitosti, se lze pozastavit nad jejich významem pro díla a autory samotné. „Dovolávat se souhlasu druhých prozrazuje ubohost a nejistotu v cítění a hodnocení; vždyť není důležité, kolika lidem se umělecké dílo líbí, ale jak se líbí tomu, kdo ho oceňuje nejvíc,“ parafrázuje slova George Santayany italský filozof Mario Perniola ve své knize Estetika 20. století. V tomto smyslu by se pak například Nobelova cena za literaturu nelišila od ocenění Magnesia Litera.
Při pohledu na četnost podobných ocenění ale nezbývá než reagovat na dobu a přistoupit na pravidla komerční hry, nemáme-li upadnout do idealistické izolace nebo undergroundu, což jistě není nic zavrženíhodného (naopak). V případě literárních cen Magnesia Litera jde ale o něco jiného: snaží se podpořit domácí literáty, jejichž tvůrčí invence je toho hodna, a obstát mezi několikanásobně silnější televizní konkurencí.
Cesta nahoru nevede dolů
„Literatura se do televize sice nehodí, ale to neznamená, že to nemůže zkoušet, protože tento způsob prezentace potřebuje“Oproti minulému ročníku byl úterní přímý přenos udílení cen Magnesia Litera za nejlepší domácí knižní počiny loňského roku „odkloněn“ z ČT 2, která se pomalu ubírá dokumentárním směrem, na ještě méně sledovaný kulturní kanál ČT art. Podle spoluzakladatele literárních cen Pavla Mandyse sledovalo Magnesii Literu 2013 loni v dubnu kolem 60 tisíc diváků.
Není příliš složité se dovtípit, že letos bylo toto číslo podstatně menší – sledovanost ČT art v prime-timu se pohybovala kolem 20 tisíc diváků. U uměleckého ocenění, které si klade za úkol pomoci kvalitní české literatuře, se tak jedná o propad, jenž sice není likvidační, ale určitě velmi bolestivý. Na druhou stranu, podle Mandyse vzrostla po loňském ročníku dvojnásobně prodejnost Rybí krve, Knihy roku 2013 od prozaika Jiřího Hájíčka.
Literární kritik Petr A. Bílek, jinak pedagog Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, v diskusi po skončení ceremoniálu zpochybnil principiální schopnost knih jako „statických objektů“ zaujmout diváky skrze televizní obrazovky. „Literatura se do televize sice nehodí, ale to neznamená, že to nemůže zkoušet, protože tento způsob prezentace potřebuje,“ řekl ČESKÉ POZICI v reakci na Bílkova slova Pavel Mandys. „Internet je příliš rozostřený a v tuhle chvíli podle mě neexistuje sledovanější médium, než jakým je televize. I když se nemůžeme srovnávat s populárnějšími uměleckými odvětvími,“ naráží Mandys na vyšší sledovanost například udílení filmových „lvíčků“.
S trochou nadsázky lze říci, že v úterý večer si cestu k ČT art našel spíše divák, který měl o sledování eminentní zájem, věděl o přesunu na artový kanál a nezapomněl na něj.
Vousaté vtipkování a reklamní okénko
Průběh samotného večera měl však místy až estrádní nádech. „Světlo vycházející z knihy je metaforickým příkladem procesu čtení, ale my jsme ho použili i velmi doslovně,“ vysvětlil moderátor Jiří Havelka divákům význam televizních spotů Magnesia Litery i samotné scény, na níž po celou dobu sedělo osmero roztomilých „broučků“ s nasvícenými knihami, kteří zároveň tvořili hudební doprovod bizarními acapellovými střípky písní The Beatles.
Myšlenková linka světlo – Broučci – The Beatles je svou banálností spíš směšná než roztomilá. Navíc budila dojem, že k vnitřnímu zemětřesení, respektive osvícení lze dojít i četbou pohádky Jana Karafiáta a že takový stav lze navodit bez ohledu na vnímavost čtenáře a dílo samotné. Divákům tak byla předložena značně zjednodušená maketa něčeho tak nepolapitelného a individuálního, jako je silný literární zážitek.
Nemluvě o nesmyslném švenku, kdy kamera kromě záběru na raut nabídla jen banner pražského lahůdkářství...Žádný televizní pořad, natož přímý přenos Magnesie Litery, se neobejde bez partnerů. Nic proti jejich postupnému vyjmenování nebo předávání jednotlivých cen z rukou zástupců partnerských organizací a médií. V případě úterního udílení ale „píárko“ těchto aktérů překročilo divácky příjemnou mez.
Moderátorská dvojice Daniela Písařovicová a Jiří Havelka od Jana Buriana, ředitele Národního divadla, vyzvídala plány ohledně programu Nové scény; generální ředitel ČT Petr Dvořák vyjadřoval spokojenost s fungováním nových kanálů; Petr Třešňák, zástupce šéfredaktora týdeníku Respekt, komentoval ukončení vydávání měsíčníku Bel Mondo a novou audio podobu svého média; Ondřej Vetchý s petlahví Magnesie v ruce vzpomínal na natáčení spotů pro Českého lva. Nemluvě o nesmyslném švenku z úvodu zmiňované diskuse, kdy kamera kromě záběru na raut nabídla jen banner pražského lahůdkářství...
Na otázku Josefa Chuchmy, zda Magnesia Litera dělá maximum možného pro to, aby pomohla české literatuře, odpověděl Bílek, že takový nejzazší bod se těžko posuzuje, dokud ho nedosáhneme a nepocítíme. Následující ročníky ukážou, zda si Magnesia Litera sáhla na svůj strop, nebo už se tiše odrazila od vrcholu směrem dolů.
Magnesia Litera 2014
- Kniha roku + Literatura faktu: Jiří Padevět – Průvodce protektorátní Prahou
- Próza: Emil Hakl – Skutečná událost
- Poezie: Kateřina Rudčenková – Chůze po dunách
- Kniha pro děti a mládež: Ondřej Buddeus a David Böhm – Hlava v hlavě
- Nakladatelský počin: Nakladatelství Paseka – Velké dějiny zemí Koruny České
- Překladová kniha: Péter Esterházy – Harmonia caelestis (přeložil Robert Svoboda)
- Objev roku: Jan Trachta – Tichý den
- Cena čtenářů: Zdeněk Svěrák – Po strništi bos
