KOPECKÝ: Zápas o přežití ČSSD po sjezdu teprve začíná

V pátek a sobotu 1. a 2. března se v hradecké Střelnici odehrál sjezd ČSSD. Pokus o „opáčko“ loňského sjezdu tamtéž, který vyzníval spíše jako pohřební litanie. Smuteční píseň, při níž si škodolibě zaskotačil prezident Miloš Zeman. Muž, který přitom již v roce 2006 napsal: „Všechno, co jsem chtěl ve svém životě udělat, jsem udělal a všechno, co jsem chtěl říci, jsem řekl.“

Tentokrát byl jeho projev v Hradci Králové mnohem vstřícnější a i díky tomu dopadl pokus prezentovat ČSSD jako stranu, která se odrazila ode dna, relativně úspěšně. Byť je patrné, že v zásadě šlo výhradně o nebývale koncentrovaný projev pudu sebezáchovy, jenž v životě „oranžových“ dlouho, předlouho chyběl. Nyní, když se objevilo memento mori, se přidalo i mediální štěstí – minulý týden se totiž v české politice nic významnějšího nestalo.

Strana, jež není tématem

Výsledky předchozí neprofesionality Lidového domu vytvořily paradox – sociální demokracie je vládní stranou, navzdory tomu o ní není v českých luzích a hájích příliš slyšet. Pro řadu (levicových) voličů proto přestala být tématem. A pokud jím zůstala, pak nikoliv díky strhujícím politickým výkonům jejího předsedy Jana Hamáčka, jenž nejvíce proslul výroky hodnými chytré horákyně.

Povýtce se to stalo díky lidem, kteří ve vedení strany až do víkendu chyběli, zejména hyperaktivní ministryni práce a sociálních věcí Janě Maláčové, jež po období nejistoty ve vysokém úřadu chytila dech a začíná slynout novinářsky vděčnými nápady. Pozornost médií si získala též formální hlava Černínského paláce, poněkud křečovitý Tomáš Petříček. Dokud nevyjádřil názor, že oslava banderovců (z velké části kolaborantů nebo válečných zločinců) je vnitřní záležitostí Ukrajiny, byl téměř neviditelný.

Skandální mínění, urážku nespočtu bestiálně povražděných, se pokusil vzápětí relativizovat. A jelikož žijeme v atmosféře, již formuje ideologicko-strategický předsudek, že kdo je proti Moskvě, je „náš“, prošlo mu to vcelku hladce. Vzápětí navíc odvedl pozornost k syrským válečným sirotkům a zejména ke svým údajným zásluhám o česko-americké vztahy. Což bylo zároveň všimné – pokus usmířit si Miloše Zemana, o němž se vědělo, že přijede na volební sjezd.

Rázný krok

Ministr zahraničí Petříček, jenž to nemá na Pražském hradě nejlepší, což bylo vidět i z následného prezidentova proslovu, a nejde pod nos „polokoaliční“ KSČM, se začal poslední dobou chovat nápadně. Dokonce přistoupil k jednoznačně nejráznějšímu kroku své politické kariéry – spojil vlastní ne/zvolení místopředsedou sociální demokracie s postem ministra zahraničí.

Pohnutky k nečekaně radiálnímu kroku i k nevídané verbální bojovnosti proti předsedovi ANO Andreji Babišovi byly nasnadě. Za prvé, bylo to přitažlivé pro kamery, novináři to mají rádi. Za druhé, a zejména, jeho „loutkovodičům“ v pozadí velmi záleželo, aby „marioneta“ zaujala stranickou pozici a působila v ní dobře. Kromě jiného proto, že po květnových eurovolbách lze očekávat prudký pokles počtu členů ČSSD v Evropském parlamentu, a tudíž úbytek výnosných míst v Bruselu.

Tam se přitom (nejen) z Lidového domu vždy odkládali „zasloužilí“; například byl vyslán reprezentovat naši vlast k uzoufání neschopný Vladimír Špidla, když se ho ČSSD potřebovala zbavit. Takových výnosných prebend nebývá nazbyt, a zejména, škobrtají-li pravidelně „oranžoví“ o hranici zvolitelnosti.

Vládce pro dobu krize

ČSSD totiž před lety ztratila cestu, překročila bludný kořen a z někdejších 30 procent „Miroslavovy země“ spadla do zhruba sedmi procent „Půlnočního království“. Od té doby se hledá. Cíl představit mladé tváře jako stafáž starých figur znamená alespoň nějaký pokus. Ostatně třeba zmíněná ministryně Maláčová, navzdory zlehčování pravicí, která ji hanlivě přezdívá „Venezuela“, se zdá být schopná.

Hlavní je ale něco jiného – změna ve způsobu řízení strany, k němuž byl dán Hamáčkovi nebývale silný mandát 86 procent. V podstatě se z něho stal, v nadsázce řečeno, něco jako římský diktátor, vládce zvolený pro dobu krize. Uvidíme, zda možností své stranické kliky a změněných stanov efektivně využije. Doposud se totiž snažil nikoho si nenazlobit, vstřícná gesta vysílal všemi směry, kam jen to šlo. Ba i Jiřího Paroubka chtěl získat pro spolupráci.

Mělo by to smysl – ČSSD už jednou zachránil a jako jedna z mála známých osobností naší levice je schopný věcné, racionální politické analýzy. Toho, co v podstatě zcela postrádal Bohuslav Sobotka a jeho pohrobci v dosavadním širším vedení strany. O návratu expředsedova „samoděržavného“ proto nechtěla tato stranická oligarchie slyšet. Ani kdyby to mělo nejstarší českou stranu stát krk.

Chybný vstup

Důsledkem sobeckého přístupu dlouholeté věrchušky je další paradox – její odstavení staronovým předsedou Hamáčkem, jenž už dříve využil neobratnosti platformy „Zachraňme ČSSD“. Aby zvláštností vývoje nebylo dost, de facto ho v reformátorské snaze podpořil i faktický zakladatel strany Zeman, jenž potlačil přirozenou touhu láteřit a vyřizovat si účty. Koneckonců se do vedení nehlásil téměř nikdo, na koho by měl spadeno. Navíc zřejmě pocítil potřebu bránit premiérovu koncepci moci opírající se o budování všelidové strany.

Zápas o přežití ČSSD teprve začíná. Riziko propadu do zapomnění se pořád vznáší nad vnitřně prohnilou a zadluženou organizací s klesající členskou základnou (loni necelých 17 tisíc) jako Damoklův meč. Udělala kdysi chybu, že vstoupila do koalice s Andrejem Babišem, a nyní už z ní vystoupit nemůže. Kdyby ano, prohrála by zbytek svých chatrných nadějí.

Reálné politické bytí, či nebytí dědiců hrdé tradice nyní závisí v první řadě na tom, zda budou schopní působit jednotně a dokáží-li veřejnosti předložit nový nosný program. Jak to ještě v Hradci naznačil čerstvý statutární místopředseda Roman Onderka. Nový program ale není maličkost. A u ČSSD je to již hezkou řádku let problém. Či lépe řečeno – když už jsme u antických příměrů – její Achillova pata!