Hned na začátek bych chtěl uvést citát z knihy Egona Friedella Kulturní dějiny novověku: „Talent je mnohostranný, schopný změn, přizpůsobivý a v pohybu. Génius je většinou strnulá a monumentální jednostrannost.“ Tento citát se mi líbí, protože je trefný. Zasáhl mě. Možná nikoli jako génia, ale spíš jako „jednostrance“. Už dlouho totiž „z jediné myšlenky mám strach“. Z té samé myšlenky. Monomanicky opakuji pořád to samé, jen v různém provedení.
Opakování je z hlediska stylistiky chyba. Oproti tomu „opakování je matka moudrosti“, jak praví známé rčení. Dodávám, že nejen moudrosti, ale i extáze. Rytmus není nic jiného než opakování. Rytmus není nikdy originální. Svátky, rituály a roční období, to vše se rovněž opakuje da capo al fine. Odklon od liturgie není možný ani přípustný a proměnlivé prvky se mohou objevovat jen v určitých předem daných sekvencích. Takovou sekvencí je při mši slovo boží, jež se může měnit. A teď tedy k Vánocům.
Vánoční stromek a ekologická kultura
Co se týče Vánoc, při pohledu na hekatomby stromků mě naprosto monomanicky a s monumentální jednostranností napadá vždycky pouze: Proč? Proč to všechno ještě pořád děláme? K čemu je to dobré? Na Nový rok selátka s rozkrojeným citrónem, na Vánoce stromečky zdobené fondánovými salonky. Proč musí být každoročně poraženy miliony mladých stromků, abychom my, lidé, měli pocit opravdových svátků? A co s tím vším má vůbec společného Ježíš?
Děda Mráz, ani vánoční stromeček nemají nic společného se spásou a podstatou Kristova poselství
Ti, kdo jsou aspoň trošku doma v teologii, respektive v historii, dobře vědí, že ani Děda Mráz, ani vánoční stromeček nemají nic společného se spásou a podstatou Kristova poselství. Jsou to moderní přívažky křesťanství prošpikované archaickým kouzlem. Svátek stromku, tak se muselo říkat Vánocům za komunistů: vzkříšení s patinou.
To by samo o sobě samozřejmě ještě nevadilo, neboť lidové tradice, jako je koleda, mohou být i příjemné. Problémem však je, že svátek stromku je podle mne neslučitelný s ekologickou kulturou, která by se jako nová společenská smlouva ráda považovala za nový znak doby.
Konec pohanskosti
Pokořující využívání přírody má pomalu odzvoněno. Chov divokých zvířat pro zálibu je v Maďarsku zapovězen zákonem. Jakmile vymřou poslední staří cirkusoví lvi, toto pozdní období gladiátorských zápasů se v naší vlasti uzavře. A kdyby papež Benedikt XVI. jednoho krásného dne vyhlásil, aby kvůli Kristovi kromě stromu, z nějž pochází kříž, už nikdy žádný strom nepadl, neboli kdyby světu oznámil, že odedneška končí s vánočními stromky ve Vatikánu, pak by rovněž cosi skončilo. Skončila by jistá pohanskost.
Uvědomme si, že všechny národy přinášející kruté oběti, například Mayové, nakonec padly. Ježíš, beránek boží, svou smrtí na kříži ukazuje právě to, že primitivní lidské a zvířecí oběti jsou svázány se světem a neznamenají skutečné vykoupení.
Jen si vzpomeňme, kolikrát a kolik stromů vysadí za neskutečného humbuku médií různí starostové! Porazí-li někdo strom v hlavním městě, je to vandal. Vánoční prodej stromků pak tedy není nic jiného než kanalizovaný vandalizmus, výsadba stromů s negativním znaménkem, znevažování všeho, co si při výsadbě stromků myslíme a hýčkáme. Absurdum.
Jiná cesta
Zdá se, že situace nemůže být nikdy dost vážná, abychom se vydali jinou cestou, protože ona jiná cesta, cesta ochrany přírody, se často jeví jako nepřirozená. Pravý kožich je „bio“, zatímco umělá kožešina jenom „umělá“. Papírovými sáčky proti igelitovým taškám? Co je vlastně škodlivější? Těžká otázka.
Naše přirozené vášně je třeba obětovat na oltář politické korektnosti a vlastní divokost bychom měli obětovat přírodě
Neškodná existence je ekologickou formou politické korektnosti. Naše přirozené vášně je třeba obětovat na oltář politické korektnosti a vlastní divokost bychom měli obětovat přírodě. Onoho v nás se skrývajícího toreadora, hemingwayovské ego. Řekli byste například, milí přátelé, že za Bacha umírá skot? Uvědomili jste si, že houslové struny se vyrábějí ze střev skotu?
Místo Egona Friedella bych si teď pro změnu dovolil odcitovat jednu z drobných zpráv bulvárního deníku: „Evropská unie chce zakázat používání tradičních houslových a cellových strun vyráběných ze střev skotu, přestože kvůli umělým strunám bude muset většina Bachových, Mozartových a Beethovenových děl doznat podstatných změn. Podle vyjádření rady by se umělci mohli ze strun nakazit nemocí šílených krav.“ Co k tomu říct?
Možná že se EU ocitla na pokraji záhuby právě díky podobným kravinám, zároveň však není v pořádku, aby se poslech hudby rovnal hepatoskopii. Pro mnohé není košer ani další „volovina“ – býčí zápasy. Jednoho toreadora před několika týdny zranil býk ve tváři, nicméně i s pokřiveným výrazem a poloslepý touží po návratu do arény. Je Juan José Padilla národní hrdina nebo masochistické zvíře? Ani to už není jednoznačné. Ve Španělsku se odehrává proti býčím zápasům čím dál hlasitější kampaň.
Primární a druhotné potřeby
Dovolil bych si poznamenat, že nevinným beránkem není ani rock. Hnutí Greenpeace zahájilo mezinárodní kampaň proti jednomu známému výrobci kytar poté, co vyšlo najevo, že dřevo na jejich výrobu pochází z deštných pralesů. Na lavici obžalovaných se momentálně ocitla firma Gibson, která vyrábí nástroje z ohrožených druhů mahagonu a růžového dřeva. Rocková hudba se v tomto smyslu bezprostředně podílí na likvidaci deštných pralesů.
Druhotné potřeby, které nejsou bezprostředně nutné k přežití a udržení existence, představují dnes už přinejmenším stejně velkou zátěž pro životní prostředí jako potřeby primární
Mahagonové kytary, struny ze střev skotu, vánoční stromečky, býčí zápasy, sportovní myslivost, pravé kožichy, pokusy na zvířatech, to všechno jsou v jistém smyslu bioetické otázky lidstva, neboť souvisejí s jeho druhotnými potřebami. Dá se přece žít i bez hudby, ale proč? Jenomže druhotné potřeby, které nejsou bezprostředně nutné k přežití a udržení existence, představují dnes už přinejmenším stejně velkou zátěž pro životní prostředí jako potřeby primární. Navíc už pomalu není jasné, co je k životu nutné a co pouhý luxus.
Je počítač přepych nebo životní potřeba? Doprava je luxus nebo životní potřeba? Bydlet se musí. Oblékat jakbysmet. Cestovat také. I když je dnes největším producentem oxidu uhličitého Čína, a nikoli USA, jakákoli idyla – ať už rolnická, či maloměstská – je jenom iluze. Lidstvo přeřadilo na turbo režim. Uvedené bioetické otázky získávají právě v naší turbodieselové době mimořádnou důležitost. Jejich zodpovězení může vést k tomu, že si začneme uvědomovat, kde je hranice mezi životní potřebou a přepychem, mezi člověkem a přírodou, mezi umělým a přírodním.
